Mr.KarlAdler

Na rozdíl od předchozích portrétních filmů či senzacechtivých dokumentů nenabízí Dominikova Blonde žádnou katarzi. Je bezútěšnou, bezmála tříhodinovou přehlídkou útrap psychicky rozložené osobnosti, do jejíhož života postupně vstupují noví a noví dominantní vykořisťovatelé, fascinovaní její křehkostí, krásou, a především její neschopností odporovat jejich vlastním nenaplněným tužbám. Ať už jde o její milenecké lásky, dvě manželství nebo moc zneužívající elitu USA, Marilyn Monroe je soustavně zobrazována optikou toho, jak ji měli tito lidé tendenci vnímat – tudíž jako ztracená dívka objevující svou sexualitu, lehkovážná prostopášnice, mírumilovná panička v domácnosti i kus atraktivního masa. Jedinou funkční metodou k přežití ve světě plném nepochopení je (vyjma leitmotivu s toužebně očekávaným daddym) pro Normu Jeane schopnost vyvolat svůdnou Marilyn, která tlačí jejich sdílené tělo ke hvězdám. Oproti tomu přemýšlivá Norma, aniž by se jedinkrát vzepřela svému okolí, bezvládně tápe jako neadekvátně střižená květina nepadnoucí do příliš hluboké vázy očekávání. Škoda že míra zřetelnosti zobrazování osobního prožívání v Blonde ponechává zbytečně málo obrazotvornosti. Ne jednou film skřípe očividně přehnanou ambicí tvůrců brát se skrz naskrz vážně. Výkon Any de Armas je ale dechberoucí a je fascinující ho sledovat v každém momentu.

V podstatě nejslabší Peele, i když pořád je to výborné v tom, jak přirozeně a s lehkostí (nebo možná spíš typickou podivností) se dá pojmout žánrový mashup, standardně velmi dobré v budování napětí a pohrávání si s podprahovou tenzí, ale tentokrát s absencí jasné pointy. Zrcadlo chorobné lidské touhy po zábavě, jdoucí ruku v ruce s rozvojem konzumu, tam sice je, ale s nemastným závěrem filmu se rozjíždí, prchá na vedlejší kolej a mizí kdesi v prachu pod nálety mimozemské létající medúzy. Chybí mi to, že na rozdíl od Get Out a Us prakticky není možné k postavám v Nope přilnout, protože se jim Peele překvapivě moc nevěnuje a diváka k nim nepustí, což je škoda. Výrazným fanouškovským potěšením je pak role cynického kameramanského pardála v podání Michaela Wincotta, která je skvostnou parodií na unavené mentorství, se scénou "pro luxusní záběr se musí hodně vytrpět" jako třešničkou na dortu. Podobně jako u pár dalších postav či nedořečených vedlejších liní se pro to ale vlastně celkem blbě hledá opodstatnění. Bez znalosti Peelových předchozích filmů, které oba vynikaly úderností pointy stmelující a ukotvující nápady sršící průběh v jeden celek, bych byl celkově asi nadšenější.

Tohle je přesně ten případ, kdy se člověk nechá namlsat trailerem pro polovičatý, až mdlý výsledek. Kdyby se byl býval Eggers soustředil na to, co mu jde - syrovou atmosféru i pohanskou podivnost rituálna a zůstal u zemitého severského příběhu o pomstě (který holt nemá potenciál pro žádné velké vyprávění a taky to podle toho scenáristicky dopadlo), bylo by to bývalo o moc lepší. Tohle je příliš rozkročené mezi "chci točit atmosféricky na materiál" a "pokouším se o divácký film s vizuálními efekty". Tře se to a nefunguje to, ani přes pár výživných erkových scén. Nejhorší na tom ve výsledku je, že druhý den už ani nevím, na co bych si z toho díla zavzpomínal, a tak si musím znova pustit ten pěkně sestříhaný trailer. Třetí hvězdička je za precizní práci s dobovostí a jazykem.

Přes všechny výtky k přepíčenosti a mnohdy zbytečné doslovnosti jednotlivých scén jde o celkově důležitou výpověď způsobu uvažování a počínání, které nejsou jen výplodem jednoho žánrově (bohužel) neusazeného filmu, ale skutečně přežívají v hlavách a životech mnoha lidí kolem nás. Nejen kdesi ve slovenských lesích, ale třeba i v postsudetských vsích, kde jsou otřesné tradice, buranství, násilí a strach z divů přírody a z neznámého důsledkem sevřených kleští bigotní katolické církve, a navíc pořád znepokojující realitou.

Já bych to s tou gloriolou zase nepřeháněl. Je to naprosto precizně řemeslně zvládnutá pocta nejen původnímu filmu a stylu Tonyho Scotta, ale celkově starým časům a dobám, kdy ještě letěly mega filmy na Nově (a ještě dál dozadu). A vlastně je to se vším všudy tak nesoučasné, hrozně do sebe zahleděné (tak jako Tom Cruise sám), patetické a v každém momentu emoce ždímající, až to člověka tak nějak nostalgicky unaví - obzvlášť, když na to zajde do kina, kam chodil jako dítě. Celkově ničím moc neinspirující, ale krásný film - taková drahá hračka na poličku. A Tom Cruise je akčním hrdinou č. 1 tohoto století. To je bez debat.

Vedle tesknivého odcházení jednoho národa v důsledku přírodních změn je Utama taky rodinným dramatem postaveným na stokrát viděných banalitách, které odvádějí pozornost od hlavního sdělení a nepřesvědčují v emocionální rovině. Těžko se zbavit pocitu, že to je příliš hraná vrstva v jinak dokumentárním těle.

Ani v zakonzervovaném opuštěném světě, kde na lásku už všichni radši zapomněli, prostě není možné některé věci (nebo lidi) nechat jen tak za sebou, stejně jako některá rozhodnutí. Obzvlášť pokud k nim vedou ukrutně absurdní píčoviny. Příjemně nepříjemné cvíčení na téma osamělosti, lhostejnosti a zkoumání hranic individuální svobody. Na Martina ale málo syrové a zbytečně kulisové, místy až epizodně mělké. Víly mě nezklamaly, ale vyloženě ani nevcucly.

Jestli měli tvůrci Dextera něčím splatit dluh společnosti, pak touhle nadstavbovou sérií, která umožnila pohled na skutečnou podstatu této postavy - bez romantizace, odosobněným pohledem zvenčí, a především optikou "dobrého člověka". Na co nebyly koule ani potřebná půda v linii příběhu před 8 lety, to se povedlo teď. A nejen to. Přes některé slabší momenty ve výstavbě k (jak se později ukázalo) nevyhnutelnému rozuzlení, se zdá, že víc pro pocit "takhle je to správně" zkrátka udělat ani nemohli.

My se prostě nechceme snažit pochopit lidi, kterýma pohrdáme a se kterýma odmítáme soucítit, protože jsou podle nás hloupí "na základě jakési volby". Minimálně odmítáme přijmout, že k těm fotkám na koncertech "vlasteneckých kapel" a k plackám s přeškrtnutou mešitou vede komplikovaná životní cesta, mnohdy dlážděná pohrdáním nebo jen nepochopením ze strany intelektuální či názorové "elity", kterou si může projít každý druhý soused od vedle, do kterého bychom takovou "blbost" přece nikdy neřekli. Postavit ten film přesně takhle, jak ho Miro Remo odvyprávěl, bylo naprosto klíčové. Nehledě na to, že je to audiovizálně zábavné a protkané perfektními leitmotivy.

Určitě ne nedůstojné, ale přinejmenším polorozpadlé a v mnoha ohledech neuspokojivé a zapomenutelné. Zvláštně poslepovaný scénář z příliš dlouho trvajících cameo rolí a ve výsledku zbytečných příběhových linií, těžko uchopitelných a hodně vágně vysvětlených motivací postav - včetně nemastného záporáka zabarikádovaného ve svém sídle s mocnou zbraní (tvůrčí lenost k pohledání). Sem tam solidní akce se střídá s nepříliš uspokojivou technickou stránkou o pár minut později - místy odfláknuté (ostrost, stabilita, kompozice) záběry, podivný zvukový mix. Zimmerova generická hudba variující buď hlavní téma, nebo Temného rytíře (tvůrčí lenost k pohledání). Zkrátka na to předlouhé čekání, se kterým opadalo veškeré těšení (vždyť i titulní song je už rok venku), docela málo muziky - a nic, co by mě vtahovalo do plátna a zpříjemnilo příšerně přepálenou stopáž. Já prostě radši bondovky jako Quantum of Solace - jednoduchá hlavní linie, dechberoucí a stylově vymazlená akce, dostatečná myšlenková nadstavba v bočních liních - který si můžu pouštět pořád dokola pro jejich celistvost i úžasné konkrétní scény (Tosca v Opeře). A přitom se dá soustředit víc na psychologii postav, jít k Bondovým kořenům a natočit skvělý film - Skyfall budiž důkazem. Jo, to mohlo být perfektní zakončení craigovské linie. Spectre pro mě byla dobře natočená, ale už trochu kulhající nadstavba a Není čas zemřít mě v zásadě míjí - byť s úlohou Jamese Bonda, jakou tvůrci Craigově postavě určili, jsem ztotožněný a dávám to k dobru. Spolu s tím tam už těch pozitiv bohužel moc není.