vangobseck

Film minimálně akcentuje tezi Hannah Arendt (Tilly O'Neil) o tzv. banalitě zla.

Scéna zasazená do počátku dubna roku 1945, v níž se Eichmann (Thomas Kretschmann) zmiňuje zástupci Červeného kříže o transportu židů do Osvětimi, nedává v kontextu reálných událostí smysl. Osvětim byla osvobozena v lednu 1945.

Ve filmu několikrát zazní jméno Hauptsturmführera Dietera Wislicenyho, na přiložené fotografii je ale znázorněn jeho bratr Obersturmbannführer Günther-Eberhardt Wisliceny, který neměl s vyhlazováním židů ani norimberskou výpovědí, která se je taktéž zmíněna, nic společného.

Žiadny prvý pokus o atentát na železničnom nástupišti nebol v skutočnosti plánovaný, a ani sa neuskutočnil.

Dne 30.6.1981 vyšla ve Svobodném slovu recenze Mirky Spáčilové, v níž mj. stojí: "Připomněl (seriál) nezastupitelnou úlohu strany v naší společnosti, přiblížil každodenní hrdinství jejích pracovníků na všech úrovních a v neposlední řadě vyvolal rozpravu o problémech, které – mnohdy poprvé – přivedl na obrazovku. A to byl záměr tvůrců, který se stal zároveň jejich odměnou za seriál, jenž důstojně a podle svých nejlepších možností přispěl k oslavám 60. výročí založení a XVI. sjezdu KSČ."

Seriál vznikl na objednávku KSČ k 60. výročí jejího vzniku, k volbám do zastupitelských orgánů a XVI. sjezdu strany.

Existují domněnky, že se autor ústřední znělky Zdeněk Liška inspiroval u tématu skladby "Milestones" jazzového trumpetisty Milese Davise.

Funkce Franka Underwooda (Kevin Spacey) v 1. sérii seriálu je téměř shodná s předsedou klubu dolní komory parlamentu (v českých podmínkách).

Skladba, kterou major Charles Emerson Winchester III. (David Ogden Stiers) nacvičuje s korejskými zajatci, je kvintet pro klarinet a smyčce A-dur KV. 581, 1. věta Allegro, od Wolfganga Amadea Mozarta.

V úvodu se objeví citát Hannah Arendtové „Wir sind auch für unseren Gehorsam verantwortlich“, který lze přeložit jako „Jsme zodpovědni za naši poslušnost“.

Ulrich Tukur byl za svůj výkon v hlavní roli Rommela oceněn v rámci Bambi Awards.

Film byl poprvé uveden na stanici Das Erste dne 1. listopadu 2012, čtrnáct dní před 121. výročím Rommelova narození. Sledovanost dosáhla 6,38 milionu diváků.

Ačkoliv je děj filmu dobově zasazen do počátku 60. let, knižní předloha Trumana Capoteho se odehrává na konci první poloviny 40. let.

Jean Seberg byla zvažována do role Holly (Audrey Hepburn).

José da Silva Pereira (José Luis de Vilallonga), Brazilec, který společně s Mag Wildwood (Dorothy Whitney) navštíví večírek v bytě Holly (Audrey Hepburn), pozdraví španělským výrazem "Ole!". V Brazílii se však mluví portugalsky.

Během první scény, kdy Holly (Audrey Hepburn) přechází od jedné výlohy k druhé, je možné vidět policejní hlídku, která zadržuje na ulici projíždějící auta, aby nevnikla do záběru.

V Československu si uvedení projektu Kinoautomat vyžádalo nákladnou rekonstrukci pražského kina Světozor, kde byla nainstalována speciální technická kabina, šatna za plátnem a do všech (několika set) sedadel zabudováno hlasovací zařízení se zeleným a červeným tlačítkem, aby každý z diváků mohl hlasovat osobně.

Projekt byl poprvé představen na světové výstavě Expo 1967 v Montrealu.

V jedné z posledních scén, volá poručík Henri Karcher (Jean-Pierre Cassel) svému otci a informuje ho o zajetí německého generála Dietricha von Choltitz (Gert Fröbe). Otec poručíka Karchera však zemřel v roce 1914.

Název filmu je podle mnohých zdrojů odvozen z telefonického spojení mezi Adolfem Hitlerem, náčelníkem operačního štábu německých ozbrojených sil Alfredem Jodlem a vrchním velitelem německé posádky v Paříži generálem von Choltitz. Větou "Brennt Paris?", tedy "Hoří Paříž?", se Hitler v telefonu hystericky dožadoval odpovědi na to, zda byl vykonán jeho rozkaz k úplnému zničení města. Generál von Choltitz příkazu neuposlechl, volil porušení vojenské povinnosti tam, kde byla poslušnost nečestná, za což ho Francouzi uznávájí.