Recenze (549)
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/168/812/168812241_cnnjb7.jpg)
První znamení: Přichází satan! (2024)
První znamení: Přichází satan! dopadlo rozhodně o poznání lépe, než muselo. Vylámalo si však zuby na snaze udělat až moc věcí naráz – tedy dostatečně uctít slavný původní film, vytvořit důstojný i překvapivý prequelový příběh a v neposlední řadě i působivě děsit současné okoralé diváctvo. Výsledkem je nesourodý slepenec vlivů, v leckterých scénách zajímavý a podnětný, jako celek však ryze průměrný. Více zde.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/168/492/168492339_q1up0u.jpg)
Na cestě s mámou (2022)
Tenhle hořkosladký mix Kaurismäkiho a Felliniho artovou scénou neotřese, ale příjemnou, nápaditou i promyšlenou podívanou v příběhu o jednom nešťastném mamánkovi nabídnout dokáže. I díky nekontrastní černobílé kameře a jímavé, leč nepatetické hudbě se na film hezky dívá, i když se přece jen vkrádá myšlenka, že by z námětu šlo vytěžit trochu víc. Více zde.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/168/442/168442089_no2owq.jpg)
A máme, co jsme chtěli (2023)
„Zničit rodinu pravdou je to nejjednodušší,“ zní jedna z mnoha hezky znějících vět v této kompetentně zrealizované, místy i zábavné, většinu stopáže však jen kolem důležitých věcí nejistě našlapující konverzační dramedii. Oproti mnoha vyloženě komerčním česko-slovenským kouskům je aktuální film bezesporu důstojnější, sám se sebou však zápasí až příliš na to, aby si z něj šlo něco smysluplného odnést. Více zde.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/168/652/168652904_96y3jj.png)
Život Briana (1979)
„Co pro nás Římani kdy udělali?“ praví se v jedné slavné scéně a následuje výčet pokrokových opatření, jež okupanti na území Judeje zavedli. Z dnešního pohledu je až úsměvné, jak na konci 70. let mohlo dílo vzbudit až takový rozruch, že jej John Cleese a Michael Palin museli jít obhajovat před zástupci církve v rámci debaty na BBC. Život Briana totiž nelze obvinit z antisemitismu, nevysmívá se Bohu ani Ježíšovi a jeho učení. Monty Pythoni si „jen“ vystřelili ze zaslepeného dogmatismu a víry organizované tak, až se ztrácí její podstata. A to je bezesporu relevantní poselství i v dnešní době, ačkoli tradiční náboženství už nehrají ve společnosti tak výraznou roli jako dříve. Více zde.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/168/549/168549692_0wy1l9.jpg)
Sladký život (2024)
Cíl v podobě moralistické feel-good komedie o proměně jednoho hajzlíka a nalezení pravé lásky se v mezích oddychové zábavy a nulového očekávání snad i daří naplnit. Pomáhá tomu i profesionální vizuální stránka zdůrazňující fotogenické pražské lokace a patrná je i schopnost působivě nasnímat jednotlivou scénu. Celkový příběh však osciluje mezi banalitou a bizarností a divácký zážitek shazuje do tuzemského žánrového průměru. Vrcholem zmaru je pak nepochopitelně vložená montáž záběrů z filmu, zatímco na podkresu hrají Chinaski. Cesta vstříc divákovi nekončí vždycky dobře. Více zde.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/158/809/158809560_55c136.jpg)
Ragtime (1981)
Forman se složité a ryze americké látky chopil se ctí a ačkoli se výsledek nemůže rovnat s Přeletem nad kukaččím hnízdem či Amadeem z hlediska ucelené, systematické realizace tvůrčích záměrů, stále jde o atraktivně natočené dílo, v jehož společnosti dvě a půl hodiny stopáže utečou velmi příjemně a poutavě. Kéž by všechny problematičtější a nepřehlednější produkce slavných režisérů dopadaly právě takhle… Více zde.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/168/608/168608387_g1c1zx.jpg)
Duna: Část druhá (2024)
Moc nad kořením je mocí nad vším. Druhá polovina sci-fi epiky je o trochu delší, o trochu rychlejší a výrazně akčnější. Každý dílčí souboj či velkolepá bitva jsou prezentované trochu jinak a především ve druhé, příběhově trochu zrychlené polovině není o akční výjevy nouze. Ty vedle osvědčené vizuální stránky umocňuje i fakt, že Zimmer dělá Zimmera ještě o trochu dunivěji (heh) než obvykle. Jádrem vyprávění je však hlavně napětí mezi touhou naplnit svůj osud a zároveň se mu vzepřít. Bytí i nebytí mesiášem něco přináší i bere a pro váhavého Paula není snadné se rozhodnout, jak se svou nemalou mocí naložit. Kontrast mezi epickými galaktickými šachy a drobnými osobními dramaty tedy funguje i napodruhé a finální propojení jednotlivých linek je dostatečně působivé. Větší úlohy se oproti jedničce dočkal žoviální strýček Bardem, chemie mezi Chalametem a Zendayou také funguje a černobílé představení nového harkonnenovského arcizlouna v podání zhnusněného Austina Butlera skoro zamaskuje fakt, že nám na něm kvůli pozdnímu objevení se v příběhu v podstatě nezáleží. Villeneuve tedy úkol zvládl a jen těžko si lze představit, že fanoušky jedničky dvojka zklame.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/168/628/168628125_1iv56j.jpg)
Případ Goldman (2023)
Režisér Cédric Kahn připodobnil přelíčení s Goldmanem k procesu s O. J. Simpsonem. Zatímco však soud se slavným sportovcem a hercem umožňoval náhled do reálií USA v 90. letech, skutečný i filmový Případ Goldman je podobnou sondou do Francie let sedmdesátých. Zároveň jde o zdařilý soudní procedurál, nabízející všem fanouškům konverzačních dramat dostatek podnětné zábavy. Více zde.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/168/499/168499162_79jdde.png)
Zimní prázdniny (2023)
Škoda českého povánočního distribučního data, jelikož tohle je ta pravá adventní pohodovka, která dovede vytvořit hřejivou atmosféru – přitom však ale upřímně a nebanálně. Už od úvodních titulků se zdá, jako bychom se přenesli do 70. let, a to nejen retro patinou a dobovými kostýmy, ale i kamerovými či střihovými ozvláštněními, které upomínají na tehdejší filmařské konvence. A hlavně čistým a úsporným vyprávěním, jež efektivně, bez kudrlinek či moderních digresí scénu za scénou poctivě představuje postavy, buduje jejich vztahy a přirozeně směřuje ke katarzním momentům. Alexander Payne se scenáristou Davidem Hemingsonem dokázali umíchat extrémně koukatelnou, přitom však nevlezlou kombinaci dramatu a komedie, z níž občas vystrčí růžky i společenské přesahy týkající se rozdílných privilegií jednotlivých společenských vrstev či naopak všemi postavami podobně prožívanou osamělostí. Je radost trávit více než dvě hodiny s komplexními postavami, jež mají své klady i nedostatky, všechny jsou však sžírané vlastními traumaty. Ty se může dařit umenšit díky sdílení s druhými, a tak skvělí Paul Giamatti, Dominic Sessa a Da'Vine Joy Randolph aspoň na ploše několika dnů vytvářejí pomyslnou rodinu, jež jejich postavám tak schází. Krásný, promyšlený a procítěný snímek má potenciál k tomu, abychom si jej právě hlavně během adventu chtěli pravidelně připomínat.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/168/471/168471760_xazihf.jpg)
Zóna zájmu (2023)
„Škoda, že když se rozprodával majetek těch Židů naproti přes ulici, tak už přede mnou někdo koupil ty závěsy. Ty se mi moc líbily.“ Sandra Hüller a Christian Friedel jako manželé Hössovi udávají tempo mrazivé a voyeurské sondě pod povrch nacistické vražedné mašinérie. Banalita zla se v druhé polovině 20. století dočkala mnoha zpodobnění, Jonathan Glazer však v důsledně promyšleném a nepříjemně vtahujícím filmu přichází s natolik originálním a sugestivním náhledem na holocaust, že jsme jej bezmála dekádu (od Saulova syna) neviděli. Statická kamera snímající z mnoha úhlů vilu Hössových nacházející se hned za zdmi Osvětimi vytváří paradokumentární dojem stejně jako neustále hučivé a jen občas i děsivé zvuky zaznívající ze samotného koncentračního tábora. Obraz idylické německé rodiny je v tak silném kontrastu vůči nepříjemností překypující zvukové stopě, až si postavy ve filmu navykly předstírat, že nic problematického neslyší. A tento dojem i během umírněné, hodinu a tři čtvrtě dlouhé stopáže přechází rovněž na diváka, který na konstantně přítomný, iritující zvuk habituuje také. A to je jen jeden střípek z vycizelované skládačky, jež místy dokáže nudit způsobem, za něž se cítíme provinile, a jindy zase až s úsměvnou absurdností vykresluje nacistický systém moci jako moderní korporát. Ano, vznik a šíření zla prostřednictvím odosobněnosti, delegování úkolů a záměrného uhýbání zraku před pravdou už „díky“ nacismu známe velmi dobře. Glazer však do své promyšlené hry vtahuje i diváka a ptá se, nakolik každý z nás udržuje drobnými všedními aktivitami v chodu vládnoucí systém. A vadí nám to vlastně? I díky trefně tázavému závěru se už teď nebojím říct, že o moc víc nenápadně zdrcujících zážitků letos v kinech neuvidíme.