Recenze (28)
Warrior (2011)
No já teda nevím, ale místní hodnocení mi připadá dost přepálené. Snímek jako takový je natočen bravurně, emoce taky fungují, ale je to tak strašně předvídatelné a patetické, že se mi to skoro ani nechtělo dokoukat..
Nábyteček (2010)
Po seriálu Girls další zkušenost s mladou herečkou a filmařkou Lenou Dunham. Poměrně banální příběh všedního života, kdy se hlavní hrdinka protlouká životem, otřesená vlastní existenciální krizí a vztahovými neúspěchy. Zápletka sice není kdovíjak objevná, ale výrazně jí vylepšuje hořký humor, únosná dávka tragikomiky, neokoukaní herci a výborně zpracované dialogy. Škoda jen toho mdlého závěru, který celkové vyznění snímku dost sráží.
Strom života (2011)
Strom života přesně splňuje mé představy o filmovém filozofickém díle, jehož autor si mistrně pohrává s myslí diváků i navzdory tomu, že základní myšlenka je úplně banální. Snímek jako celek je se svou úžasnou hudbou, krásnými obrazy a skvělými herci překvapivě konzistentní a Terrence Malick mi zprostředkoval příjemný filmový zážitek. Natočit ódu na život, která má i duši, se mu skutečně podařilo. Jen škoda toho zbytečně natáhlého přírodopisného dokumentu na začátku. Krásné, ale pro vyprávění víceméně bezvýznamné obrazy mě začaly po chvíli dost nudit. Proto ubírám z celkového hodnocení jednu hvězdu.
Norské dřevo (2010)
Kdybych nečetla knihu, asi bych se v ději vůbec nevyznala. Obrazy se střídají někdy až příliš rychle a souvislost mezi nimi může často odhalit jen čtenář původního Murakamiho románu. Film má tu výhodu, že oproti knize pracuje s obrazem i se zvukem a v jedné minutě toho může divákovi sdělit mnohem víc než celá strana knihy. Tohle je ale bohužel přesně ten případ, kdy potenciál filmového média prakticky nebyl využit.
Hobit: Neočekávaná cesta (2012)
Kvůli některým zbytečným dialogům, legendovým vsuvkám, zdlouhavému tlachání v Roklince je Hobit hrozně natáhnutý a těžkopádný. To, co dobře fungovalo v Pánovi prstenů, Jacksonův tříhodinový snímek postrádá. Nejsou tu žádné výraznější charaktery, jejichž rozvoj byste mohli sledovat. Zvratům a akčnějším scénám chybí náboj a ze židle vás rozhodně nezvednou. O otřesném dabingu ani nemluvě. Bilbova neočekávaná cesta tak možná nakonec nesplnila všechna očekávání. Na druhou stranu jaká očekávání asi můžeme mít, když knižní předloha sama o sobě je spíš pohádkou než dynamickým fantasy příběhem? Z tohoto pohledu Peter Jackson odvedl dobrou práci. Tolkienovské pohádkové prvky skloubil se starými pánprstenovskými ingrediencemi a divákům zprostředkoval kolosální nostalgický návrat do Středozemě. Pohádka zůstala pohádkou a skvělý závěr naznačuje, že se máme ještě na co těšit.
Pí a jeho život (2012)
Plochý vizuální skvost, který postrádá hloubku. Dobrodružná část snímku, kdy se Pí plaví po moři, je ohromná. Neustálé soupeření mladého Inda s obrovským tygrem udržuje diváka ve střehu a napínavou podívanou ještě umocňují povedené 3D efekty. Úvodní část a závěr ale výrazně pokulhávají. Herci jsou strnulí a jejich výkony zabíjí i otřesný dabing. Skvělou myšlenku příběhu zase příliš sráží natažený a dětsky polopatický závěr. Tohle bohužel nezachrání ani těch několik dechberoucích scén, úžasná hudba či dokonalý digitální tygr Richard Parker.
Frankenweenie: Domácí mazlíček (2012)
Milý, ale dost klišovitý návrat k burtonovským animákům. Animace je úžasně roztomilá, Frankenweenieho bych si hned vzala domů, co ale naplat, když příběh prakticky nemá pointu a postrádá kouzlo i atmosféru Burtonových dřívějších počinů.
Anna Karenina (2012)
Po zklamání z Pokání mi Joe Wright připravil příjemné překvapení, byť mám k jeho novému snímku značné výhrady. Wrightova Anna Karenina je ukázkovým příkladem filmu, v němž filmaři sází na výpravu a nádherné vizuální zpracování víc než na cokoliv jiného. V popředí tak stojí plejáda okázalých kostýmů, prvotřídní stylizace a všudypřítomné hrátky s kamerou, které odvádí divákovu pozornost od příběhu. Od příběhu, který se nakonec jeví jako příliš povrchní a postrádá propracovanější psychologii postav. V konečném důsledku na to doplácí i samotní herci, jejichž výkony jsou místy dost odtažité a nepřesvědčivé, což stonásobně platí především v případě strnulého Aarona Taylora-Johnsona. Co je to však platné, když jsem se stejně nechala dobrovolně převálcovat efektním vizuálem, melodramatickou zápletkou a nádhernou Keirou Knightley.
Paříž-Manhattan (2012)
Další romantická bezobsažná šablona. Vyzdvihnout bych mohla snad jen milé zjevení Woodyho Allena v závěru filmu a několik relativně vtipných momentů. Jinak je tento snímek naprosto o ničem a laciný přeslazený závěr jen korunuje jeho klišovitost.
Sedm psychopatů (2012)
Tento nový počin režiséra Martina McDonagha má u mě jedno velké plus. Na nic si nehraje. Je to našlápnutá zábava s výbornými herci, kteří po sobě střílejí nejen kulkami, ale ve většině případů i vtipnými hláškami. Místy poměrně brutální a krvavé scény ještě umocňují nadsázku, s níž byl celý snímek natočen. Už jen hlavní zápletku, kdy se obávaný gangster dojímá nad svým ztraceným a zatraceně roztomilým psíčkem, jednoduše nemůžete brát úplně vážně.