Kaferano

Nafukovací panna je film, který jsem zrovna potřebovala a budu muset víc prozkoumat asijskou tvorbu.. Doo-na Bae nádherně ztvárnila nafukovací pannu, která vždy po použití, kdy je ponechána sama, ožije a vydává se poznávat svět. Poznává i samu sebe a svou podstatu. Jako každé poznání je radostné i bolestné, tak i tenhle příběh se dostává do fáze prozření. V téhle fázi jsem měla malinko pocit, že příběh neví kudy kam, ale i tak mě zasáhl. Nevím, proč někteří zmiňují v komentářích japonskou zvrácenost, mě film přišel spíš citlivý až poetický. Krásný...

Celkem chápu, že po tolika dílech Šumných měst někomu už nevyhovuje dramaturgie a veršovánky i v Šumných stopách. Mně to ale naštěstí nevadí a pořad na mě stále působí jako relax, u kterého se něco můžu dozvědět. Líbí se mi použití skic, kterými je každý díl proložený a architekturu v cizích zemích si užívám. Pořad není založený na kritice, naopak dýchá srdečnou povahou Davida Vávry.

Myslela jsem, že mě námět s drogami až tak nezaujme, ale nakonec se mi zdá pojetí nekonvenční a poutavé. Navíc je skvěle napsaná i zahraná hlavní postava . Po první sérii jsem zvědavá na Walta a jeho vynalézavost a vůbec na to, jak se celá věc vyvine....

Králici jsou asi nejvíc z Lynchovy tvorby mimo kategorii žánrů a také mimo kategorii hodnocení na počet hvězdiček. Buď jsme schopni nebo ochotni je přijmout nebo ne. Je to podobné jako když se nám opakovaně zdá noční můra. Buď se snažíme ji vymazat z běžného vědomí nebo ji berem jako svoji součást a necháme ji promlouvat. Králici na mě působí unikátní lynchovsko - badalamentiovskou atmosférou a beru je tak jak jsou. To jsem vyjádřila pěti hvězdičkami... Také u Lynche zapojuju druhou polovinu mozku, která neni tolik zatížená racionalitou a kauzalitou :-D

Skvělá adaptace, která je velmi věrná předloze a zároveň dokázala gradovat svým vlastním filmovým způsobem. Herci splnili mé představy o postavách, především ženy byly výborné. Skoro mi bylo líto, že jsem to četla a celou dobu věděla, kdo je vrah...

Většina pražských lokalit, které prezentuje architekt Adam Gebrian je mi důvěrně známá a jeho komentáře a připomínky jsou opravdu trefné a výstižné. Myslím, že je to užitečný pořad, který může nastartovat větší zájem o prostředí, v kterém žijeme a které můžem do jisté míry i ovlivnit.. Také poukazuje na souvislosti, které by se běžný chodec jinak asi nedozvěděl. Doufám, že vzniknou další díly....

Andělské téma je velmi těžké zpracovat tak, aby nevyznělo jako kýč ( Město andělů, Andělé v Americe ), je těžké se vyhnout zažitým představám o andělském vzezření a riskovat, že nechytne tolik za srdce, jak se od takového námětu očekává. Nebe nad Berlínem je pro mě zjevením právě pro svou civilní klidnou poetiku a andělé v kabátech v neutěšeném Berlíně si mě získali od prvního okamžiku, aniž by vyvolali pocit něčeho přehnaně slznatého. Pro mě nejlepší film od Wima Wenderse...

Cesta duše nepřipravené na smrt. A kdo z nás je připravený? Vždy, když Oskar procházel světlem, měla jsem obavy, že dojde na Reymonda Moodyho, ale zde nebyla dostatečně využita ani zmíněná Tibetská kniha. Ale to je jen dobře, jinak by prázdnota a bezmocnost Oskarova putování nebyla tak zdrcující. Snad i tolik kritizovaná délka ( asi právem) tím dostává nějaký smysl. Gaspar Noé prolomil tradiční bariéru mezi divákem a obrazovou iluzí, otočil k nám hlavní postavu zády a nekompromisně tak donutil diváka uvíznout v situacích, které by prožít asi nechtěl... Je to muj první film od Gaspara Noé, takže jeho vizuální pojetí bylo pro mne nové a je vidět, že ten chlap se nebojí ani otevřených porno scén, i když scéna potratu mne trochu překvapila. Každopádně jsem cítila podobné emoce jako u filmu Requiem za sen, emoce lítosti nad zmařenými mladými životy. Jako matka to snad ani nemůžu vnímat jinak...

Především nejde o nic perverzního ani nejde o žádná radikální tvrzení. Slavoj Žižek zde s dávkou vtipu spíš poukazuje na jevy, kterých si divák běžně nevšimne nebo na ně v průběhu filmu prostě nestihne reagovat. Podává hypotetické možnosti, které fungují spíš jako podnět k prohloubení vlastního vjemu. Bála jsem se freudovského výkladu, ale např u Hitchkocka, který se sám psychoanalýzou zabýval je tento výklad na místě a mám dokoknce chuť zvýšit svoje hodnocení Vertiga. U ostatních režisérů, kteří myslim freudovskou psychologii přesahují, jsem měla pocit, že i Žižek poukazuje víc na fenomény hlubinné psychologie jako takové ( ve druhé polovině dokumentu), na mísení vnitřní reality s vnější, na projekce vnitřních obsahů, sílu imaginace a navodí tak vnímání, které narušuje běžné kauzální myšlení, což je typické třeba u Lynche a Tarkovského.. Pro mě to byly velmi podnětné postřehy a hypotézy, hodné zaznamenání a také mě nadchlo množství rozmanitých ukázek. Asi nejvíc mě zaujal pohled na Vertigo, rozbor mužské a ženské imaginativní síly u filmů Solaris a Eyes Wide Shut. Také fenomén neživých předmětů, které získají autonomii v lidském jednání. Prostě to bylo celé zábavné, včetně angličtiny, které jsem konečně rozuměla :-))

U takovéhoto filmu udělá člověk okamžitě výhybku v běžném uvažování o životě. Malichernosti jdou stranou, protože očistná moc příběhu jde až na dřeň. Příběh muže, který musel tvrdě vybojovat svou pozici ve světě zdravých lidí, snad nenechá nikoho chladným. Christy Brown se nakonec naučil vynést na světlo svůj vnitřní život a city pomocí malby, psaní, ale i péči svých bližních. O hereckém výkonu Daniela Day-Lewise je zde napsáno mnoho superlativů a já se k nim připojuji. Moji pozornost však připoutala postava Christyho matky, jejíž oddanost a statečnost je skutečným zdrojem lásky, která prochází tímto snímkem.