Othello

Tohle je příklad díla, který vám za pár let vyplivne na míru nějaká standardní UI, když do něj zadáte vhodná hesla. Je to stejné jako Cruella - vyjmutí enigmatické vedlejší postavy z jejího prostředí a následná kastrace skrze generický origin, který hladí tak po srsti až prohýbá páteř. Je to strašně neživé. Ten film má být o sladkostech a já přitom měl větší chuť na čokoládu při sledování Saló. Ústřední postava samozřejmě nemůže být poháněna nějakým vlastním vnitřním ohněm, ale musí konat v rámci nějakého rodinného závazku. Kolem poletuje CGI menažerie, Willy Wonka tahá z digitálního klobouku digitální předměty a já najednou zjišťuju, že ten film vůbec nevnímám a zasněně vzpomínám na to, jak Kieślowski zkoušel různé značky kostkového cukru, aby našel ten, který nasaje lžičku kávy přesně za pět sekund.

Má to strašně mellow tempo a spoustu dílů jsem viděl asi natřikrát, protože během nekonečných nonsense dialogů a situací, padám spolehlivě do transu. Nicméně míra hovadskosti, kterou se zde dissuje postava Julana Barratta už hraničí s regulérní šikanou i když se na to jen díváte. No a já toho zamlada moc navyšikanoval, tak dohánim co můžu.

"Já si na to dám pivo." Jáj ten štamgast z Voka, co ho tam pořád potkávám, je Velíšek, já sem fakt ignorant! Obyčejný nesoustředěný dokument o strašně zajímavých lidech a jejich jedinečném světě, pro který mám velkou slabost. Všechna ta pokroucenost, dřevo, hospody na rohu, politý podtácky, plný popelníky, sbírání píčovin, pavučiny, vodnatý oči a taková ta trampsko pivní zblblost, která i v pokročilym věku umožňuje všem zúčastněným skvěle balancovat na hraně takovýho toho uměleckýho mudrlanství a inspirativně svébytnou a v něčem pozitivní odtržeností od jha našeho světa. Tu náladu zde pravda trochu hasí ten aspekt, že během natáčení zrovna začaly aktéři dokumentu tak nějak umírat. "Sem k tomu stolu posadíme nějaký Indiány. Dáme jim tam nějaký pivka..."

Film od lidí, co nikdy nebyli zamilovaní pro lidi, kteří již nikdy zamilovaní nebudou. Chápání filmu dle Curtise je, že pokud tam mám čtyřista třicet postav hraných slavnými herci, celý dvě a čtvrt hodiny může nasnímat ve dvou typech záběrů. Bolí to o to více, když prakticky všichni zúčastnění tady bydlí v Ikee, nejsou vtipný a jejich příběhy nikam nevedou. Ještě štěstí, že mu do toho filmu někdo propašoval tu kouzelně kreténskou zápletku s nesnesitelným kriplem, co jede balit ty holky do Améru na britský přízvuk, jejíž vyústění působí fakt jak z ruky daleko sympatičtějšího idiota než všechny ostatní. Ty totiž prostě trpí na to, že za nimi stojí člověk, který má pocit, že taková bohyně jako je Laura Linney by kdy mohla projevit odlesk zájmu o nudného slizáka mazlavého Rodriga Santora.

Už nekonečný výčet produkčních společností, partnerů a sponzorů v úvodu napovídal, že s touhle zapomenutou adaptací druhého Assassin's Creeda (ve které papežský zmocněnec zpomaleně kráčí obrazárnou a do toho hraje něco jak od Massive Attack) bylo hodně práce, než ji nakonec přešili na Caravaggiův životopis. Výsledek částěčně upomíná deklamativní dokudramata a jindy zas ambiciozní historické horory ze 70. let, ve kterých vidíte, jak schopnosti jedné části filmařského týmu (obvykle maskérů) vyvažují naprosto neadekvátní výsledky práce týmu jiného (obvykle herců). Tady sice vypadá dost věrohodně, kdež někdo praští někoho kládou přes ksicht, ale když se má vyjádřit vzpomínka hraběnky Colonnské na inpulzivního malíře, tak se to holt musí udělat skrze scénu, ve které se sedmdesátiletá (příšerně předabovaná btw) Isabelle Huppert orgasmicky kroutí v posteli, přejíždí si rukama po těle a vrací se jí flashbacky, jak byla prcána před krbem. Jo, je to docela zábava, nebudu lhát, ale jinak, ačkoli jsem ten film neviděl, tak takhle přesně si myslím, že vypadá Jakubiskova Bathory.

Nějakou dobu mi trvalo obhájit ten barevný kýčovitý look filmu, který upomíná někam k reklamám na Milku, než mi došlo, že film vlastně celou dobu sledujeme prostoduchou optikou dobráckého vesnického blba, pro kterého věci takto prostě jsou, protože je zvyklý nezabývat se problémy, které se ho bezprostředně netýkají. Nakolik je to inspirativní nebo nebezpečné se vlastně ještě sám nemůžu rozhodnout, ale mám, že vzniká určitý trend pozitivních filmů o dobrovolně se izolujících mužích (viz loňský Le otto montagne), kteří nacházejí usebrání sami u sebe. Samozřejmě, že mají i svou životní lásku, ale ta musí být pro účely zápletky ideálně mrtvá.

Svaly, bouchačky, auta, lejzr, éroplán, kozy, co nevypadaj jako kozy, sex, co nevypadá jako sex, nesmyslné převlíkání do jiných skinů, krytí před střelbou za kusem kaktusu či pouhým pootočením hlavy, modýlky, skůtry, výbuchy... tohle je zfilmovaná ukázka toho, jak to vypadá, když osmiletý dítě hraje GTA, kde úplně ignoruje dějovou linku, ale prostě si tam dělá náhodně co chce, vybírá ty nejidiotštější side-questy a naschvál se tam věnuje hlavně tomu, co si myslí, že by jeho maminku nejvíc naštvalo. Kdyby se všichni muži mohli realizovat tak jako skrze svý filmy Sidaris, jsme nejšťastnější planeta ve vesmíru, nebyly by války a všechno by bylo skvělý.

Pocitově mrtvý film, který působí jakoby krom herců byl na place jen jeden další člověk s kamerou. Těm kozám v bazénu nerozumim.

Corpse Bride je Burtonův hodnotově nejkonzervativnější film. Po smrti se rozkládáme všichni stejně, jen za života máme možnost odchýlení a sebeurčení. Ne tak zde, kdy zašedlý svět živých stojí v kontrastu k pestrému zásvětí mrtvol, kde má každá svébytné atributy, je tam pivo zadarmo a fotbal každej den. Tím, že jedna strana barikády se od druhé liší hlavně tím, že je nesmyslně barevná, zatímco ta strana špatná se nachází jen v ozvěnách šedi, je film nejen otravně návodný, ale hlavně ve skutečnosti anti-gotický. A to i příběhem, ve kterém se řeší celou dobu něco tak konvenčního jako je svatba, jejímž vyústěním je pak stejně uvědomění, že kdyby spolu byl ten a ten, tak by to vlastně bylo nepřirozené, takže dáme k sobě ty, kteří k sobě opravdu patří. Tvůj táta approved.

Low cost effort o aktualizaci oblíbeného konceptu pornografického Dekameronu skrzeva toasty s burákovým máslem, jehož nejvýraznější aspekt je, že narozdíl od současných trendů, tady nahatý lidi vypadají prostě jako normální nahatý lidi, díky čemuž ale dvě třetiny filmu máte pocit jako když se vožralí díváte do výlohy řeznictví.