Spooner

Tim Burton dokazuje, že to v sobě pořád docela má. Druhý Beetlejuice je jeho návratem ke kořenům a do správně přepálené formy, v níž hýří nápady, humorem a nezaměnitelným vizuálním citem, jenž konečně zase funguje. Michael Keaton a Catherine O'Hara se utrhli ze řetězu a i přes zmatený příběh s pomalejším rozjezdem, který dost dlouho přešlapuje na místě, tu máme zaděláno na feel-good film podzimu. Návrat do nejlepší formy to není a nové diváky si rozhodně nezíská, kdyby se ale Burton udržel v podobné kondici i v dalších filmech, nikdo se zlobit nebude. 7/10

Jak to vypadá, když tvůrci absolutně nepochopí svou (komiksovou i filmovou) předlohu? Přesně takhle. Nová Vrána bere všechny silné komiksové motivy, vyhazuje je do koše a místo atmosférické podívané o vyrovnávání se se smrtí servíruje prázdné rutinní béčko o pomstě, které pobaví jen tuzemskými tvářemi a lokalitami. Rupert Sanders fakt dokáže dodat jen jakž takž hezké obrázky bez špetky duše.

Když bylo během úvodních dvou minut Aquamanovi dvakrát načůráno do ksichtu (přičemž jednou se u toho smála Amber Heard, což vyvolalo vzhledem k její osobě zajímavé souvislosti), bylo mi jasné, že minimálně po stránce humoru nebude dvojka asi úplně můj šálek kávy. A následující minuty to bohužel jen potvrzovaly. Když se totiž tvůrci snažili o rodinný „marvelácký“ humor, moc zábava to většinou nebyla. Scénář zde tlačí hlavního hrdinu až příliš do polohy buranského idiota, bromance chemie mezi Momoou a Wilsonem kvůli tomu moc nefunguje a jisté dialogové výměny poměrně bolí. Stejně tak je na výsledku cítit, že se v postprodukci hodně stříhalo a předělávalo za pochodu, takže několik důležitých scén je najednou necitlivě useknuto, vedlejší postavy se náhodně zjevují a celkově působí roztříštěný výsledek dojmem, že tady se zasahovalo do původního materiálu opravdu hodně. Naštěstí od většiny letošních tupých komiksovek, s nimiž má Aquaman spoustu společných neduhů, zde se může DC aspoň částečně spolehnout na Jamese Wana. Ano, i ten si sice tentokrát vybral svou slabší chvilku, i přesto jeho poctivé řemeslo či hrátky s atmosférou v několika scénách jasně probleskují, stejně jako snaha o epické podvodní Star Wars, na něž se docela hezky kouká. Tempo je solidní, akce obstojná a podvodní univerzum přeci jen nabídne zajímavější svět než třeba hnusný Ant-Man. Ano, na povedenou komiksárnu je to pořád trochu málo, po příběhové stránce se tu jede hloupější liga než posledně a jistá tvůrčí rozhodnutí či plochost postav jsou poměrně k smíchu. Vzhledem ke všem zvěstem o přetáčkách a děsivých reakcí z prvních projekcí je však druhý Aquaman ještě docela neškodný.