Steffa.

Větší část filmu se zabývá právě Šingenovým dvojníkem, který se musí naučit vystupovat tak, aby nebyl od originálu k rozeznání. Daří se mu to velmi dobře, avšak jediný, koho neobalamutí hned na poprvé, je malé dítě. To jediné cítí pravdu, avšak později i ono uvěří a nového strýce si velmi zamiluje. Všichni se k novému vládci chovají s úctou, která také působí velmi důvěryhodně. Vypadá to, že si navzájem skutečně všichni přirostli k srdci, což je ale vyvráceno ve chvíli, kdy je lež odhalena a dvojník je bez úcty vyhnán jako obyčejný zloděj a předchozí roky jako by ani neexistovaly.

Tento animovaný film je především vtipný, a to nejen svým animovaným zobrazením (například když Sindibád a posádka lodi prchají na koních před zlým vezírem a koně hopsají podle toho, jak těžký člověk na nich sedí), ale i hláškami řečenými ve filmu (především oslovení pekelný netopýr).

Film mne fascinoval především neskutečným množstvím scén, ve kterých někdo brečí. Dá se říct, že pláč je jakýmsi sjednocujícím motivem filmu. Lidé v něm pláčí ze smutku, z radosti, z hladu, z loučení, ze setkání, zkrátka ze všeho. Vzhledem k tomu množství přestávají být tyto scény dojemné, ale spíše úsměvné. Nedá se však říct, že by byl film špatný. Je zajímavý například z hlediska předsudků vesničanů vůči učitelce pouze kvůli jejímu modernímu vzhledu a také je zde hezky vykreslen vztah dětí k učitelce i zobrazení osudů těchto studentů během dalších, nestudijních let.

Pohádka s prvky hororu vypráví příběh mladého studenta, jenž se jednu noc setká s čarodějnicí. Vyleká se a v návalu děsu se na čarodějnici vrhne a mlátí ji hlava nehlava. Když však přestane a znovu pohlédne na svoji oběť, spatřuje krásnou mladou dívku. Vyleká se ještě víc z té proměny a utíká z místa činu. O pár dnů později je však povolán na statek, ve kterém právě zemřela mladá dívka, která si před smrtí přála jediné a to, aby se za ni Chom tři noci modlil. Nikdo neví, odkud ho mohla znát, ani Chom, dokud však nespatří její obličej. Snaží se z celé věci vycouvat, avšak nejde to. Dívčin otec je rozhodnut splnit své dceři její poslední přání. Chom je tedy nucen s mrtvou pannou v rakvi tři noci setrvat a po ty tři noci dívka ožívá a snaží se mu pomstít. Dvě noci se jí to nedaří, a proto si třetí noc zavolá na pomoc Vije - démona se smrtícím pohledem. Chom mu do očí pohlédne a umírá. Pohádka se mi velmi líbila, kvůli svému, z dnešního pohledu, naivnímu zpracování pomocí jasně prohlédnutelných efektů, které však pohádce skutečně nijak neškodí, ale jsou z dnešního pohledu spíše ozvláštňující. Též postava Vije mne spíše rozesmála, než-li vyděsila, neboť Vij působí spíše než jako démon jako jakési plastové monstrum.

Film vypráví o postavě jménem Varlam Aravidze, jenž je symbolem skutečně existujících diktátorů a film je tak jakousi výpovědí i obžalobou tehdejšího režimu. Film začíná Varlamovou smrtí a jeho slavnostním pohřbem, avšak následující den se jeho mrtvola objeví opřená o strom v zahradě své rodiny. To se děje každý den, znovu a znovu. Varlam je neustále znovu pohřbíván a někým znovu vykopáván. Žena, která to činila je nakonec dopadena, avšak odmítá jakoukoli vinu a vypráví o zlu, které Varlam napáchal a kvůli kterému ho nepřestane stále znovu vykopávat, dokud toho bude schopna. Její tvrzení později dopadá i na jeho rodinu, která s až teď začíná uvědomovat své zaslepení lží a možné škody, které Varlam napáchal. Film na mne dost zapůsobil. Zpočátku se divák směje, jelikož neustálé objevování se mrtvoly v zahradě působí absurdně a mnohdy až komicky, avšak s tím, jak se děj vyvíjí, si divák začíná uvědomovat smysl celého tohoto činu - obžalobu stalinistického režimu.

Film vypráví životní příběh zahrnující vzestup i pád makléře Jordana Belforta a je natočen podle skutečných událostí. Dalo by se říct, že hlavním tématem filmu je oslava makléřského kapitalismu. O postavě Jordana Belforta, ztvárněné ve filmu Vlk z Wall Street Leonardem di Capriem, bychom mohli mluvit jako o člověku, jenž nijak nedbá na morálku, zákon, na lidi kolem sebe, ani na lidi hodně blízké, ale jde si vytrvale za svým cílem, kterého je ochoten dosáhnout jakýmikoli prostředky a během toho si ještě užívá života jakýmkoli způsobem, kterým se mu zachce, například i požíváním drog. Děj je vyprávěn prostřednictvím nespolehlivého vypravěče, neboť informace, které od něj získáváme, nejsou, jak později zjišťujeme, vždy úplně pravdivé, mnohdy jsou doslova lživé. O vypravěči bychom také mohli říct, že je sebeuvědomělý, jelikož se obrací přímo k divákům, do scény občas dokonce i vstupuje z polohy mimo obraz. Funkce hlasu mimo obraz není po celou dobu stejná, jedná se o komentování minulosti, přítomnosti nebo myšlenek postav. Události prezentované syžetem nejsou chronologicky řazené a experimentuje se s jejich trváním, neboť nevíme, jak dlouhá doba mezi jednotlivými scénami uplynula, ani jakou dobu určité dějové celky trvaly a frekvencí, jelikož tu stejnou událost nám syžet prezentuje vícekrát, ovšem pokaždé jinak. Film využívá převážně omezené narace, čili vidíme pouze to, co protagonista, pouze občas zachází do narace neomezené (například, když si zvláštní agent Patrick Denham připíná na svou nástěnku fotku Jordana Belforta, nebo když se Jordanův otec Max rozčiluje doma u televizní obrazovky, atd.). I tyto události jsou však komentované protagonistovým voice-overem. Styl napomáhá vyprávění pomocí zpomalování, zastavování, zaostřování či rozostřování, kamera má v tomto případě vyprávěčskou funkci. Styl také do značné míry upozorňuje sám na sebe pomocí prolínaček, mrtvolek, rychlých montáží, velmi dlouhých záběrů nebo pohledů postav do kamery. Ve filmu se také opakují i variují motivy, jako například výstupy Jordanova otce Maxe, plánování a házení trpaslíků do terče, protagonistovy motivační proslovy k zaměstnancům, užívání drog, atd.

Chápu místní hodnocení, nicméně v jednom se musím filmu zastat. I když se to může zdát tuctové a můžete to vidět v mnohých filmech, vztah dvou mladých lidí je tu krásně vykreslen. Krásy i bolesti lásky. Snaha neomezovat druhého v jeho snech, ale současně s tím i bolest z toho, že nás opouští. Neustálým přemýšlením a plánováním je možné si zkazit i chvilky, jež tráví spolu a mohli by být šťastni, kdyby stále jen nepohlíželi do budoucnosti. Zdá se to však být těžké, možná až nemožné. Knížka je oproti tomu v mnohém strohá a až příliš jednoduchá.

Tento film je pro mě jedním z těch, které kvůli obsahu považuji částečně za nehodnotitelné. Vzhledem k tomu, že jsem ho ale přeci jen zhlédla, pokusím se o komentář, který by vysvětlil mé konečné hodnocení. V prvním díle jsem velice postrádala nějaký náhled do psychiky hlavní hrdinky. Na to, co prožívala, působila naprosto ploše, bez jakékoli hloubky. Jako by s ní to, co dělá, ani nehnulo. Druhý díl je v tomto směru lepší. Je v něm vidět zoufalství ženy, jež se snaží se svou poruchou bojovat, avšak neúspěšně. Herecký výkon Charlotte Gainsbourg byl velmi dobrý, ačkoli z mého pohledu dost klesla, když se z bývalé představitelky Jany Eyrové stala hlavní hrdinkou Nymfomanky. Měla jsem dojem, že v dnešní době, ve které neexistuje snad žádné tabu, už nemůže člověka nic šokovat. Tento film mě však šokoval svou otevřeností k tématu Nymfomanie, kterou hrdinka nebyla schopna zvládnout až do té míry, že začala vyhledávat sadistické praktiky, jimiž snad chtěla ulevit své posedlé mysli, ale které ji naopak uvrhly do mnohem většího "pekla". Ať dělala co dělala, nebyla schopna se posedlosti sexem zbavit. Pokud bych měla hodnotit zpracování zvoleného tématu, není mu snad co vytknout, když se však zamyslím nad tím, jaký smysl má tento film pro lidstvo, co dobrého a povznášejícího mu přinesl, nic mne nenapadá. Nevidím v tomto filmu nic, co by člověka něčím obohatilo, nebo učinilo jeho život lepším. To jen takový malý dodatek k zamyšlení pro ty, kteří nad morálkou ještě úplně nezlomili hůl...

Film nás pomocí flashbacků postupně seznamuje s minulostí obou hlavních hrdinů, která je velmi dramatická, proto se není čemu divit, že jsou hrdinové svou minulostí poznamenaní. Ve filmu je také často řeč o sebevraždách (například když se jeden ze spolužáků zabije skokem z budovy, nikdo tomu vlastně ani nepřikládá velkou důležitost, nebo když Yuki povídá, že dítě v ní spáchalo sebevraždu atd.), což by mohlo divákům připadat poněkud zvláštní, avšak v Japonsku je sebevražda ve filmech něčím zcela běžným a vítaným.

Film na mě byl doslova přeslazený. Na začátku vidíme psa, který přijde o páníčka a cestou zažívá mnohé krušné chvíle (jeden muž se ho pokouší bít lopatou, z čehož pramení i fenčin strach z předmětů podobného tvaru a materiálu, na což jsme ve filmu mnohokrát upozorňování flashbacky), než se dostane právě do útulku ke Kanzakimu. Dále je celý film o tom, že se Kanzaki tuto fenku se štěňaty pokouší zachránit, neboť to slíbil své dceři po tom, co se dozvěděla, jakou práci je vlastně její otec nucen dělat. Ačkoli se film zabývá vážným tématem a je dokonce natočen podle skutečné události, působil na mne spíše jako líbivý příběh pro děti plný psíků a holčiček v růžových oblečcích, kteří se uráží na své tatínky, když se jim něco nelíbí.