Bernhardiner

Hudba, kterou ABBA produkovala, byla naprosto skvělá, ale je to v podstatě vše, čím tenhle film vyniká. Kdyby prostě vydali záznam z koncertů v Austrálii, udělali by asi líp. Tzv. příběh tomu nepřidává žádnou hodnotu a je to celé takové nějaké zmatené a diváka to jen otravuje. 50%

Pokud aspoň trochu pochopíte Bergmanův smysl pro humor, možná se i zasmějete, koneckonců hned na začátku jsou zdařilé scény se sochou a v ložnici (pak ještě povedená honička ke konci), které zcela evidentně skládají poctu grotesce. Jinak se ale jedná se o nejslabší snímek od Bergmana, který jsem zatím viděl, je totiž dost povrchní. Sice v sobě ukrývá režisérův unikátní pohled na svět kolem, na muže, ženy, umění a kritiky, ale není to zrovna kus, který bych doporučoval na potkání. 70 %

Jakuzákům bouchne v kanclu a mají problém. Ztratí se jim totiž kufr s větším než malým obnosem peněz, který se přivlastní řidič v půjčovně aut vedené řádně debilním šéfem a jeho obrýlená přítelkyně pracující jako zdravotní sestra. Nemůžu říct, že by samotný příběh byl něco originálního. Scénář má navíc spoustu hluchých míst. Na druhou stranu poskytuje množství vtipných situací a snaží se nesklouznout do stereotypu honičkových komedií. Pro milovníky akce tohle opravdu není, název je totiž trochu zavádějící. Chvílemi film připomíná Jagučiho debut Down the Drain. 70%

Tady byl Kim Ki-duk opravdu ve formě. To je pane prostředíčko - základna zfetovaných rozsévačů světového míru, vedle níž se nachází pár pochybných baráků, mimo jiné i psí masokombinát. Do tohoto prostředí jsou zasazeny postavy skutečně příhodné - zamilovaný mírotvůrce, poloslepá holka, psí řezník, míšenec, jeho matka a pár budižkničemů, kteří jsou základní esencí téměř každého z Kimových filmů. Jak je režisérovi vlastní, vláčí tyto lidi láskyplně od čerta k ďáblu a některé z nich se rozhodne psychicky či duševně zlikvidovat. Pro milovníky psů je tento film velmi nevhodný, jelikož se s pejsky zde nejedná zrovna v rukavičkách. Ale psi mé velikosti jsou zde naštěstí ušetřeni, tutdíž se nemusím bát udělit tomuhle snímku plnou palbu. 90%

Miluju SSSR! Tenhle komentář píšu pár hodin poté, co Vladimir Vladimirovič Putin nadšenému davu oznámil návrat Krymu domů. Chápu, že po přečtění mého prvního výkřiku nabyde tvář mnohých osob barvy sovětské vlajky. Rusové ale dobré snímky dělat umějí, ne že ne. Tahle komedie o člověku, který si svou přílišnou bezstarostností nechává život protéci mezi prsty a přitom tak ubližuje i lidem okolo, pohladí na duši a zahřeje u srdce. Trojice Kuravljov, Leonov a Simonova nevíc odevzdala skvělé herecké výkony. Myslím si, že by ruští tvůrci se měli rozpomenout na poctivou filmařinu. Když je v Rusku podíl kinotržeb z domácích snímků pouze 14 %, tak asi někde není něco v pořádku. 100%

Agent X44 je občas vtipná a často blbá akční komedie. Bohužel té blbosti je v tom filmu překvapivě mnoho, a proto nemůžu hodnotit výš. Navíc té slavné oční vadě, která má potenciál dodat snímku na zajímavosti, se tvůrci věnují jen na úplném začátku, kdy náš hrdina nechá svého mrňavého kamaráda, aby test za něj vyplnil test. Co tam máme dál? Máme tam partu homosexuálních lupičů, mafii a hezké slečny. Jenže tvůrci si všimli, že to jaksi nestačí, a proto vykradli všechno, co se dalo, aby snímek naplnili nějakým obsahem. Tudíž tam máme něco z Bonda (především z Dnes neumírej), Hvězdných válek a patrně desítek dalších filmů akčního ražení, které jsem dosud neviděl. Herci navíc přehrávají dost děsným způsobem. Ale nejméně jedno pozitivum to má: člověk se nemusí bát, že by u toho usnul. //Zhlédnuto v rámci Challenge Tour: 30 dní se světovou kinematografií// 45%

Dámy a pánové, nyní si povíme něco o tom, jak lze také dělat umění. Počkáme si, až na nás přijde potřeba vyprazdňování střev. Poté, co dojde k defekaci, v žádném případě nesplachujeme. Použijeme čistý list papíru a vložíme ho do análního otvoru. Papír vyjmeme a umělecké dílo je na světě. K jeho dotvoření lze použít štětce, při nedostatku materiálu lze použít hmotu z exkrementu, který se stále nachází v záchodové míse... Ne, to je příliš konvenční... Vytvoříme krásný obraz, do kterého zakomponujeme skutečné lidské oči... Tak dost! Takhle to vypadá, když mě pohltí fantazie, nutno však dodat, že tyhle šílenosti od toho, co se objevilo v tomhle geniálním dílku, nejsou zas tak daleko. A to to začalo tak poklidně neštastným dětstvím malířského samouka. Jenže tak, jako z poupěte tulipánu se brzy stane krásný květ, tak i tento film se z nenápadného začátku rozvinul v krásně květnatou černou komedii. Společnosti už nestačí běžné obrazy, všechno, co bychom mohli nazvat normálním uměním, už bylo dávnou objeveno a využito. Laťka však stále stoupá. K čemu je dneska umění? Máme se radovat nad sochami, které vypadají jako mrtvoly, které byly ponechány na větru a dešti, jelikož je někdo zapomněl pohřbít? A není to tzv. umění jen snahou šokovat a vydělat na tom pěníze? A potřebujeme vůbec dnes umění? Tento film se řadí k tomu nejlepšímu, co jsem zatím z Japonska měl možnost vidět. Umění prostě dneska naprosto šílená věc, za chvíli i rezatou plechovku od Coca-coly budeme považovat za výtvor hodný mistrů. A mistr režisér si to evidentně uvědomuje. 100%

Tento film byl údajně vytvořen podle nějaké knihy. Nevím, zda tvůrci při psaní scénáře využili celou knihu. Ten příběh je totiž natolik jednoduchý, že by vystačil maximálně na 15 stran textu. Žena s červenými vlasy nastoupí do auta k řidiči na stavbě a ubydlí se u něj doma. Občas si ti dva spolu zasouloží a nakonec je náš hrdina donucen k tomu, aby červenovlásku půjčil svému kolegovi. Všechno však končí šťastně a vlastně to není tak úplně špatný film. Ale nic víc než hezkou holku film vlastně nenabízí, nicméně někomu to může stačit. 50%

Kdyby tohle byla pouze velkolepá prezentace schopností japonských animátorů, dám za pět a na nějaký komentář se vykašlu, protože by jednoduše nebylo co komentovat. Jenže tohle je film a vůbec si nejsem jistý, jestli si to tvůrci plně uvědomili. Ano, snímek hraje všemi barvami, to uznávám. Stejně tak musím ocenit Jamaširův hudební doprovod. Jenže já jsem od začátku jen zhruba tušil, kdo je kdo, kdo je s kým, kdo je proti komu, kdo je zlý, kdo je dobrý, kdo je propojen s kým, co je propojeno s čím a tak dále. A úplně jasno jsem neměl ani po skončení filmu. Když scéna střídá scénu, honička střídá honičku a výbuch střídá výbuch, na zodpovězení otázek, které se týkají logiky děje, nezbývá moc času. A vlastně mi bylo naprosto jedno, jak celý příběh skončí. Když nastal konec, tak nastal, žádná úleva se nedostavila, mohl klidně nastat o půl hodiny dřív. Mangu jsem nečetl, tudíž nemohu srovnávat film s předlohou, třeba je stejně zmatená. A třeba jsou Japonci natolik inteligentní, že to dokážou bezezbytku pobrat. Jenže to není můj případ a, soudě podle komentářů, ani mých kolegů. Proč tedy dávají pět hvězd něčemu, co nedovedou plně pochopit, není otázka na mě. 55%

Tohohle chlapa zavřít do klecového lůžka a ven ho nepouštět za žádných okolností! Vzhledem k tomu, že mého přání nejspíše nebude vyslyšeno, mi nezbývá nic jiného, než se modlit, že svoje zvrácené představy nebude mít potřebu realizovat. Nebudu ze sebe dělat nějakého odborníka na filmy topící se v krvi, nicméně pár kečupovitých filmů jsem již v životě viděl. Žádného režiséra, pokud mě má sloní paměť neklame, jsem neviděl sprovozovat své postavy ze světa s takovou láskou a něhou. Abychom si ty rudé vodotrysky užívali i my, zvrhlostí nepolíbení, byl jakýmsi Endóem zkomponován vynikající soundtrack, který byl doplněn o několik notoricky známých kousků, které často vůbec nejsou pochmurné, naopak, i u nabité brokovnice si můžete zahopsat. Celé je to korunováno závěrečnými titulky, které nám zpříjemňuje píseň, jež mi zprvu zněla jako nějaká japonská variace koledy Jingle bells. Co se hereckého obsazení týče, divák si rozhodně nemůže stěžovat. Miike do role řezníka obsadil Itóa, jemuž rudé skvrny na oblečení neobyčejně sluší. Nezklamou ani ti na straně poražených, jak učitelé (třídní učitel detektiv, prasácký tělocvikář a prznitel mladých chlapců) tak studenti (Fumi Nikaidó jsem díky tomuto filmu viděl počtvrté a opět je to role naprosto odlišná od předchozích) jsou dokonalé oběti. Krvavý mozek Miike má jen jeden problém, který lehce kazí divákovi zážitek. Do budování atmosféry zabředl natolik, že zapomněl ubíhající čas. Kdyby byla stopáž o tak 20 minut kratší, neměl by ani takový pacifista jako já žádných námitek. //Zhlédnuto v rámci Challenge Tour: 30 dní se světovou kinematografií// 80%