Dupac

Anomalisa má tu smůlu, že budí nedůvěru, jestli nehrozí animovaná verze Synekdochy, což jistě není úplně atraktivní představa. Proto je i tak moc nedoceněná. Ale těm, kteří se odhodlají, otevřou a nenechají se odradit lehce nečitelným rozjezdem, se bohatě odmění - nečekal jsem, že nejsilnější emocionální filmový zážitek za hodně dlouhou dobu mi způsobí malé loutky v měřítku jedna ku šesti. Tematicky nejde o nic výjimečného, co by kdekdo z nás nezažil - služební cesta na korporátní téma, osamělý večer v kulisách sterilního hotelového pokoje, náhlé citové vzplanutí, kdy vám celý svět kromě toho jednoho konkrétního někoho splývá v šedivou hmotu. Jenže největší síla je v kombinaci téhle všednosti, skvěle vystavěného scénáře a nikde jinde neviděným způsobem animace. Ty loutky mají naprosto reálné lidské emoce. A jiskra, která přeskočí mezi Michaelem a Anoma-Lisou (i to, co se stane potom), působí až hmatatelně skutečně. Finální zhmotňování Michaelových sílících paranoidních stavů je sice divácky míň atraktivní a uchopitelné, ale způsobem ztvárnění a promyšleností autorského záměru (SPOILER - Michaelovu propukající duševní nemoc vyjadřuje unifikovaná tvář i hlas všech ostatních postav) jde o naprosto geniální tah. Klobouk dolů před všemi, kteří tenhle přehlížený klenot takhle moc vypiplali. Těžko se v budoucnu někdo pustí do něčeho podobného.

Pokud zapomenu na všechno, co vím o transplantaci obličejové tkáně, je to možná ten nejdokonalejší akčňák, který jsem kdy viděl. Za 23 let od vzniku v podstatě vůbec nezestárnul, naopak - pořád působí vizionářsky.

Všichni jsme se těšili na velkou mafiánskou ságu s de Nirem a Pacinem v nejlepším věku, a dostali jsme přemítání starého invalidního důchodce nad vinou a odpuštěním, které už nepřijde. Chápu, co se Scorsese snažil sdělit, ale scénář je příliš roztahaný, upovídaný a zcela podřízený de Nirově postavě na to, aby k závěrečné (strhující) cestě emeritního vrahouna k vlastní konečnosti vystavěl dostatečně silné dějství. "Malíř pokojů" ve mně těžko vyvolá stejné zbožštění jako jeho žánrově a personálně spříznění předchůdci, rozhodně ale má můj respekt a vděk za to, že mohl vzniknout.

Vetché. Jakási satira na filmový průmysl, který se Woodymu Allenovi, filmařsky ustrnulém někdy kolem 80. let 20. století, začal na počátku milénia nezadržitelně vzdalovat. Vedlejší postavy, zjevně zamýšlené jako karikatury příčin Allenových neuróz (hollywoodští producenti, rockoví muzikanti s kérkama a piercingem, ambiciózní všemdalky z castingu, bulvární novináři), budí paradoxně mnohem větší sympatie než sám hlavní protagonista, sám sebe uvrhnuvší do šouravé role slepého režiséra během natáčení. Hollywood Ending byl vyčichlý už v době premiéry a jen dýchavičně pošilhává za Allenovými majstrštyky, kterým bylo v době natáčení už dávno přes dvacet. Zpětně chápu, že následné tvůrčí vzepětí po tomhle kusu čekal málokdo.

Ani Wikipedie, ani encyklopedie funku, ani bulvár, ani svatořečení. Z toho prvního si bere naštěstí jenom chudé poměry a hudební milníky, které jsou mimo diskusi. Brownovu pověstnou "jemnost k ženám" reprezentuje pár decentně nasnímaných strkanic (přestože by, samozřejmě, vydala na samostatný biják - možná by ve výsledku dopadl ještě líp, ale zase by ho nezacvakal Mick Jagger, čili něco za něco). Pro mě ale Brownovo zbytnělé (a skvěle zahrané) ego vysvětluje mnohé - jak na poli hudebním, tak na poli kriminálním. 75 %

V raných 90. letech 20. století nejoblíbenější film mojí středoškolské učitelky na Podnikovou ekonomiku, protože si myslela, že 1) takhle funguje kapitalismus, 2) takhle by se měly chovat emancipované cílevědomé holky. Čas trhnul oponou a jediná scéna (vrcholně sexistická, samozřejmě), která z filmu vyčnívá, a stěží něco podobného někdy uvidíme v současném hollywoodském filmu, je topless Melanie Griffith, jak v bytě svojí sokyně vysává tepich. 30 let po svém vzniku se Podnikavá dívka z kategorie pohádek definitivně přesouvá do poličky s osmdesátkovým bizárem.

Díky tématu i ambicím Ondřeje Trojana jsem tématu držel palec už v době předprodukce. Žel rozpočet stačil (hlavně v první půlce) zafinancovat jenom takové to klasické televizní doku-drama, kde není identita žádné z postav určena na základě nějaké scény, ale vždycky je potřeba titulek na půl obrazovky, aby se k herecké mluvící hlavě dal přiřadit reálný historický předobraz. Tím si filmaři ušetřili práci (a asi i ty peníze), a je to podle mě filmově špatně. Nepočítám-li prostřihy na skutečné archivní záběry, Toman nenabízí žádnou spektakulární scénu, jenom sled celkem slušně zinscenovaných scén o pár lidech v celkem reálně vypadajících historických kulisách. Macháček, přijde mi, od Samotářů ušel kus cesty, takže mě jeho kreace ani neruší, ani nemám pocit, že by s Tomanem nějak oscarově herecky srostl. Spíš než jako film je mě Toman zajímal jako zprostředkovaný komentář k poválečným dějinám (50. léta u nás, vznik Izraele apod.), nad kterým má smysl přemýšlet. Pro mě rovných 70 %

Někdo v tom možná může najít kondenzovanou lidskou moudrost, já se spíš přikláním k variantě, že Mládí je obrazově vytříbené NIC. Sorrentino dává na odiv svůj režijní talent, ale až na cca tři opravdu silné scény (Caineovo dirigování v lese, Keitelovo setkání s výjevy z jeho filmů a hudební finále) se většina filmu nese v rovině tvůrčí exhibice ve stylu "to čubrníte, jakou originální obrazovou kompozici dovedu". A vidět svoji oblíbenkyni Rachel Weisz, jak místy nepěkně přehrává, taky moc nepotěší.

Tu stovku nebo dvě jsem za nosič ve vysokém rozlišení obětoval hlavně kvůli jménu Roberta Richardsona. V tomhle směru jsem rozhodně zklamaný nebyl, jeho kamera je pojítkem (jediným) k režijní genialitě Martina Scorseseho, se kterým natočil některé žánrově spřízněné klasiky. Mafiánským dramatem v pravém smyslu pro mě ale Live by Night není, na to je budování impéria pod vedením Bena Afflecka příliš útržkovité a vlastně i dost nevěrohodné (víc se toho namluví než ukáže). Celkově mě Affleck-režisér mnohem víc přesvědčil při budování romantických scén než při přebírání štafety na Corleonovo hřišti. O Affleckovi-herci nemá moc smysl se rozepisovat, na svůj rejstřík podává vlastně docela slušný výkon. Jenže! Pokud by si mezi sebou vyřizovali mafiáni účty charismatem, byl by Coughlin při setkání s Chrisem Cooperem a hlavně Remo Gironem (ó bože, zestárlý Tano Carridi, pořád z Vás jde ta stejná noblesní hrůza!!), na kaši dřív, než by strčil svůj strnule vykulenej kukuč do dveří.

Natočené to bylo evidentně od srdce, ale srdce Hala Ashbyho bouchalo hodně nalevo, a je to znát. Takže filmový Woody Goothrie v podání Davida Carradinea (vážně neortodoxní casting!) kromě ctitelek svého songwritingu objíždí i bavlníkové plantáže a tam spolu s kumpánem nutí zoufalé dělníky skandovat: "Odbory!" "Odbory"! "Chceme odbory"! A to všechno bylo v polovině 70. let 20. století myšleno úplně vážně. Je to stejně táhlé a prosluněné jako některé filmy bří Coenů, ale holt tomu chybí ta poučená ironie.