LeKK

Mrazíka jsem nikdy neměla ráda, nevím proč, ani čím to začalo. Dost možná, že mi prostě nesedí to Rusko. Nutno ovšem uznat, že je to televizní stálice, viděla jsem ho několikrát a hlášky znám stejně tak, jako všichni ostatní. Mrazíkovi se prostě minimálně jednou do roka nevyhnete, ani kdybyste chtěli.

Někdy geniální, někdy slabší. Občas mi až tekly slzy od smíchu, jindy mi bylo za herce až trapně. Většinou jsem se ale, v porovnání s tím, co nám televize servírují jako zábavu, nadstandardně bavila. Ačkoli jsem z ČR, je mi jednoznačně daleko bližší humor slovenské Partičky.

Bohužel zatím jediná hra, kterou jsem měla tu čest vidět na živo. Strašně mě mrzelo, že Hlavsu zrovna nehrál skvělý pan Weigel, ale i tak jsem si to neuvěřitelně užila. Ačkoli jsem viděla záznam snad stokrát a text hry znám prakticky zpaměti, atmosféra mě natolik strhla, že jsem měla pocit, že vidím něco úplně nového a skvělého. Vtipy byly zase tak geniální jako poprvé, až se mi od slz smíchu rozmazala řasenka. Tohle prostě umí jen Cimrman a jeho objevitelé. Díky Páni Herci za životní zážitek.

První hra, kterou jsem od Cimrmanů viděla. Tehdy jsem byla ještě malá holka, ale hlášky mě neskutečně bavily a mnohé z nich používám v běžné konverzaci. Vždycky, když se někoho snažím přivést k Cimrmanům, pustím mu právě Dobytí severního pólu. Není to sice nejlepší hra (tu pozici u mě má a bude mít navždy Záskok), ale pochopí ji každý a nikdo se zatím nenudil.

Všechno co má něco společného s Cimrmanem přímo miluju. Záskok je to nejlepší z nejlepšího. Celé představení se na diváka hrnou nezapomenutelné hlášky ze všech stran a na hercích je vidět jak moc si to užívají. Kde jinde je možnost vidět důchodce, kteří blbnou jako malí kluci?

Amélie je pro mě srdeční záležitostí. Nesmírně optimistický film, skvělý soundtrack a dobrý konec. Vždycky mám pak chuť sbalit si kufr a odstěhovat se do Paříže. Prostě ideální pro večery v posteli s čokoládou po ruce. A Audrey Tautou tu více než kdy jindy připomíná Audrey Hepburn.

Tohle je pro mě pravá Popelka! To něžné, drobné stvoření a princ, kterého by každá z nás chtěla mít doma. Nádherná atmosféra a úžasné písničky. Jen škoda, že se nevysílá tak často jako novější verze.

Jako malá jsem Popelku zbožňovala, bylo to přesně do doby, než jsem objevila hezčí pohádky a hlavně tu nedoceněnou černobílou verzi. Nejvíce však mé hodnocení sráží fakt, že je mi už od dětství servírována minimálně jednou ročně a vždycky o Vánocích. V posledních letech se jí už celá naše rodina systematicky vyhýbá, protože je to už tolikrát „ojeté“, že už na to člověk snad ani nemá chuť. Nutno ovšem uznat, že je to prostě klasika a paní Šafránková je princezna všech princezen.

Americkou verzi mám hodně ráda, ale je to přesně tak, jako se vším, co je nám servírováno pěkně po česku (československu) se snahou přiblížit se originálu. Porotci se snaží tvářit drsně, jen tak něco jim nechutná a ponižují soutěžící. To všechno sice umí i v Americe, ale tak nějak přirozeně, bez hraní si ni drsňáky a přehánění. Pro příště bych Nově a Markíze poradila vysílat zahraniční verzi, bylo by to lepší pro diváka a ještě by ušetřili.