Dupac

Pro mě příjemné a silné tři. Čtvrtá * se vytratila na některém z míst, mezi kterými tahle parta roztěkaně pendluje, seč jim síly a dvouhodinová stopáž stačí. Ta dějová a časová zkratkovitost neumožnila pořádně vytěžit potenciál skvělého hereckého ansámblu ani naplno prožít radost z jejich úspěchů, kterým měl tenhle film vystavět pomník. To zamrzí, hlavně proto, že Clooneymu jeho zájem o umění jako nositele hodnot naší civilizace i o osudy jeho ochránců za války bezezbytku věřím. Tyto principy, které jeho postava ve filmu výslovně zmíní, jsou taky jediným aktuálním prvkem na celých Památkářích. Všechno ostatní se nese v retro atmosféře časů Clarka Gablea, kterému (jistě ne náhodou) jako by z oka vypadl vrchní principál George Clooney.

Má to opravdu silné scény, které režisér filtruje podle svých sympatií k aktérkám, ale dramatický oblouk, příběh, se mu podařil jakž takž jenom u jedné z dívek (ta nebohá naivka, která se prodala přes internet). U ostatních dvou jde o skládanku více či méně iritujících (šmíra zákulisí reality show, opravdu nesnesitelná scéna rozhovoru Bárbíny s matkou, která navíc vypadá jako hraná) střípků, které dohromady mozaiku nedávají. Nikde se například nedozvíme, jaká jsou pravidla reality show, jak moc křivdili té trubce, která se jí zúčastnila. Nemluvě o Bárbíně, u které by bylo zajímavé (ikdyž možná ne úplně snesitelné) sledovat to zaprodání nestoudných ambic a pád z růžových ideálů na dno rudých světel a závěsů. Tohle režisér sfouknul jedním ironickým komentářem. Místo toho se můžeme kochat videoklipy z Moskvy, které jsou fajn, ale o problému neříkají vůbec nic. Dramaturga na vás!

Typická hollywoodská limonáda první půlky 90. let. Tomu odpovídá i casting - mladí, krásní a přehrávající Tom Cruise (v jeho tehdejší Top Gun šarži, která se do filmu moc nehodí, obzvlášť při "strhujících" projevech v soudní síni a náznacích rozčilenosti, když jde o dobrou věc) a Demi Moore, která taky nepůsobí úplně věrohodně (a samozřejmě "spadne do lásky" s Tomem, ikdyž je ostřílená profesionálka). Nad průměr tenhle film vytahuje tradičně démonický Nicholson (v menší roli stojí za vidění i Kiefer Sutherland) a hlavně kamera Roberta Richardsona.

Vtipná, svižná záležitost, ale trochu víc logiky v příběhu a chování postav by neškodilo. Spousta dovysvětlujících dialogů jak od Jarchovského (nejdřív si všichni musí říct, kdo je kdo, kdo s kým kamarádí a proč). Potom samá šťasná scénáristická náhodička - SPOILER - potřebujeme rychle stihnout svatbu, tak na highwayi potkáme kámoše, co nám rychle hodí pytle se sakama a najednou jsou všichni učesaný a ready? Wtf, všechno máme vyfocený a uložený ve foťáku, ale vzpomeneme si na to až těsně před titulkama? Nebo co epizody, které vyšuměly do ztracena - demolice pokoje? Tohle by točila Poledňáková, kdyby byla o něco chytřejší a z tohoto století.

Za tři hvězdy, ale jen o prsa Milly Jovovich. Bob se po dlouhé době snaží hrát vážně míněnou a vnitřně rozpolcenou postavu, seč mu únava dovolí. O to víc zamrzí, že na svojí straně nemá promyšlenější a méně šablonovitý scénář a trochu víc filmařské vášně.

Všechno, co už Pearl Jam dávno víte, ale jako skalní fanda se nemůžete nepodívat.

A takové to bylo hezké představení! Vážně, dokud jsem neviděl tenhle film, nevěřil bych, že by zrovna Alice Nellis byla schopná natočit tak vyšlechtěný, plytký, povrchný nic. "Chemie" mezi Chýlkovou a Kotkem byla tak chtěná, až mi bylo chvílema trapně, repliky jsem s výjimkou Sokola (!) nevěřil snad nikomu. To je mi stokrát milejší trochu nedotaženej, ale ve výsledku mnohem autentičtější a upřímnější koncept Mamas & Papas. Vážně jsem uvažoval o dvou *. Jenže! Jak jsem sledoval tu vlastně dost politováníhodnou a nevěrohodnou postavu Chýlkový, vzpomněl jsem si na svoji bývalou šéfku a uvědomil si, že taková zoufalá stvoření skutečně po světě pobíhají, a to v prvotřídních lodičkách (předpokládám, že jejich značka se ve filmu - stejně jako spousta jiných - někde objevuje). Nakonec tedy akurátních 55 %.

Těžko říct, jestli to tehdy Altman vzal spíš proto, aby měl na činži, nebo jako startovné pro něco, co chtěl opravdu točit.

Téma postavení homosexuální menšiny ve společnosti nebylo novátorské ani před 25 lety, kdy Philadelphia vznikala. To jen nebylo (a sotva bude) obvyklým ústředním tématem hollywoodského mainstreamu. A nemá smysl se tvářit, že příběh čtyřprocentního anděla, kterému na křídlech vyrašily léze a bije se o kousek tý svojí světský spravedlnosti, je něco víc. Dobro a zlo mají jasně stanovenou hranici, s tématem homosexuality není spojena v zásadě žádná kontroverze (drobné flirtování v sámošce nepočítám), celá typicky středostavovská americká rodina stojí jako jeden muž/žena za svým nemocným hrdinou. Důvod, proč přes všechny výhrady dávám vysoké hodnocení, je, že ten film (stejně jako řada jiných melodramatických kýčů) prostě funguje - herecky, režijně i celkovou atmosférou. 75 %

Trestuhodně nevyužitý potenciál. Hlavně Pacinův. Podobně jako u Hitchcocka, i tady se osud nevšední, legendami opředené osobnosti, smrsknul na hereckou kreaci dobře maskovaného a nalíčeného hereckého profíka v roli sympatické excentrické freak, tentokrát v kulisách strašidelného zámku a tuctovém televizním dramatu ze soudní síně a přilehlého okolí. O Spectorovi se dozvíme vlastně jen to, že byl kdysi slavnej a divnej, ale teď je už jenom divnej (vážně to někdo, koho zajímá tenhle film, předtím nevěděl?). O procesu vyšetřování vraždy se dozvíme jenom to, že Spector možná nestřílel, ale zavřeli ho, protože advokátce Heleně Mirren těsně před posledním stáním nezabrala antibiotika. Mám neodbytnej pocit, že si tahle vyhasínající producentská hvězda zasloužila víc.