Rimsy

Tato indická kriminálka zanechala v Cannes velmi dobrou stopu a její kvality jsou patrné i ve Varech. Částečně se nabízí podobnosti s Training Day či Vzpomínkami na vraha, jelikož dvouhodinové vyprávění sleduje zaškolování čerstvé policistky s mužským jménem Santoš, během něhož se dostane k vyšetřování smutného případu zavražděné mladé dívky. Pro Santoš však nejde o vysněnou práci, naopak ji dle indických zvyklostí v podstatě zdědila po svém zesnulém manželovi. Hrdinka se tak ocitá nejen v mužském, šovinismem a misogynií překypujícím prostředí policejního sboru, ale prakticky se musí do značné míry mužem stát, aby ve společnosti mohla dosáhnout nějaké změny. Vedle genderových otázek se nepředvídatelný snímek plný výpustek zabývá i přísným kastovním systémem, v němž je obtížné se dovolat spravedlnosti. Tato specifika policistce představuje její starší a ošlehanější kolegyně a během podivně zabíhavého, leckdy až nahodile probíhajícího vyšetřování se Santoš o poměrech v indické policii a celé společnosti dozvídá více, než by chtěla. Sympatický debut Sandhye Suri tak prostřednictvím thrillerových vzorců zdatně představuje specificky lokální neduhy.

Íránské duo Behtash Sanaeeha a Maryam Moghadam už tuzemští diváci možná znají díky Baladě o bílé krávě, která u nás byla před dvěma lety v kinech. Oproti tomuto morálnímu dramatu nabízí novinka mnohem odlehčenější a divácky přívětivější podívanou, i když ne úplně po celou dobu bezmála stominutové stopáže. Příběh sleduje sedmdesátnici Mahin, která je sice soběstačná, vitální a nostalgicky vzpomínající na mravnostně uvolněnější časy před íránskou revolucí, jde však také o ženu osamělou a opatrně hledající spřízněnou duši. Tu nakonec najde v dobráckém taxikáři Faramarzovi a rozjede se tak poněkud nepravděpodobná, avšak okouzlující a bezprostřední romance, jež připomíná, že na podzim života už si není třeba na nic hrát – a taky že opravdu není na co čekat.

Mexický režisér Michel Franco pravidelně uvádí své snímky v Cannes či v Benátkách, díky čemuž už několikrát spolupracoval i s hollywoodskými hvězdami. I jeho novince dominují citlivé výkony Jessicy Chastain a Petera Sarsgaarda, jejichž postavy k sobě navzdory duševním jizvám nacházejí cestu. Chastain ztvárňuje svobodnou matku Sylvii, která pracuje v hospicu, sama vychovává dospívající dceru a už dlouhé roky úspěšně vzdoruje dřívější alkoholové závislosti. Na třídním srazu se setká s podivínským Saulem, který trpí demencí – má velmi špatnou krátkodobou paměť, bývá dezorientovaný a celkově je odkázán na péči svého bratra. Mezi dvojicí se začne vytvářet pouto a my postupně pronikáme i do jejich dalších vztahů – ať už jde o Sylviinu dceru, mladší sestru či matku, anebo Saulova bratra. Křehký snímek o hojivé síle lásky nalézané na nepravděpodobných místech však trpí podchlazeností, odtažitostí, jako by celé dílo jelo na nižší rychlostní stupeň, než by si emoce v jádru příběhu zasloužily. Franco se zjevně snažil vyhnout přehnané patetičnosti a podbízivosti, rutinně zpracovaný výsledek však divákem spíše jen tak prošumí – a do paměti se rozhodně nezaryje.

Gruzínské drama sbírá jedny z nejlepších ohlasů v rámci Hlavní soutěže a lze pochopit proč – kontrast mezi sešněrovanou výchovou od přísně katolického otce a hormonálními bouřemi na konci puberty je bezesporu atraktivní; a díky zručné a soustředěné režii debutujícího Georgeho Sikharulidzeho mnoho scén v tomto filmu opravdu funguje. Pomáhá i bezmála komediální nasnímání leckterých momentů, nevyhýbající se trapnosti a rozpačitosti nedospělého vztahování se ke světu. Jenže nad rámec původního protikladu toho hodinu a půl dlouhý snímek mnoho nepřináší. Osmnáctiletý Sandro, poblouzněný svůdnou matkou svého nového kamaráda, se v jeden moment poměrně nemotivovaně radikalizuje a stejně tak podivně dramatické veletoče prodělají i jeho papírem šustící vztahy se dvěma spolužačkami. Své kvality snímek jistě má a v rámci karlovarské soutěže patří mezi výraznější kousky, nic zásadnějšího od něj ale čekat nelze.

Noémie Merlant je stále známá především jako herečka, Holky z balkonu jsou ale už jejím třetím režijním počinem. Ukazuje se, že pětatřicetiletá Francouzska má nejen filmařský talent, ale i výraznou agendu, a tak především u druhé poloviny snímku se začnou odpůrci jakékoli formy feministického smýšlení nesouhlasně ošívat. Její fantaskní báchorka se totiž z drsné buddy komedie časem přemění v alegorický horor, o jehož myšlenkovém základě však nemusíme dlouho dumat – řekne nám to s podobnou naléhavostí jako loni Barbie.     Merlant zde také ztvárňuje jednu z trojice kamarádek, které jsou sice velmi odlišné, pojí je však intenzivní přátelství a prostorný byt se stylově zařízeným balkonem. Právě z něj si jedna z hrdinek všimne fešáka z protějšího domu a rozjede se zprvu divoký románek, posléze duchařský horor s komediálně podanými gore prvky. Každá z mladých žen je odlišná, řeší unikátní potíže, avšak spousta motivů je jen naťuknuta a vše se podřizuje feministicky podbarvené nespoutanosti včetně otevřené nahoty hrdinek. Snímek toho v jádru nemá až tolik co říct, ale změnami nálady, občas poutavými kamerovými jízdami či spoustou přehrocených nápadů dokáže obstojně bavit.

Školní drama o temných, přitom však každodenních strastech různých generací poutavě utahuje šrouby, ke konci se však uchýlí k až příliš standardnímu vyznění podobných snímků. I tak ale jde o sympatickou festivalovku, jejíž observace přehlížených fenoménů rozhodně stojí za pozornost. Více zde.

Je to jiné, ale ne špatné. Redefinice toho, jak by měl vypadat našlapaný akčňák 21. století se nekoná, Furiosa se Zběsilé cestě z hlediska adrenalinové živočišnosti a chaotičnosti rovnat nemůže. Nabízí však smysluplný a poutavý charakterový oblouk titulní postavy, jež je nepřekvapivě mnohem aktivnější figurou než Max v předchozím snímku. Osudový souboj okaté Anyy Taylor-Joy (na kterou si ale musíte dobrou třičtvrtě hodinu počkat) s tradičně trochu směšným a mytologizovaným padouchem Chrise Hemswortha má náboj, přesto je snad ještě zajímavější sledovat sociopatické šachy, které spolu hrají vyšinutí muži v čele tří městských osad. Novinka zábavně rozšiřuje svět, z něhož Zběsilá cesta ukázala jen drobounkou výseč, a zase jednou připomíná, že od uspořádání dystopické společnosti opravdu nelze čekat nic pěkného. Kamera, střih ani hudba nedrtí smysly tak intenzivně jako Zběsilá cesta, což leckoho jistě rozhodí, jako komplexní film o motivovaných postavách ve specifickém prostředí však snímek funguje vlastně lépe než předchozí Millerův hit. Není to tedy zcela bez výtek či zdvižených obočí, Furiosa ale za vidění na velkém plátně rozhodně stojí.

Talentovaná filmařská skvadra servíruje u nás poměrně vzácný, v rámci festivalové tvorby však spíše standardní minimalistický příběh o jednom propadu do vlastní temnoty. Noční klid je sympatickým výchozím bodem k diskuzi přesahující hranice filmového pásu, zůstává však hlavně náznakem, kam všude se tvůrci ještě mohli vydat. Více zde.

Nenápadná romantická duchařina by snadno mohla zapadnout, renomé indie hitu si však procítěné dílo Andrewa Haigha zaslouží. Osvobození od démonů minulosti i díky strhujícímu výkonu Andrewa Scotta v hlavní roli úspěšně balancuje na hraně slzopudného sentimentu a nadějeplné meditace nad přijetím sebe sama. Více zde.

„Nihilismus je sexy slaninka.“  Kaskadér je svěží a sebeuvědomělou jízdou, která kombinuje zdařilou a až staromilskou akci s čitelnými schématy romantické komedie. O charisma Emily Blunt a především pochopitelně Ryana Goslinga není nouze a kinetičnost filmu společně s množstvím popkulturním odkazů úspěšně pomáhá zapomenout, že se v jádru jedná o předvídatelný a neoriginální příběh. Málokdy se však ordinérní základ podaří obalit takovým množstvím ujetých lákadel, že to nakonec ani nevadí. Kaskadér diváka nenavádí k hlubokému přemýšlení, raději nabízí všeobecně srozumitelnou a přístupnou zábavu, jež navíc funguje i jako milostný dopis přehlíženému oboru. Kořeny Davida Leitche se holt nezapřou a jestli kaskadérská obec čekala na nějaký mainstreamově výrazný argument pro přesvědčení oscarové Akademie o důležitosti této profese, nyní ho má.