Dupac

Partnerská "Itálie" v hypnotickém tempu Terrence Malicka. Ten se zaměřuje hlavně na dumavé vnitřní monology, které povyšuje (jako vždycky) Lubezkiho fenomenální kamera a zároveň sráží jenom letmo načrtnutá dějová linie. Překvapivě a uvěřitelně křehká Olga Kurylenko se snaží dostat pod kůži batmanovsky neprodyšnému Benu Affleckovi. Nepodaří se jí to, nepodařilo se to ani mně. V podstatě každá scéna může směřovat k sexu, hádce, retrospektivě nebo nikam, bez nějakého srozumitelného klíče. Těším se na další setkání s panem Malickem, jenom doufám, že nebude až takhle do sebe zahloubané.

Týdenní survival check. Jeden se tváří, že je při smyslech, a druhý, že je schopen zpaměti odříkat scénář (neboli otázky a komplimenty), úplně jako nějakej moderátor. Zavedl bych sedmý stupeň hodnocení, který by se jmenoval "TV Barrandov".

Nejzajímavější není ani tak koncept - vyšetřování rituálních vražd ve složení 'geniální asociální detektiv a jeho zemitý negeniální parťák' - to už bylo použité mockrát. Co Temný případ ozvláštňuje (pro mě osobně), jsou postřehy ze života viděné ze dvou v zásadě extrémních úhlů pohledu, a přitom v obou případech se s nimi dokážu skoro bez výhrad ztotožnit. Není potřeba se přidávat k nekritickému zbožštění, ale program na krácení zimních večerů je to parádní.

Tak určitě, design. Černobílý vizuál sluší dobovým reáliím i polonahým lesbičkám. Jinak se překvapivě žádný hluboký psychologický ponor nekoná, žádná sonda do rodinných vztahů, do outsiderovské psychiky, do vyšetřování, nic takového. Jenom strnulá, statická režie, která má možná symbolizovat odcizenost Hepnarové od zbytku světa, a kolem jednorozměrné neproniknutelné figurky. U takového ambiciózního filmu mě ta obsahová prázdnota zamrzela dvojnásob.

Koncept vesmírné posádky, která neplánovaně nebo nouzově zastaví na neznámé planetě a tam se stane chovnou stanicí pro vetřelce, už se vyčerpal, což je znát hlavně v první třetině. Sem taky směřuje nejvíc výhrad k nedotaženosti scénáře (ale kolik dnešních sci-fi a komiksů ho má dotaženej?). Nějaký nový nosný dějový motiv byl tudíž nevyhnutelný a konflikt dvou Michaelů Fassbenderů (hlavně rozkošně zrůdná vetřelčí ZOO toho původního) Covenanta podle mě v další části dost nakopl. Když vidím reakce zdejších filmových znalců, nemůžu nezmínit to, že drtivá většina těch vyhajpovaných blockbusterů (ne-li skoro všechny) působí v porovnání s režijní genialitou Ridleyho Scotta jako pubertální pokusy.

Na jedné straně mrazivě vykreslená agónie volnomyšlenkářského života a la hippies začátkem 70. let, na pozadí práce v nevyhovujících, život ohrožujících podmínkách. Zároveň skvěle napsaný a vystavěný, v podstatě komorní příběh o uvědomění si svého poslání ve společnosti a boji za něj. Právě na takhle nejednoznačných postavách je nejvíc vidět, jak byla Meryl nedostižná už zamlada.

Těšil jsem se na další Metropolis, ale se zvukem a zároveň při zachování výrazových prostředků němého filmu to nějak není ono (obzvláště expresionistické přehrávání s výraznou německou dikcí pro mě bylo na hraně snesiltelnosti). Jinak samozřejmě zručná, na svoji dobu zřejmě převratná, pünktlich rekonstrukce vyšetřování, lapení a procesu s vrahem malých dětí. Pro mě osobně ale s překvapivě nízkým zastoupením záživnosti.

Nějak se v tom velebení Příchozích pozapomnělo na to, jak moc té libové atmosféře podráží nohy klišovitý a naivní scénář. Ten by se při troše zjednodušení dal shrnout do několika fází: 1) neočekávaná návštěva jiné civilizace, 2) snaha navázat kontakt 3) rozhádaný svět se spojí na základě nějaké iracionální ale ušlechtilé pohnutky, aby čelil této výzvě společně (SPOILER - to čínské prozření na konci a složení zbraní na poslední chvíli je opravdu z jiné doby). Denis Villeneuve dobře věděl, že symbolika rozpitých kruhů, mystický nádech a podmanivý vizuál dodají filmu punc originality. Flashbacky matky s nemocnou dcerou už trochu zavánějí vypočítavostí (občas pro to někdo chytrý používá termín "artistní kýč"). Tři hvězdy pro Příchozí je přísný metr, vím o tom, ale pokud ve mně ten film zůstane aspoň pár dní, zaokrouhlím nahoru. *** PS. Nezůstal.

Každý, kdo se někdy protnul s hudbou Filipa Topola a Psích vojáků, by si mohl sestavit vlastní příběh o Filipu Topolovi. Můj příběh by byl určitě jiný než útržky příběhů poskládané do Takovýho barevnýho vocasu (gympl, sklepní začátky, hra na varhany, sbírka Mozarta, krev na klávesách a největší hity hlavně ze začátku 90. let) a tahle neúplnost a útržkovitost mi brání dát plné hodnocení. Přesto si TBVLK vážím jako citlivého a chvílemi i pozoruhodně věcného pohledu na jednu mimořádnou osobnost a její dobu. PS. Hezký komentář Radka 99.

Velké téma, malý rozpočet, průměr. Rozhodování o podílu (nebo nevině) japonského císaře Hirohita na útoku na Pearl Harbor a hledání jeho role v poválečném Japonsku by vydalo na epický velkofilm jako ze staré školy, leč nestalo se. To máte tak. Jsou režiséři, kteří za (poměrně) mrzký peníz dokážou natočit spektákl, ale řadoví řemeslníci z toho většinou ukuchtí spíše takový ten solidní, koukatelný, televizně vypadající standard. Jako třeba Emperor. A s herecky koženým Matějem Foxem taky není bůhvíjaké vzrůšo. 55 %