Narciska

Je to jeden z těch filmů, s nimiž už předem mám spojené velké očekávání a těším se, až nadejde den a bude příležitost je vidět. Často čekám, až samy přijdou, přičemž jejich přijetí je tímto již předem ovlivněno a hodnocení tak bývá o to přísnější, ale též bombastičtější. U Tobruku přísně hodnotím dialogy - nevadí mi, že nešlo o velké hrdinství a duchaplné promluvy, co mi vadí je způsob mluvy, jenž podle mě více odpovídá dnešním dorostencům v parku na lavce v ruce pivo v uchu hudbu. 1. polovinu 20. století mám přeci jen spojenou s více neblesy v mluvě se stěžejním květnatým propojením předmětu a přísudku, ne mezilidskou komunikaci omezenou jen na soudobá provolání typu "To je hustý...". Zdrtily mě pak ze dvě velice naturální scény, kterých jsem normálně radši ušetřena, jak však vzpomínka bledne, získávají filozofičtější rozměr. Smrt zde velmi kontrastuje s americkým (chápej filmovým) umíráním - tj. rychle, hrdinně, slavně - a říká, že ve válce se umírá i pomale, bolestivě a nedůstojně. Když se muž, jež při výbuchu přijde o dolní končetiny, plazí pískem, podobá se více červu než člověku, a pokud vás tato metafora nenapadne, hrdina, který před "tím" couvá a uniká, vám jasně připomene přirozený instinkt zdravého člověka při styku s chorobou a umíráním. Tohle vědět a pro příště dominovat zvířecím (rozuměj nízkým lidským) pudům, moci se napříště zachovat statečně a soucitně, či prostě jen překonat pocit selhání a studu, to je to, co si odnáší hlavní hrdina a s ním zprostředkovaně i já...

Tak minimalistické dílo aby člověk pohledal. Jednoduché scény, kde i zastavení auta a šustění celofánu dýše životem, okořeněné špetkou romantiky, jež se skví nad neúprosným během času. Na Jarmuschovým filmech si pak velmi cením toho, jak umí ztvárnit postavy v jejich svébytnosti a přitom ani trochu nesoudit, nehodnotit... prostě být! "Minulost byla, budoucnost ještě není, co zbývá, je přítomnost...," jež umí neočekávaně překvapit.

Zapůsobily na mě příjemná animace, promyšlený příběh, svět starověké Číny a Mulan a vlastně vše, co se v příběhu mihne. Nejvíce na mě zapůsobilo spojení romantiky a humoru v míře tak vydatné, že prahnu a žízním po lehkosti a pokoře, jež Legenda o Mulan ztělesňuje. Každá postava, i ta nejtiternější a nejprotivnější, má zde svoje místo, každé slovo má svůj význam a tak se jedná o jeden z nejkrásnějších animovaných filmů.

Co postava, to sochařské dílo. Co scéna, to dokonalá kompozice. Vycizelované dialogy, nevyřčená slova, jež křičí. Příběh klidně plyne a přitom neodbytně, naléhavě míří ke zřejmému cíli. Žádná zbyteční gesta, imanentní smyslnost, drsná strohost. O konec vlastně vůbec nejde - jde o tu cestu, vnímání, obrazy, sebevědomá gesta...

Z nějakého důvodu se mi nelehce tvoří komentář. Možná je to tím, že se jedná o film vskutku výjimečný, možná je to tím, že se dotýká smrti a umírání. Jsou nám představeny velmi různorodé postavy, jejichž charatker se skví jako vybroušený drahokam. Samotný děj se odvíjí velmi nevyzpytatelně, tvůrci se vystříhali snah nás dojmout, neupadají do klišé ani moralizování, místo toho nechávají děj plynout a postavy jednat tak, aby společně stvořili život, z něhož ukazují nám střípky zdánlivě náhodné, jež evokují dojem, jako bysme u toho byli. Smrt je krutá a bolestná, to je jasné i zde, přesto pocity, jež ve vás film zanechá, jsou veskrze pozitivní. Jak je to možné? To je záhada...

Jedná se o úchvatné dílo, v němž se autorovi podařil složitý přenos samurajského kodexu do dnešní doby a odlišného prostředí. Autor tak činí v čisté dějové línii, jejímiž jedinými odbočkami jsou inteligentní a zábavně podané vedlejší postavy. Přátelství, jak je zde s lehkostí vykresleno, je tak krásné a unikátní, že ani v tomto ohledu Ghost Doga nelze srovnávat s jinými filmy. Nezapomenutelný film překvapí též působivou hudební kulisou.

Film, jež se zakládá na kvalitní literátní předloze a má silný ústřední motiv, je jedním z nejlepších výtvorů české kinematografie. Od počátku je však jasné, že film spěje k pohromě, jež se vrší jedna na druhou přímo s ďábelskou ukrutností a když už jeden myslí, že je po všem, přijde rána poslední, jež je zcela jiného druhu. V onom trýznivém okamžikou si monstra fatalismu a osudového rozhodnutí přijdou jeden na druhém vylámat zuby a vyrvat kusy masa za živa. A na základě toho a pár scén, které jsem nepochopila, se bráhím plnému bodovému ohodnocení, pevně rozhodnutá už Petrolejové lampy víckrát nevidět, ale kdo ví, možná zvítězí chuť vidět Janžurovou a Čapka ještě jednou, kterak excelují právě v těchto rolích.

Film, který vypadá podstatně lépe, než jakým se nakonec stal. Film, který měl silný potenciál a který mě v první půlce dosti bavil a zajímal. Svou neopakovatelností, nevyzpytatelností a nadsmyslovým rozměrem. Posléze se ale toto vnímání změnilo a film se v mých očích stal plytkým a o ničem, což bylo vnímáno s o to větším zklamáním, že první polovina byla silným příslibem. Z toho víc nestalo se nic, závěr byl nuceným zakončením, které navíc vyznělo totálně banálně. Umělecké obrazy a nadprůměrné herecké výkony se ztrácejí v jakési nanicovatosti, prvoplánovosti či bezduchosti. Možná je to ale film o prázdnotě lidského pachtění, je-li tomu tak, pak bohužel prázdno zůstává omezeno jen na příběh a nepřesahuje filmové hranice.

Herci a jejich umění, scény a dialogy, vše bylo dobré, přesto mě to totálně neoslovilo - že by to bylo až tak divné? Pomalé? Bez vtipu? Nudné? Nevím a jsem z toho po pravdě na rozpacích…

Highlander je sladký, vypadá tak zranitelný (možná herec víc než postava), s jakousi zvláštní prostotou čelí osudu, se stejnou lehkostí bojuje, se stejnou vášní miluje, neboť tou vší jednoduchostí probleskuje jakýsi vnitřní oheň síly a neochvějného sebevědomí. Jen jak akční scény eskalovaly, skoro jsem se neubránila úsměvu, neb už se skoro nehodí pro diváka naší doby…