Idoviren

Nejdřív jsem četla knížku a nemohla jsem od ní odlepit oči, zhltla jsem ji za den a pak už jen chodila s očima doširoka otevřenýma, protože Nikdykde je příběh, který vám nedá spát a nenechá vám jediné nezměněné místo v hlavě. Jenže seriál je tak trochu úplně jiná liga, dost možná i úplně jiný sport. Nevím jestli za to můžou devadesátá léta, kulisy z papundeklu, divní herci, málo peněz, nebo z toho mám obvinit rovnou celou Anglii. Chybí mu napětí, atmosféra, sympatičtí hrdinové a ostrý obraz. Doufám, že si jednou třeba Steven Moffat řekne, že natočí remake Nikdykde a bude to kulervoucí a Islingtona bude hrát Cumberbatch.

Nejdřív mě na filmu hodně věcí štvalo, třebas ten ukecaný Hubert a plno dalších maličkostí. Jenže Koralina je nejen parádní knížka, ve filmové podobě vás dokáže okouzlit jak příběhem, tak i zvukem (píseň myší, nebo Koralinina nevlastního otce), obrazem (loutky, barevnost a knoflíkové oči), ale taky atmosférou která zdolá nejednoho dospělého. Knížku zbožňuju a film nakonec taky.

Styl Yimoua Zhanga se mi prostě hrozně líbí. Má ve svých filmech prapodivné dějové zvraty, všichni tam pletichaří a vždycky je to neuvěřitelně vizuálně působivé a podkreslené skvělou hudbou. A ani Kletba zlatého květu není výjimkou, má císařskou rodinu, ve které nemůžete věřit ani šálku čaje, má pestrobarevné kulisy, které ukrývají tajemství celých dynastií a celé je to čínsky velkolepé. Li Gong je vážně skvělá císařovna, navíc ji ve filmu provází skvělá melodie.

Co mě dostalo už u úvodních titulků byla skvělá melodie na housle. No a pak už to šlo od desíti k pěti. Kde film ztrácí na děsivosti pomůže si nějakou tou hutnou nechutností a i když je to děsivé dost, pro zpestření tam přihodí nějakou tu tělní tekutinu, nebo gejzír jakékoli ohavnosti, která může vytrysknout doslova odkudkoli. Ale sečteno, podtrženo je Drag me to hell je čtyřhvězdičkovým hororem s perfektní hudbou.

Skvělé obsazení na obou stranách. Děsivý zloun Christopher Lloyd a odvážný hrdina Bob Hoskins za tým lidí, proti kterému stojí "takhle nakreslená" Jessica Rabbit a její podařený chlupaťoučký manžel Rodger. Jako malá jsem králíka Rodgera hrozně nesnášela, kvůli tomu jeho "P-p-p-p-p-please!!!" a taky proto, že všechno pokazil. Ale Falešnou hru jsem jako celek vždycky měla moc ráda. Pokaždé mě dostala kombinace hraného a animovaného světa a taky všechny kreslené vychytávky, jako třeba zpívající meč, nalepovací díra do zdi nebo mizící inkoust. A funguje to na mě dodnes.

V mnoha směrech naprosto perfektní. Výtečný Paul Dano jakou osamělý ňouma Calvin. Barevná Ruby, která poslechne na písmeno. A Scotty jako pes, který čůra jako fenka. Jenže tím, jak si film zahrává s možná až příliš vážným tématem ztrácí lehkost a nadsázku, která se mi tolik líbila na Little Miss Sunshine a kterou bych u Ruby Sparks uvítala spíš. Jinak je Ruby Sparks film s báječným nápadem a perfektním koncem. Navíc je tady dokonalá hudba od Nicka Uraty se všemi těmi houslemi, violloncelly a kontrabasy. A to se mi líbí.

Perfektně animovaný svět odpadků, animace dokonalá v celé své špíně. Něco jako labutí píseň pro přestárlého a dosluhujícího robota, který ale jednou najde kytku a tím odstartuje svá roztomilá dobrodružství napříč prostorem i časem. Parádní pohádka se sympatickým hlavním hrdinou a dobrým příběhem. Přiznám se, doposud mě ze všech verzí budoucnosti nejvíc děsila ta se zombie apokalypsou, ale jestli mám skončit jako megacvalda se zakrnělýma nohama na vznášedlo-lehátku, na lodi s ostatvníma vznášejícíma se tlusťochama, to radši začnu jíst lidské mozky a slintat si na triko.

Stálo mě dost odvahy pustit si Les Misérables, kdy jsem zjistila, že mají skoro tři hodiny. Ale byla jsem příjmně překvapená, že jsem se zase tolik nenudila. I když je zjevné, že film sází hlavně (a jenom) na obsazení a výpravu. A co se týče zpěvu? No, mějtě mě za blázna, ale já myslela, že tam budou taky mluvit.... Nestalo se... Les Misérables vzali mou zažitou představu o tom, že v muzikálech se zpívá jen někdy, pod krkem, zmlátili ji a nechali polomrtvou v příkopu. Zpívalo se pořád, o všem a zpívali všichni. A to mě trochu vytáčelo.

Četla jsem Noční hlídku už jako knížku a v některých věcech jsem se trochu ztrácela. A Noční hlídka jako film, je ještě nesrozumitelnější. Bere si s předlohy věci, které se nenamáhá divákům vysvětlovat, ukazuje jim něco, čemu nemohou bez předchozího přečtení porozumět. Dokonce ani já sama jsem si nebyla v mnoha věcech jistá. Noční hlídka je neuvěřitelný chaos, který se mi ale přesto líbí a já pořád doufám, že jednou v něm přijdu úplně na všechno.

Na nejnovějším Star Treku je toho dost k naštvání. Tak třeba pokud máte epilepsii, filmy J. J. Abramse nebudou to pravé pro vás, světla se vynoří i z míst, kde by rozhodně být neměla. Dál mě docela mrzela postava Harrisona/Cumberbatche, která až příliš stála na nezměrnosti charisma toho urostlého Brita a charakterově mi přišla nedotažená a plochá. Taky mi vadila šedá verze budoucnosti, kdy se do této barvy oblékne úplně všechno a všichni. Ale na druhou stranu, barevný a prosvětlený vesmír na Eterprise skvěle kontrastuje s tou nepřívětivě ocelovou planetou Zemí a Cumberbatch je skvělý všude. Takže nakonec musím dát čtyři, protože i přes drobné nedostatky je Star Trek Into Darkness skvělý, napínavý a ani na chvíli mě nenudil.