Mr.KarlAdler

Definitivně a neoddiskutovatelně samoúčelný konstrukt zvratů. Hlavně aby si fanoušci zaplesali nad tím, jak moc je to všechno chytré. A ono se opravdu zdá, že Moffat s Gatissem se buď smějí jejich zprzněným nárokům, nebo maskují tvůrčí krizi. Lying Detective rozhazuje jednu vějičku za druhou v přemíru složitém ději naplněném odkazy pro nenasytné Cumberbitches a maskuje to, že původní motivace postav, tak jak vzejdou z poskládaného příběhu, vlastně absolutně postrádají smysl. Tvůrci jenom potřebují dostat diváka do stavu mysli "nic není nemožné", což je vlastně perfektní alibismus. A člověk se skoro nechá zmást, protože ono to všechno pořád vypadá moc dobře, dokonce líp než kdy dřív - dynamika strhne, herci jsou přesvědčiví, technická stránka je brilantní a Sherlock má dokonce emoce... Ale pro co? Ono je někdy lepší proti namachrovanýmu válečníkovi se spoustou skills s šavlí vytáhnout pistoli jako Indiana Jones a poslat ho do hajzlu.

Z predátora obětí. Tenhle film s nevídaným, až mrazivým odstupem ukazuje celou škálu lidských emocí a přivádí k zamyšlení nad tím, jak moc jsou vlastně k užitku. Krásně se to promítá na osudu hlavní postavy, které nejdřív pocity úplně chybí - ale parazituje na nich a využívá je k vraždám. Jenže díky tomu, že na ni emoce postupně působit začnou a ona s jejich účinky silně bojuje, pro ni najednou máme pochopení a soucit. Nutí to klást si otázku, zda jí nebylo líp, pokud nic necítila – což právě význam emocí značně relativizuje (a to mě hodně baví). Kde by ale byl Gazelův nápad bez Scarlett Johansson. Ta, ačkoliv je její projev cíleně apatický, střídá značné množství výrazových prostředků a hraje doslova celým tělem – předvádí tak komplexně odzbrojující výkon. Syrovou krásu tématu i samotné Scarlett ještě podtrhují proměny civilních a artových pasáží. Jediný problém mám tak se stopáží, protože vypravěčsky je to místy opravdu rozvleklé a zdlouhavé. Ke všemu když ke zlomu v příběhu stačilo pár sekund před zrcadlem.

Nevím, do jaké míry bylo alibistické na začátku připustit, že příběh nebude vyprávěný tak, jak se stal, ale jak si ho Finn pamatuje. Nicméně takhle si to přece u romantického filmu stejně všichni přejeme - aby odrážel bolest a krásu, ale neměl ten punc vyloženě syrové reality. Pak by jako žánr postrádal smysl. A je taky pravda, že feeling z tohohle filmu trumfne všechno ostatní. Možná to není dobře, protože ve mně zanechal emocionálně docela hlubokou stopu, a tak mám k němu ještě větší vztah, než by si samotným zpracováním zasloužil. Na druhou stranu i schopnost působit na divákovy pocity je kritérium. Navíc si nemyslím, že by to Cuarón nechal dojít až třeba k úplnému kýči. Nejvíc se mu blíží asi v dešťových scénách s Lubezkiho dominantní kamerou, které evokují cukrkandlovou Snídani u Tiffanyho (jen s rozdílem šeredně pytlovité devadesátkové módy). Ale proč ne, v první řadě je to romantický příběh o bolestivé lásce chudýho kluka k rozmarný femme fatale - což je z principu téma jak vystřižené pro to, aby jako kýč dopadlo. Mně se ale líbí, že dobré tři čtvrtiny filmu nemusí nikdo z hlavní dvojice promluvit ani jedno trapně klišovité slovo o podstatě jejich vztahu, a přesto z těch několika, někdy letmých, někdy dlouhých kontaktů doslova sálá veškerá chemie. K pomilování tělo Gwyneth Paltrow a psí oči Ethana Hawka jsou znázorněné na sto způsobů a přesně tak, aby promlouvaly beze slov a bez extrémů (vystačí si s náznaky). Relativita morálky i relativita pocitu smutku a štěstí jsou pak v tom druhém sledu podané spíš obrysově, nic, co by trhalo mozkové závity. A já to překousnu, protože ty sladkobolné pasáže jsou fakt perfektní.

Nedostal mě, Denis, ale Arrival se mi zatím z jeho filmů líbilo nejvíc. A přitom stejně jako v Sicariu nebo ve Zmizení je to místy zdlouhavé a provokativně úmorné. Villneuve se prostě vyžívá v tom, že může znázorňovat výplň - ty zdánlivě nezajímavé pasáže mezi vznikem problému a finálním řešením situací. Za všechny bych jmenoval scénu ze Sicaria, kdy sledujeme několikaminutový přesun vojenského konvoje na zátah - prostě jen záběry na auta, co projíždí městem, jelikož musí absolvovat dlouhou cestu k cíli. A Arrival je natočené úplně stejně. Tenhle styl je tak oproštěný od potenciální dějové atraktivity, až je vlastně jedinečný - a pomalu mu začínám přicházet na chuť. Holt, když je nuda zabraná v obdobně tísnivých a přitom něžných obrazech, přestává být nudou. Co se týče samotné podstaty filmu, z hlavní myšlenky jsem dostal husí kůži. Možná proto, že je znázorněná jen tak mimochodem. Dolehlo to na mě dokonce víc než u Interstellaru, kde jsou podobné hrátky s ohýbáním času agresivnější a okázalejší. Jo a mimochodem, Amy Adams je až uhrančivě bezchybná. Navíc v silné - a přitom ryze ženské roli. Čekám, že tenhle výkon se už neodbude jenom nominací.

Pro mě mají Neúplatní dvě rovnocenné tváře, pro které si je nemůžu oblíbit, ale ani zavrhnout. Na jednu stranu De Palma skvěle režíruje. Má to švih, je to drsné, nápaditě znázorňované z nejrůznějších úhlů - a to i když šla spousta chvilek zabrat prostě rutinérsky. Ale proboha, co ty postavy a dialogy? Jak ostrou scénu De Palma připraví, tak ji scénář shodí naivními, neuvěřitelnými prohlášeními a chováním hrdinů. Proč může v jednom filmu být tak výživná scéna s Caponeho proslovem o baseballu a tak trapná jako policejní zásah při předávce na americko-kanadské hranici? Bylo to jako koukat se na Mirka Dušína s jeho partou nebo na Vinnetoua s Old Shatterhandem. Občas to těm hrdinům šlo všechno až záhadně moc pod ruku (při vší úctě ke Connerymu, dostal oscara za roli, kterou mu někdo podle šablonky napsal). A to přitom, jak se tenhle film bere z hlediska amerických dějin vážně, je to určitě na škodu.

Stylová reklama na BMW. Víc nic. Ale Clive by byl tak skvělej Bond...

Na druhý pokus definitivně pohlcený přirozeností, nápaditostí i občas vleklou dokumentárností. Ale pro ten dokonalý vhled do natáčení, pro tu odhalenost celého štábu, kdy Traffaut nenechal na mnohdy romantizované filmařině ani nitku suchou, jsem se zamiloval. A díky té hmatatelné atmosféře na place jsem dostal takovou chuť něco vytvořit, až jsem měl potíže udržet zadek na sedačce. Jak asi náročné muselo být natáčení, aby to všechno vypadalo přirozeně? Brilantní propojení reality a filmu.

Pro mě překvapivě zatím nejslabší Wilder. Slaměný vdovec má sice krásně parodický humorný nádech, ale to tempo je tak pomalé, unylé a děj se tak neposouvá, že mi to k tomu celému principu - léto je tady, žena a děti jsou pryč, tak si vyhodím z kopýtka - vlastně ani nesedělo. Jistě, hlavní hrdina je zmítán protichůdnými pocity, ale i tak bych uvítal aspoň o dost větší dynamiku. Navíc Marilyn je sice nejsladší blbka pod sluncem, ale od jedné z nejikoničtějších filmových scén historie jsem zase čekal krapet víc.

Everytime i think about excersise i have to lie down until the feeling leaves me. Ukázka prohnilosti systému v politice, ale i novinařině. Stewartův herecký koncert ve filmu napěchovaném americkou ideologií. V tom nejčistším slova smyslu idealistické, až mě to ani nesralo.

Esmail šponuje napětí na maximum, a nejen že je to výborně napsané a do detailů promyšlené, Mr. Robot uchvacuje především formou zpracování. Což je bez debat. Jestli byl za poslední dobu výjimečný třeba styl True Detective, kdy se člověk párkrát až pozastavil nad brilantní prací s obrazem a atmosférou, tenhle hackerský mindfuck je ještě úplně nový level. V podstatě nám říká, že kdo toho chce opravdu hodně dokázat, moc se v životě nevyspí - a audiovizuální stránka tomu odpovídá neklidnými roztěkanými scénami, nepředpisově rámovanými záběry a proměnlivým ambientním soundtrackem. Prostě je toho mraky. První série je dost temná a skvěle vygradovaná. Trošku Dexter koncept - ve smyslu, že hlavní hrdina má problém se začleněním se do společnosti a pracuje jako expert na něco, co po nocích dělá ilegálně, aby ze světa udělal o něco lepší místo (hehe). Druhá série je mnohem roztahanější, děj časově zpřeházený, ale doslova nabušený plot twisty a šílenostmi, že ta první řada z porovnání nakonec vychází jako čajíček. Na druhou stranu dvojce chybí tempo a trochu i gradace. Celkově jsem asi něco podobného ještě neviděl a léta mě žádný seriál nedostal takovým způsobem, abych ho sjel během tak čtyř dnů. Možná to bude i proto, že jako divák si vůbec nemůžu být jistý, jestli to, co zrovna sleduji, je vůbec realita. Elliot Alderson je totiž nedůvěřivý nejen ve svém příběhu, ale i k obecenstvu. A to je něco.