Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Horor
  • Dokumentární

Oblíbené filmy (10)

Apokalypsa

Apokalypsa (1979)

[Final Cut] Je sice paráda vidět lidi, jak poprvé nevěřícně zírají na některé scény z tohohle filmu opět v kině, ale jako odkojenci Redux verze pode mnou od půlky praskala sedačka tíhou mého spravedlivého hněvu. Pokud chtěl Coppola a spol. zapracovat na plynulosti děje, mohl zase odpárat ty Francouze, jejichž scéna má sice úžasnou architekturu a práci s proměnou intenzivního večerního světla, ale jsou tam jen pronášeny hrozné fráze s hroznou hudbou. Zároveň zbavení se scény z upršeného tábora považuji za velké neštěstí, protože umáčenost a zmar této sekvence mi přijde ikonická pro ilustraci války, které se přezdívalo "The Bog". Podezírám spíš záměr, že se moc nechtělo před současným publikem obhajovat scénu v podstatně skupinového znásilnění s comic reliefem. Další vypuštěná scéna s Kurtzem předčítajícím novinový článek a lakonicky odklízejícím nadšené děti kolem sebe, je sice skutečně sekvencí, u které jsem kdysi dvakrát usnul, ale to je spíš zapříčineno hmatatelnou horečnatou vyčerpaností protagonisty, která do diváka v závěru vstupuje. Zároveň tahle scéna dává další zajímavý pohled na nepochopitelný ekosystém Kurtzova tábora.

Werckmeisterovy harmonie

Werckmeisterovy harmonie (2000)

Nejvíc mě překvapilo, jak je Werckmeister harmóniák přístupný a trpělivě vysvětluje naslouchajícímu divákovi kouzlo filmové řeči. Dělá to minimalisticky a postupně, navíc na to má dost času. Naprostá esence filmu, který u mě osobně plní hodnotu Slunce, kolem kterého se zbytek točí. Můj první Béla Tarr.

Je těžké být bohem

Je těžké být bohem (2013)

Tříhodinové Germanovo no compromise, pracující s médiem tak důsledně jako nikdo před ním a odmítá brát na milost kohokoli. Není hudby, není naděje, není návodu, moudrost visí na nejbližší větvi (doslova) hned vedle psů a zástupy zdeformované lůzy se brodí po kotníky v takovym svinstvu, že bude třeba přehodnotit některé moje noční můry. Raritní případ filmu, který se nedá plně docenit ani při několika projekcích. Je naprosto fascinující sledovat obsedantní pečlivost při práci s prostředím, rekvizitami, statisty a prostorem, přičemž napoprvé zjevná metafora současného Ruska jde sice jasně vidět, ale není čas a prostor se jí věnovat. Nemůžu se dočkat až to uvidim třeba pošestý. Odvrácená strana ruského lyrismu, na kterou slunce nikdy nezasvítí. EDIT 2021: Bohužel pořád platí, že to není film pro dnešní dobu fetišizace diváckého pohodlí a oslavování cynické debility, ale v rámci průzkumu možností filmového vyprávění je to zásadní komponenta, kterou by neměl přihlížet nikdo, kdo se filmu chce obecně věnovat. Čerstvě po přečtení předlohy mě například fascinuje nakolik je ta adaptace v zásadě věrná, ale přesto se v ní orientuje stále stejně špatně. Jako i v jeho ostatních filmech i zde Germanovi nejde o to, abychom sledovali děj, ale abychom ho pocítili.

Chrustaljove, vůz!

Chrustaljove, vůz! (1998)

Pravděpodobně bych dokázal strávit dvacet let svého života jenom opakovaným sledováním filmů Alexeje Germana. Rozplétat postupně jednotlivé scény, hledat v nich to, co souvisí s hlavní dějovou linkou, co s vedlejšími, rozděloval si postavy, zjišťovat, co v nich vůbec souvisí s dějem a když nikoli, proč to v dané scéně vlastně je. Totální mayhem, který pojí dohromady akorát děsivé karavany anonymních černých limuzín vyjíždějících z monumentálního kremelského hnízda. Z mého osobního hlediska je Chrustaljov důkazem ultimativnosti filmového média ve vykreslení určitého zeitgeistu, subjektivního náhledu a přirozené chaotičnosti a neuchopitelnosti lidské povahy.

Mulholland Drive

Mulholland Drive (2001)

Svůj život dělím dle období na předtím než jsem viděl Mulholland Dr a poté.

Lola běží o život

Lola běží o život (1998)

Zpětným pohledem projekt, který mě silně formoval v mém dalším vnímání filmu. Příběh postavený na náhodách, chybující postavy, přirozený surealismus a drive. A ten drive je neskutečnej. Prvních patnáct minut se prakticky u filmu nedá sedět. Pro Tykwera to byl experiment, sám takovýmto způsobem formálně neuvažuje a to, že Lolu vytvořil v této podobě z něj dělá opravdu mocného režiséra. Ačkoli jeho ostatní filmy kdovíjak nemusím.