Idoviren

První válečný film, u kterého jsem několikrát nadšeně vykřikla "Ty jejich tlapičky!!!". Napínavé a roztomilé. Možná jsem nenáročný divák, ale rozhodně jsem velmi potěšený, nenáročný divák.

Prvotřídní humor, výborní herci a geniální Cimrman. Mohlo to být pět hvězd, Ale o chloupek to Járovi uteklo. O všechny ty chloupky na těch postřílených zajíčcích!!!! Myslete si co chcete, ale já tu scénu prostě přes srdce nepřenesu.

Většinou si netroufám hodnotit a komentovat neukončený seriál, protože nikdy nevím, kam se může posunout, ale u Grimma si to můžu dovolit z jednoho prostého důvodu. Každý díl, je úplně to samé. Jako když vezmete šablonu, která ve čtyřech bodech vypadá asi takhle. 1- Objeví se několik brutálně zohavených mrtvol. 2-Na místě činu je podezřelý, který je wessen. 3-Padne na něj podezření. 4-Ukáže se, že je nevinný a nakonec s Nickem bojuje. A tak vypadá díl od dílu víceméně stejně. A mě se to přesto líbí. I když na postavě hlavního hrdiny, Nicka Burkhardta, je sympatické jen to, jak vyslovuje svoje příjmení. Jeho natvrdlost a rádoby tajemnost je prostě divná a dohromady se svou snoubenkou Juliette tvoří ten nejnesympatičtější pár na světě. Zato roztomilý ňouma Monroe je úžasný. A v neposlední řadě charismatický kapitán Renard, jehož výslovnost latiny si sice koleduje o exemplární potrestání, ale stejně je to záporák jak má být. Prostředí Portlandu má taky něco do sebe. Nepochybuji o tom, že tamní lesy se opravdu jen hemží potvorami z pohádek. Za mě má tedy Grimm čtyři hvězdy, není to nejlepší seriál pod sluncem, ale něco na něm je, A to něco mě právě baví,

Mnohem napínavější a akčnější než předchozí díl. Taky se smypatičtějšími postavami, zahrané skvělými herci. Skvělá hudba a znepokojivá atmosféra vylidněné půlky Londýna. Moc hezky rozjetý začátek. Jediné, co bych vytkla, byla přílišná předvídatelnost. Ale ani ta 28 týdnů poté neubírá ze zasloužených čtyř hvězd.

Zach Galifianakis tak jak ho milujeme. Hlavně když ostatní vytáčí k nepříčetnosti. Víc prostoru pro Kena Jeonga, jako všemi mastmi mazaného padoucha Leslieho Chowa, kterého nakonec ani nejde nenávidět. Jemu prostě musíte fandit. A mezi tím obyčejně nebezpečné příhody hochů od Vlčí smečky. A k tomu jedna nečekaná tělesná modifikace.

Desetkrát lepší než všemi opěvovaná Alenka od Burtona a tisíckrát lepší než Imaginárium Dr. Parnasse. Výborná hudba (úvodní titulky jsou perfektní). Pěkná obrazová stránka a pokud zavřete oči u té divné scény kde se sejdou všechny národy země Oz ve slamácích, tak si to i užijete. Jen mi vadila ultradobrá Glinda a ultrakřehká porcelánová panenka. Naopak skvělou postavou je mluvící opičák, který mi připomínal mého kocoura. A Rachel Weisz to jako zlé čarodějnici děsně sekne.

Vidoq má podivnou kameru, ukazuje ty nejodvrácenější tváře Paříže a ty nejhorší zuby devatenáctého století. Ale má skvělé postavy, vynikající atmosféru a zelený kabátek Etienna Boisseta. Můžete namítnout, že kabát dobrý film nedělá, ale ruku na srdce, dovedete si toho malého leprikónka přestavit v něčem jiném? Vidoqa znám už osm let a vždycky se na něj ráda podívám znovu protože vím, že se rozhodně nudit nebudu a vydám se na nebezpečný výlet do těch nejzkaženějších sfér "města milenců".

Chtěla bych vidět film očima někoho, kdo nečetl knihu. Když jsem totiž fantoma viděla poprvé, jsem byla naprosto šokovaná a zhnusená. Nemohla jsem uvěřit tomu, že udělali z výborné knížky takovou načinčanou šaškárnu a že příběh postavěli pravděpodobně jen na názvech kapitol. Chyběla mi tak velkolepost a postrádala jsem všechny ty detaily a spletitosti příběhu. Ale pak jsem z hlavy nemohla dostat Masquerade, The point of no return, Angel of music a co víc... Think of me... A tak jsem si řekla YOLO a začla film brát jako film, který vychází z muzikálu s tím uvědoměním, že všechny muzikály jsou pitomé. No a tak se mi nakonec začal Fantom líbit... Až na Patricka Wilsona, ten mi prostě na Raoula nesedí.

Kdykoli vidím na podzim na polích ležet mlhu, tak si představuji, jak tam ten nebohý Tuk sbírá řepu... Mladý Andersen je neskutečně depresivní film, ale s výbornou atmosférou a skvělými postavami (Meislinga prostě musíte nesnášet k zbláznění).

Jako malá jsem mohla Labutí princeznu vidět znova a znova a ještě jednou k tomu, "Mou nekonečnou láskou" jsem si zpívala hodiny a vždycky jsem se třásla napětím, jestli se Derekovi podaří Odettu osvobodit. Přiznávám, že příběh je to prostinký a děj taky nic moc, ale pro mě je Labutí princezna přímým spojením s dobou, kdy jste ještě mohli beztrestně nosit růžové lacláče s kapsami na kolenou.