liuk

Oliver Stone je velký profík, ale jeho diváci můžou být rádi, že on to sám o sobě neví nebo si to nepřipouští. A tak jeho filmy, jak to může znít pitomě, jeho některá tvorba působí tak nějak z lidu. A Any Given Sunday se k této části jeho filmografie počítá. A není natočená z pohledu amerického člověka, který americký fotbal zbožňuje, ovšem z pohledu člověka světového, kterému je tento sport vícemeně ukradený, a při nejlepším zná jen základní pravidla. Ale s tímto filmem to není rozhodně tak, že by nakonec o samotném americkém fotbale nebyl, je a moc, jenže je natočen tak, že na předpojatost Neameričanů vůči němu divák velmi rychle zapomene. Takhle akčně nastříhané zápasy do rockové hudby ještě totiž neviděl. V těchto kolážích i nejlacinější záběry na roztlskeváčky vypadají strašně nabušeně. Ale i když se kamera vydá za stadión a film se umírní, je Any Given Sunday velmi napínavé, i když se zabývá klasickým dilematem: Jaké překážky překonávat a jakým způsobem dosahovat nesmrtelnosti v myslích lidí? A rozhodně nemá smysl bát se dlouhé stopáže, snímek uteče jak voda.

Jak natočit zcela uhozené příběhy, které by základním nastíněním příběhů jak vypadly z oka trashovým scifárnám z 60. let? Udělat z nich seriál, ať si diváci postavy oblíbí a ať pokaždé vědí do čeho jdou a s kým. Nechat to Britům, ať každý díl srší strašně suchými, skvěle odříkanými hláškami. Natočit to dost akčně, ale ne přespřiliš akčně, ať v porovnání s americkými akčními seriály působí naoko odflákle, ale o to víc vtahovačně. Přihodit sexy cestování časem, osud Země na kahánku v každé třetí epizodě a strašně odlišné mimozemské rasy a máte dort jak od Pejska a Kočičky, který je ovšem zatraceně chutný. Takže pokud vás zajímají jak vypadají tlustí mimozemšťané, co si oblékají kůži zavražděných britských politiků a pak se za ně vydávají, pokud vás láká DNA z vesmíru, která dětem v 2. světové válce hlavu přemorfuje hlavu v plynovou masku a jestli chcete vidět Charlese Dickense, jak nakopává zadek duchům z obrazů na zdech, neváhejte a uvidíte vizi roku 5 000 000 000, kdy slavnostně vybouchne naše planeta a rasy celého vesmíru budou tento výbuch z vesmírné stanice zaujatě pozorovat.

And flash the light. Gilberta Grapea bych definoval jako lyrický film s příběhem. Když se divák opravdu nechce do děje ponořit, neponoří se a bude mít asi dojem, že se ve filmu nic neděje. I když se otevřeného diváka Hallström nesnaží známými tríčky (hudba, střih, emotivní vyřvávání herců) diváka do filmu dostat, stejně ho tahle zprvu idylická vesnice uprostřed sálodlouhé prérie vtáhne. Hned bych tam vyjel a pracoval místo Gilberta v obchůdku, abych mohl po krátkovlasé Becky (Juliette Lewis) pokukovat a pak pokecal s Crispinem Gloverem o dnešních mrtvolách, které s jeho otcem pohřbili. V jednoduchosti je totiž síla. A ta nemusí být vůbec jednoduše jednostranná, stejně jako Gilbert (Johnny Depp) není jasně jednostranně kladný hrdina. Na závěr jsem jen čuměl s otevřenou pusou. A k excelentnímu podání malého postiženého chlapce v podání DiCapria, jehož roli nyní řadím vedle mladého Balea v Empire Of The Sun k nejlepším dětským hereckým partům bych řekl toto: Jak DiCapria dnes (2007) fakt hodně žeru, jak dokáže každý Scorseseho horší film vytáhnout nahoru a každý výborný fiilm (Blood Diamond, Catch Me If You Can) na absoluturium, stále jsem mu musel tak nějak odpouštět, že se k témto výborným rolím dostal přes mnou neoblíbený Titanic. Jenže ono je to jinak, on se k Titanicu dostal přes zdejší roli Arnieho, a to hází na i pro mě Božského Lea úplně jiný pohled. Kdybych měl tomuto parádnímu filmu dát pouhé 4*, musel bych všechny své předchozí čtyřhvězdičky přehodnotit dolů, takže asi tak.

S bojovými filmy mám problém, většinou mě přiliš nebaví, a jak všechny ty nabušený chlápky dokážu respektovat, užít si pár nosných scén filmu, tak se k nim nepříliš rád vracím. I když existuje samozřejmě pár výjímek, zejména v asijské části Chanovy filmografie. O takových jako já za mořem samozřejmě vědí, a tak se snaží tyhle mlátičky zpestřit pěknými barvičkami, rychlým střihem a vtipy. A z těchto kombinací vznikají vynuceně zábavné přeplácanosti, které se sice neberou vážně a dávají to najevo, ale to už je v dnešní době trochu ohraná pohádka. DOA je samozřejmě také brak, ale vyklubal se z něj jeden z nejzábavnějších filmů posledních let. A posunul hranice té vlastnosti "nebraní se vážně" opravdu hodně vysoko, tak že samotné akční scény se snad ani nedají kritizovat. Zatímco v asijských eposech lítací a po stromech běhací scény působí hrozně nabubřele artistně epicky, v DOA působi sice ještě uhozeněji, jenže nesčetněkrát zábavněji. Mnohokrát člověk na různých party slyší: "pusť tam pořádný akční film". Do této chvíle takový film pro parties, plně vyhovující tomuto přání, neexistoval, dnes je jím DOA. Dnes je vyhledávaným kultem Faster Pussycat! Kill! Kill!, za dvacet let jím bude DOA: Dead Or Alive.

Hodně našlapaná a vtipná parodie na špionážní filmy a seriály. Nikdo není za koho se vydává, nikdo neříká pravdu, nikdo nechce to o čem mluví a celé to moc nejde pochopit. Jenže zároveň je to moc napínavé, stejně jako cíle posměchu tohoto filmu (Alias se nabízí opravdu moc). Sice se v posledních třiceti minutách žánr kapku změní a zvážní, ale nastal ve chvíli, kdy mi připadalo, že se tímto stylem příliš mnoho dalšího úspěšně zesměšňovat nedá. A tak tato změna nastane nenuceně a plynule, a také by bez ní nemohl pořádně vyniknout závěr téhle špiónské mise, která se odehrává po vzoru svých bohatších břatříčků ve více světových lokacích. A celý film dokonale táhne úžasně přirozeně nádherná Parker Posey, která svou špionku proti své vůli odehraje opravdu krásně zmateně. Oči z ní jen přecházejí. Za zmínku stojí také správně divná kamera, kdy všechny záběry jsou posazeny trochu nakřivo.

Jelikož epizoda Lucky McKee Sick Girl v sérii Masters of Horror byla opravdu slušně ujetá, čekal jsem od The Woods docela dost, aspoň kvůli účasti Bruce. A moc jsem se nedočkal - celý ten příběh o nápravném středisku v divných lesích, kam je poslána Brucova pěkná dcera po vyloučení ze školy, je strašně slabý, ale hlavně je příliš pomalu odhalován, když ani nic moc zajímavého na odhalení nečeká. Samozřejmě se tato nechuť stupňuje čím dal více ke konci, kdy už pak nenadchne ani Campbellova reminiscence Ashe a spíš vypadá našroubovaně a trapně. Zbývá teda pouze atmosféra v inkriminovaném zařízení, a ani ne moc ta tajemná, jako spíš ta holčičo-soupeřící, která je správně campy (existuje pro toto slovo v hororovém významu český ekvivalent? chtělo by to nějaký vymyslet). A ještě ke kladům patří vynikající 60s písníčkový doprovod Leslie Gore. Na konci od ní hraje You Dont Own Me a to je tedy fakt klasa.

Ještě před znovuoživením Kryptonské planety započnul Bryan Singer s produkováním seriálu o jiném supermanovi, všeznalém doktoru Housovi. Ač v případě většiny seriálů stále stejný mustr epizod celkovému dojmu spíše ubližuje a tu pověstnou natěšenost na další epizodu narušuje a ubíjí, u House všechny tyto precedenty působí naopak. A rozhodně důvod není v nějaké větší výpravnosti nebo rozmáchlosti, 95% epizod se stále odehrává v nemocnici stejně jako v jiných doktorských seriálech. Na uvěřitelnost se taky moc nehraje. Kdyby měla nějaká nemocnice takové štěstí na přitahování pacientů s tak ujetými, ale hlavně strašně nepravděpodobně vznikající nemoci, musel by si v ní otevřít Charles Xavier svou Mutantskou školu, a mutanti z celého světa by se mu tam jen tak náhodou přimotávali. Jenže jak mohou na papíře všechny ty skoro kriminální případy působit kostrbatě a nerealisticky, když to podvacáté Housova skupina rozbalí se svými diagnózami kombinované s jedovatými poznámkami Gregoryho House, a i když diagnózám sice vůbec nerozumíte, tak stejně je žerete jak maliny míchané se štiplavými špendlíky. Teď by mě jen zajímalo, kdybych dával opravdu dobrý pozor při těch jejich doktorských řečech, kdybych si z něj z medicínského hlediska něco odnesl a následně tyto moudra řekl pravému doktorovi, jestli by se mi vysmál, že to jsou úplné hovadiny. House M.D. je zábava jak hrom, která se stupňuje s každou další "stejnou" epizodou. A nebojte, oni přijdou i jinačí díly. Takové "speciální" díly pak jen dopepří seriál, který by ovšem vůbec kořeněn být nemusel

Phantasm patří k těm filmům, kterým při natáčení svědčil malý rozpočet jak víno. Díky němu se museli tvůrci opravdu moc snažit, aby bylo na co koukat. A povedlo se, opravdu je na co koukat. Ať už se - v dobrém slova smyslu - podivný děj odehrává zrovna v domě hlavních bratrů, na hřbitově, v márnici nebo v mém oblíbeném hororovém evergreenu - v baru. Všechny tyto lokace v malém městečku srší pod vedením Dona Coscarelliho podivnými věcmi, tajemnou atmosférou a dupajícím Tall Manem v podání Anguse Schrimma. Booooy!

U tohoto filmu nezáleží snad ani tak na tom, jestli je divák schopen přistoupit na totální fikci a historické výmysly včetně obrovských mloků vandrujících po horách jako kdyby měly kamzičí nohy. Spíš záleží, jestli je schopen užívat si 100 minut záběrů na krásnou Raquel Welch, zpestřenou občas nějakým tím nezapomenutelným soubojem s obrovským dinosaurem, přerostlým hmyzem nebo ptákem. A jak sexy, resp. zajímavé tyto elementy jsou, na celovečerák to mě bohužel nestačilo. Je sice pěkné, že pravěcí lidé žijící ve stejné době jako dinosauři nemluví anglicky, jenže to jejich štěkání také není žádné terno. Holt pochodování Raquel a jejího milence po rozpražené zemi, jejich pendlování mezi dvěma znepřátelenými kmeny a občas nějaký pěkný trik nebylo nijak extra záživné, ale s podobným naivním, hloupým příběhem tento epos o pravěké Barbarelle asi o moc jinak a lépe natočit nešel, kouzlo ale určitě má a povedený závěr také. Teď nastává otázka, co je lepší. Jestli zcela jasně ujeté a vymyšlené One Million Years B.C. a nebo připravovaný opus Rolanda Emmericha 10.000 BC, který se asi bude snažit tvářit realisticky, ale ve výsledku při dolování totální zábavnosti z něj může vylézt ještě větší blbost.

Jak se zdá, Captivity má dvě dosti odlišné verze. Původní verze (91 minut) běžela ve Španělsku a Rusku. Přetáčky a sestřihy zažila verze druhá (85 minut) určená pro britská a americká kina. Já měl tu čest vidět verzi španělskou. -- Mnoho pozitivnějších recenzí odhaluje klady filmu v misinterpretování žánru, že mnoho lidí očekává tzv. "porn torture", ale dostane psychologický thriller. Tak minimálně v první půlce nejsem schopen pochytit ani špetku jakési psychologie, ale koukat se na ní jako na nějakou fetišistickou blbůstku dá. Elisha je neustále uspávána a nucena se převlékat do všelijakých šatů, ve kterých jako modelka prorazila. Občas si k tomu zafilosofuje se svým uvězněným sousedem ve vedlejší cele o tom, co je a co není reálné. Celý film je ještě prokládán vyšetřováním únosu dvěma policisty, kteří mají sklerózu. Vždycky něco naštipnou, ale v příští scéně řeší uplně něco jiného. A jak postupují ve svém nejnahodilejším patrání v historii, v sklepě s Elishou přituhuje, nastávají strašně šokující zvraty a odhalení, kde tedy konečně nastupuje ta psychologie, která spočívá v dumání, zda ještě má cenu vůbec zkoušet utíkat, a jak celý únos zakamuflovat. A jen kvůli její postavě na Captivity má smysl koukat, ona totiž hlavně ze začátku dělá takové vylomeniny, že se nejde nesmát, bohužel po chvíli omrzí i ona, a tak jsem se jen těšil jen, až zase vyskočí ten šuplík, abych se už tak posté zachechtal. A neočekávám, že těch pár dotočených scén, co se válí na youtube jako promotion klipy, a které mají film přiblížit chtěnému "porn torture", film mohou zachránit. Captivity má jediné štěstí, že má Elishu, a tak ho lidi stejně budou chtít vidět, i když bude mít hroznou pověst. A nejde jim tu touhu v žádném případě zazlívat.