Foma

Dozvíme se tady hodně nejen o Ram Dassovi a vše, co se dozvíme, může bejt inspirující i pro mnoho dalších lidí. Vpravdě docela bodhisatvovská práce :-).

Člověk by ani nečekal, že to bude tak dobrý, Jasně, od Weira by to mohlo bejt dobrý, ale takhle? Strhující příběh s nečekaně málo násilím, kde herci a příroda hrajou jako o život. A Weir byl zřejmě při natáčení tohohle filmu "posednut" géniem. Nebylo to poprvé (viz Piknik).

Jeden z bezchybných filmů, nemá cenu nic psát, radši si to pusťte :-).

přijde mi, že natočit takovejhle film v Saudskej Arábii potřebuje skoro stejnou odvahu jako napsat Dopis Husákovi, skoro. Takže už jen za to jasných pět. Nehledě na nepopiratelnou kvalitu filmovou.

Komu se líbil Dům duchů, bude se mu líbit i tohle. Je to docela přemejšlivý a catchy (jak se to řekne česky?). Herci to pozdvihujou výrazně.

Zajímavý hlavně kvůli hudbě a námětu, ani ne tak zpracováním, který prostě život kvartetu na plátno přenýst nemůže. Takže je tam různá klišovitost, vynucený drama a herci, ač se snaží, tak jako hráči kvartetu nepůsobí. Ani muj oblíbenec Seymour. Ale za Beethovena a vůbec odvahu něco takovýho natočit dávám 4.

Docela drsná Sněhurka :-), ale poetická, inspirovaná všim možným, včetně Zrůd. Poslední záběr to skutečně povytahuje na úplně jinou úroveň. Obětování, utrpení - podvědomá přítomnost španělskýho katolicismu. To je konstatování, ne kritika, ani pochvala :-).

Snad stojí za úvahu, že Bresson tady ani zdaleka nemoralizuje, naopak. Jeho chápání mladýho člověka je láskyplný a otevřený, vlastně ho vidí jako nevinnýho, hledajícího nevědomě Boha, kterýho ovšem nemůže nalézt kvůli zhoubnýmu vlivu společnosti. A když ho nakonec najde, ďábel ho zastřelí, ale naděje zůstává..., jelikož duše neumírá :-).

Za ty záběry :-).

Ty bláho! S takovým minimem prostředků udělat takový divadlo! Zajímavý je udržování a stupňování napětí, pořád totiž hltáte, co se děje, přitom se toho zas tak moc dít přece nemůže - na poli rákosí a ve dvou chýškách :-)! To svědčí o velkej šikovnosti režiséra. Herci skvělí, syrovost, brunátnost Nobuko Otowy je až neuvěřitelná (byla to Šindóova manželka a můza), živočišnost a zároveň nevinnost Jošimury taky. Ta původní buddhistická legenda, v ní opravdu dojdou záchrany obě ženy, tedy de facto hlavně ta starší, protože mladší je nevinná už od začátku. Tady to není úplně tak jasný, Šindó je tvrdší :-), ale určitě mu jde o to, ukázat na okolnosti, který jsou v příběhu hlavním viníkem, zbabělost je taky neodpuštěná (viz postava Kei Satóa) a sobectví starší ženy je potrestáno, zda-li dostane ovšem ještě šanci, to je v příběhu spíše otevřený, jakoby řežisér chtěl, abychom si na to hledali odpověď sami.