Weishaupl

Tarrovy filmy jsou v plné míře vyzařující pravdivostí přímé reality. Od těchto filmů nelze očekávat diváckou popularitu; a je mi blízký právě onen introvertní, až komunitní přístup tvůrce, který jde svojí tvůrčí cestou k filosofickému vyslovení se. Příběh ustupuje do pozadí a podle Tarra není podstatný, neboť veškeré základní příběhové linie byly již v minulosti zpracovány a prozkoumány ze všech stran. Hodnotím zde především meditativní a viditelně pečlivý postup celé Tarrovy skupiny (Hranitzky, Víg a spol.). Jedinečný prožitek zde lze prožít jedině tehdy, potká-li se naše duše s cítěním autora. Přestávám také vnímat Tarrovy filmy odděleně. Stále častěji docházím k pocitu, že jde o jednolitý projekt jednoho filmu (od Hotelu Magnezit po Turínského koně), rozděleného na malé části. Nakonec chci vyzdvihnout také mistrovskou kameru a Vígovu hudbu.