PanZahadnyCZ

Jeden z nejkrásnějších filmů, co jsem kdy viděl - což mohu bezpečně prohlásit už po samotném prvním dokoukání. Potvrzuje to genialitu a hravost Emira Kusturici, výborně kombinovanou s géniem Bregovicem. Cikánský Al Pacino ala Davor Dujmovic ještě dlouho zůstane v mé paměti.

Pocta kinematografii, hrané režii a filmové kameře, v neposlední řadě 1. světové válce. Dost mě baví, jakým způsobem berou Britové v posledních letech válečný žánr do svých rukou (1917, Dunkirk). Je to skvělá podívaná, stejně jako Dunkirk, má to neskutečný spád, hrozně věcí je tam elegantně řešeno a působí to až mrazivě důvěryhodně. Na plný počet hvězd nejdu asi spíše z toho důvodu, že emocionálního vyvrcholení se v těchto typech scénářů dosahuje velmi těžko, to už se spíše zcela poddáte té stránce technické.

Stylizace mi připadala vkusná a režijně jistá, propojení hudby z hranou akcí muselo dát velkou práci již při psaní scénáře - na kterém se podíleli i pánové Lasica, Satinský, což nikde bohužel není uváděno.

Herecky, dramaturgicky a technicky zdařilý přepis bídníkovské problematiky do stylu klasických francouzských kriminálek s Venturou, Belmondem, Delonem či Gabinem s nádechem westernu a tak trochu Assassin's Creed.

Je spoustu věcí, které tento film činí tak špatným, jaký je. Kamerové řešení má například tyto problémy: většina scén z bojišť je točená dynamicky... ale takovým způsobem, že z „bitvy" vidíte dvě vteřiny, a pak je střih. To zakrývání nízkého rozpočtu bije do očí. Konverzační interiérové scény jsou sestříhány tak debilně, že nikdy nevíte, kde kdo vlastně stojí a na koho mluví. V obou případech tedy chybí velikost záběru zvaná celek. Velká část záběrů se navíc snaží o jakousi poetiku a rozplýváním se nad přírodou a podobně, ale pro to v historickém filmu s touto tematikou a s touto stopáží není místo. Většina záběrů trvá velmi krátce a střih přichází v tu nejméně očekávanou či potřebnou chvíli, těžko ale říci, z jakých záběrů mohl střihač vybírat, třeba poskládal to nejlepší, co šlo. Dalším velkým minusem jsou vizuální efekty. Jsem schopný přimhouřit oči nad tím, že je to televizní film, takže nemusejí být dokonalé, ale film vznikl v roce 2018, sakra. Efekty jsou kvalitativně na úrovni Krále Škorpiona z Mumie 2. Herecky je film taky špatný, skoro žádné z postav jsem nevěřil její existenci a s Karlem Dobrým mám dlouhodobě problém, že z jeho zběsilé kombinace obličejových výrazů vlastně nepoznám, jakou emoci prožívá a chce sdělit. Velmi pochválit musím práci kostymérek a maskérů. To, že spolu všechny postavy mluví česky asi nebudu řešit.

Po zrovna ne šťastně strávených šesti hodinách jsem se konečně prokousal do toužebného finále. Řeknu to upřímně, tento seriál mě vůbec neoslovil, a těch důvodů je asi více. Z herectví mám smíšené pocity, dramatické zoomy na konci obrazu mi lezly na nervy a občas jsem měl problém s předvídatelností. Scénář je jedna velká otázka, občas jsme sledovali vyloženě kravinu, a pojmout seriál tak, že Táňa Pauhofová se rozhodne pátrat a hledat pravdu sama, mi připadalo trochu trapné, její postava mě navíc asi nejméně zajímala. Na scénáři ale cením to, že celkový výčet postav je poměrně zajímavý a každá z nich se nějakým způsobem rozehraje, a co je důležité, postupně i dohraje. Navíc jsou všechny tak trochu propojeny. S předchozím Zachariášovým počinem Pustina je to nesrovnatelné, a co se týče dobovky z 80's, rozhodně bych spíše doporučil několik let starý Svět pod hlavou, a konec konců i nedávný, ale už teď zapomenutý pokus Jana Hřebejka o celkem věrné vyobrazení zmatku začátku 90. let, a sice minisérii s názvem Rédl.

Art department a autor ryze osmdesátkového soundtracku velmi shazují jinak celkem dobře vymyšlený film, který jsem zhlédl spíš jen proto, že pro mnohé je to jakási generační záležitost a odvěká klasika.

Trošku mě mrzí, že film sklouzl z komedie a vyvrcholil spíše jako hořké drama, ale každý film na pomezí těchto dvou žánrů to má trochu jinak a záleží jen na režisérovi, kterou rovinu chce nakonec upřednostnit.

Vydržel jsem 40 minut. Čus.

Overrated.