Othello

Sakra, La Haine s pavouky už někdo napsal. Z tématu "činžák plný lidí a pavouků" se toho dalo vytřískat jen o málo více a tak ještě večer doma v posteli mě sem tam občas nepříjemně zasvědilo, ačkoli mám tyhle osminohý mrchy jinak docela rád (protože pavouk > komár). Vermines těží primárně z kontrastu zmatených, impulzivních lidských postav oproti tiché efektivitě spiderhoodu, jehož samozřejmé převzetí kontroly nad budovou nastane jen v rámci toho, že si prostě tak nějak dělají to svoje. Dramaturgicky tam mám problémy například s tím, když v 92. minutě, kdy všude kolem lezou babouci velikosti tříkolek, začnou postavy řešit, koho v dětství kousnul leguán do nohy, ale nějaké nelogické rozhodování bych jim nevyčítal. Já bych od scény v koupelně zmizel z děje i se svým idiotským rogalem z peřiny, takže asi tak. PS: Až se Vaniček dostane do velké hry, tak ať si sebou pls veme Finnegana Oldfielda, do kterého jsem zamilovaný, děkuji.

Mám z vás velkou radost koukat jak se tlačíte zase v plném kině, dvě a půl hodiny vzdycháte, necháte se unášet a boříte prsty do opěradel sedaček když Chani konečně trefí ornitoptéru u harvesteru. Moje malé potíže s druhou Dunou jsou jen čistě subjektivní a vychází primárně z toho, že jsem mezi prvotřídním prvním a tímto druhým dílem, přečetl předlohu, která mi přišla těžkopádná a klopotná, přičemž zde vidím, nakolik s ní Villeneuve válčí, aby se mu z toho nestala ta nabízející se nudná kolekce osudových dialogů pronášených ve velkých místnostech. První díl pro mě byl tak pohlcující z toho důvodu, že se snažil efektně popsat příšernou hromadu věcí vztahujících se k dalšímu vývoje děje, čímž vytvořil obrovské neuchopitelné univerzum, v němž jsem si připadal jako niterný pozorovatel ohromného cizího světa, který jakoby fungoval v naprosté nezávislosti na mně jako divákovi. Druhý díl se již snaží vést celkem konvenční děj, jehož prostředí mu předchozí Duna rozestlala. Není to vůbec špatné a díky prvotřídní souhře všech audiovizálních aspektů to má diváka v těch důležitých momentech přesně tam, kde ho chce mít (když ne nejlepší, tak film možná obsahuje největší scény, co jsem kdy viděl), přesto já osobně jsem radši když film ovládá mě než když já ovládám film, což je největší rozdíl ve způsobu vyprávění mezi oběma díly.

S Burtonovou kinoprvotinou Pee-Wee's Big Adventure sdílí tenhle film prvenství na poli nejvíce unsettling filmů tohoto režiséra. Zároveň se v obou případech jedná o jedny z jeho nejkřiklavějších. To samozřejmě vychází z jejich ústředních postav, v tomto případě kombinace late Michaela Jacksona a Michaela Fieldinga z Mighty Boosh, které jsou ale zasazeny do jinak šíleně starohodnotového, konzervativního příběhu. Willy Wonka nakonec najde své místo u rodinné tabule, pokorně se usmíří s despotickým otcem a já tu na celý ten nevyřešený podtext o ztrátě jistot z důvodu příchodu levné pracovní síly ze zahraničí, ke kterému se nabízí jen přežitý mýtus o rekvalifikaci, zůstávám sám.

Vlivem netypické tvůrčí svobody, které se Luc Besson těší z důvodu toho, že si filmy produkuje sám, umožňuje vzniknout dost výjimečnému úkazu, totiž autorskému scénáři, který působí jako špatně adaptovaná kniha. To se projevuje tím, jak někde naznačuje témata, se kterými již nadále nepracuje (bývalý manžel psycholožky), uvádí do příběhu výrazné postavy, ke kterým se už nikdy nevrátí (okradená aristokratka) či pracuje s až komickými zkratkami, které jakoby měly shrnovat původně vývojově delší charakterizaci (redneck rodina upomínající až někam sem). Zároveň neustále vychyluje rytmus a dává váhat, na jaký film se vlastně díváme. Výsledkem je něco, co se nedá obecně doporučit, ale pokud se díváte na deset filmů tejdně, tak si fakt imo můžete užít, jak je tohle odchýlený od všech tabulek. A třeba vám to po posledních zkušenostech může vrátit naději, že dokážou být pořád filmy s čoklama, který neupeklo CGI. Pro ty ostatní tu je pak Caleb Landry Jones, jemuž predikuju wicked hereckou kariéru po vzoru Phillipa Seymoura Hoffmana či Joaquina Phoenixe.

Konečně můžete mámě a tátovi bezpečně doporučit na co jít do kina a nestydět se za sebe. Ta časoprostorová trhlina, která vás dokáže přenést do věrohodné iluze počtku 70. let přitom nevznikla jenom důkladnou postprodukcí a chytrým výběrem lokací, nýbrž i nároky na herectví zúčastněných, kde zejména Dominic Sessa perfektně hraje nahrocenýho drzýho spratka po vzoru protagonistů třeba Harold and Maude nebo Deep End. I díky tomu nejsme vytrženi z toho dvouhodinového úniku do jiného světa a Holdovers nepůsobí to jako vynechaná epizoda z Harryho Pottera, ve které Voldemorta znázorňuje Vietnamská válka. PS: o mé největší dojetí se včera v kině ovšem postaral asi devadesátiletý pán, který seděl za mnou a který po shlédnutí traileru na druhou Dunu zašeptal své žene "Tohohle filmu bych se ještě také rád dožil."

Forrest Gump pro mýtické lháře. Tím bych vlastně měl být cílovka. Je zde akorát pár problémů - prvně ten, že Burton ve všech rovinách vyprávění figurkaří, což krásně vychází v těch vyfabulovaných světech, ovšem ten svět šedivé reality mu pak ale nedělá kdovíjak silný kontrast. No a pak, stejně jak ten Forrest Gump, je to hrozně hodnotově konzervativní, tátovskej film, udržující na nohou zpuchřelou myšlenku o americkém snu, kde při troše píle a cti se ti vše pak vrátí zpět i s úroky.

Pokud tam vidím náznaky snahy o jakousi Verhoovenovskou provokaci aka Starship Troopers, stále nevím, zdali jsou tam záměrně nebo jako důsledek typické Burtonovské metody masky/kulisy > všechno ostatní. Dívat se na ostřílené herecké šíbry snažící uhrát roli pod kilogramy opičího ksichtu vedle takových dřev jako je Wahlberg nebo Warren (za jejíž kostým by Colleen Atwood měla fakt dostat nějakou medaily za účast), kteří si tam poletujou spokojeně na lehko je dost škodolibý zážitek.

Na fiktivní trailer z roku 2007 přiložený ke slavnému double feature Planet Terror/Death Proof jsem již zapomněl, protože v tu dobu jsme s kámošema každýmu na kalbách co hodinu pouštěli tehdy sousedský fiktivní trailer na Machete, tehdy i s výstižným českým dabingem. Tehdejší upoutávka na Thanksgiving vycházela z estetiky 80s slasherů, do které se ale prý Eli Roth nechtěl nakonec zamotat, tak tento film pojmul jako současný remake onoho fiktivního filmu, který byl jakože zničen. Dobře, ale teda proč je to tak hmatatelně devadesátkový? Tím myslím vztahy mezi postavami, charakter městečka, bouchačky, způsoby chování hrdinů, jejich účesy, obličeje i způsoby chování. Jsou zde scény, které vyloženě napovídají, že o tom, že se bude ten film odehrávat v současné době, se došlo až nějak během natáčení a jedna za všechny se odehrává v policejní stanici, kde mají všichni policajti CRT monitory s Windows 98, krom externího detektiva, který najednou má celý dva flatscreeny.  Naštěstí se tenhle bezelstný přístup k problému otiskl do nálady celýho filmu, který je příjemně lehkonohý, nesnaží se nad nic povyšovat a chápe, že by nás nemělo zajímat, jak jsme si vědomi následování nebo ohýbání žánrových pravidel, protože jsme tady proto, abychom si vychutnali jak někomu lodní příď prorazí v detailním záběru lebku. A za to fakt dík.

Anonymita většiny zúčastněných napovídá o tom, že jejich příběhy jsou vlastně obecné, což vzhledem k tomu, že mnohé z postav jsou v zásadě přeživší, dělá se Sesterské sauny dost temnou podívanou. Přirozeně životem všelijak disfigurované aktérky jsou pak zabírány v detailech, v omezeném světle a neustálém lesku potu, páry, slz a když se poštěstí, tak třeba i menstruační krve, díky čemuž je dokument vlastně vhodným zástupcem do současného čarodějnického hororu se všemi jeho naturalistickými a feministickými aspekty. Zkuste si třeba představit, že jste náhodný kolemjdoucí lesem u té boudy, ve které se zrovna děje to, co v jedné z posledních scén. Zejména úžasné, evokativní nasnímání jak interiérů, tak krásně nehostinné estonské přírody umožní, aby do vás dokument takřka fyzicky vstoupil, nehledě na to, jaký máte třeba názor na sauny (o kterých jsem si donedávna myslel, že jsou regulérní mučírny než jsem v jedné byl a nyní si to myslím ještě víc) či třeba na všemožné terapeutické kinshipy.

Hollywood, a s ním i samotný Burton, začínal po jeho sedmi filmech zjišťovat, že tenhle dřívější spolehlivý generátor peněz (jeho první 4 filmy byly obří komerční hity, Batman Returns zůstal za očekáváním, Ed Wood a Mars Attacks propadly) je vlastně spíš akorát slušný architekt dekorací, v nichž všechny ostatní elementy filmové tvorby docela dost trpí. Sleepy Hollow je tak panická reakce na toto nařčení tím, kdy si Burton vytočil tu stylizovanost úplně doprava a vytvořil tak kompilaci působivých klišé bezpečného strašení, které ale slouží stejně jako dědův plastový modýlek vesnice, který je překrásný, detailní a jeden musí obdivovat ten smysl pro detail, nicméně se jej za žádnou cenu nesmíte dotknout! A i kolem vitrýny se musí chodit po špičkách! Jinak by se rozpadl na kousíčky, to dá rozum. No a upřímně řečeno, tady už jsem si místy fakt přál, aby Danny Elfman zavřel hubu.