Rej

Předchůdce filmů typu Paříži, miluji tě – mozaika příběhů, které se jemně proplétají, bez začátku, bez konce a bez celkové pointy. Přehlídka hereckých ikon francouzské nejstarší školy v dobách jejich mládí je příjemná – potěšil mě především přelétavý vojáček Serge Reggianiho a koketní komorná Simone Simon – příliš mi ale neseděly vídeňské kulisy, vídeňský soundtrack a divadelní aranžmá. Opěvovaná obrazová stránka mi v tomto případě připadá poněkud přeceněná a roztomile prkenný part Gérarda Philipa v závěru snímku mi sice přivodil lehký úsměv, pocit uspokojení jako po velkém filmovém zážitku se ale nedostavil. (10.09.2012)

Arthur Schnitzler vytvářel obzvlášť znechucující podobenství „divadla života“. Je v tom kus zapáchající staré Vídně, hodně misogynství a taky dost odvahy – dodnes z toho lze cítit tu kritiku, pro znechucení nad živočichopisem mě napadly Fassbinderovy Satansbraten. Zfilmované La ronde je příšerně staré – je to kinematografie třicátých let ve své vrcholné podobě – stylizace do roku 1900 (a vtíravá hudba Oscara Strausse – víte, že má v Brně nadaci?) tomu napomáhají. Nicméně pár zajímavých zrcadel při snímání (zas ten Fassbinder – měl rád Ophulse?), pár dlouhých jízd napříč ateliéry, doslovení schnitzlerovských zcizováků, řada francouzských hvězd zamlada a dá se to skousnout. *** se znechuceným obdivem – tady začínala avantgarda. (27.07.2011)

..."...a rej se točí... " . . . "A probublává stále nová a nová vlna..." . . . :-) . . . A kdo na to ještě nepřišel - nejdůležitější je LÁSKA, láska k UMĚNÍ, umění MILOVAT... ! . . . Skvostný filmek, rozkošný kýč s nádherně dlouhými záběry okouzlujících ateliérových scenérií a živoucích >postaviček< v nich, které ve svých >černobílých< , přirozeně provázaných vlídně živoucích příbězích ve věčném reji jako na kolotoči hledají a prožívají ty nekonečné podoby a možnosti lásky i laškování, milování i milkování... Pohádka pro velké s vídeňským nádechem, nádhernými hereckými kreacemi a valčíkově vznášející se hudbou Oscara Strausse... - - - P.S. Až jsem si potom dlouze musel pospěvovat ono milé "...sédi mucha na stěně na stěně na stěně, sédi mucha na stěně, sedí a spí, sédí a spinunká, muška ta malinká, sédi mucha na stěně, sedí a spííí..." . . . :o))) (24.11.2007)

Různí lidé, různé druhy (fyzické) lásky a poučení či závěry žádné. Formálně naopak sametové, vytříbené, pikantní. Vždyť jde, mohu-li tak říci, o film z lásky k umění milovat/filmovat. Všechny ty mistrovské pohyby kamery, dlouhé záběry a vychýlené rakurzy jsou jako pohlazení po duši. Taktéž vyloženě úžasné jsou zcizující zásahy galantního vypravěče do struktury vyprávění. Ale dál už bohužel nic. Ophüls přesně takový, jakého jej znám z odborné literatury. Povrchní, chvilkový, přelétavý. Stejně jako postavy, o kterých vypráví. (15.01.2009)

Vynikající Schnitzlerova hra, vynikající ztvárnění pro film. Dostal mě už první záběr, mynýristicky, hitchcockovsky dlouhý, obsáhle pokryývající téměř tři sta šedesát stupňů a několk prostředí i časů. Studio, nasvětlení, dekorace, kulisy, všechno je s úsměvem přiznané, "ano, tohle je divadlo", a tvůrci si to můžou dovolit, protože postavy, jejich vztahy a situace jsou přesně odpozorovány ze života. Hořký smích, sladký smutek, to v sobě má tenhle velký film, a taky to v citlivém divákovi pořád ještě dokáže vyvolat. (23.11.2007)