PanZahadnyCZ

Oproti tomuto filmu jsou Prázdniny v Provence klenotem současné české kinematografie.

Tenhle dokument nemá příliš konkrétní výpovědní hodnotu, ale nemyslím si, že je na tom něco špatně. Podobným stylem, kdy lze ze záběrů cítit spíše kritičnost, sem tam nám někdo něco povídá do kamery, ale jinak jsou záběry spíše směřovány k tomu, aby si o nich udělal obrázek sám divák, točí i Vít Klusák, kterého já osobně vnímám jako jednoho z nejlepších dokumentaristů současnosti. Ačkoliv pořád přesně nevím, co si o tomto dokumentu myslet, rozhodně bych poukázal na jeho autora. Jiří Sádek mě už stylisticky zaujal svou Polednicí a myslím si, že tento mladý filmař má potenciál. Co se týče jeho pokusu natočit dokument o youtuberech, nedokážu říct, zda se mu film podařil či nikoliv. Působí to poměrně zdlouhavě a moc to nemá nápad, ale na druhou stranu tento dokument velmi dobře rezonuje v divákovi díky své otevřenosti a nevnucuje mu žádný názor. A jak zapůsobil tento dokument na mě? Prohlubil mé znechucení vůči současnému youtube fenoménu, vůči nezodpovědným rodičům, které nemají ponětí o tom, jak neproduktivně jejich děti tráví volný čas, a také jsem dospěl k poznání, že youtube je dost silný manipulační nástroj, který rodiče zatím bohužel berou na lehkou váhu, a který podmanivně oslovuje masy, v tomto případě většinou žactvo. Vliv bych klidně připodobnil ke vlivu marxismu na dělnickou třídu. Více se tu rozvášňovat nebudu, to si radši nechám do hospody k pivu, až budu zas nadávat na život, ale musím říct, že mě to poměrně rozesmutnilo. Holt současná realita.

Nevím, zda je to tím, že nás Robin Williams před pár lety opustil, ale jakmile se dívám na jakoukoliv komedii s tímto skvělým bavičem (a že jich je), tak se ihned zároveň naladím na vlnu podivné nostalgie, a čím šťastnější pak vidím Williamsovu tvář, tím smutnější a utrápenější mi jeho charakter připadá. Ať dělá Robin Williams jakékoliv legrácky, vždy v jeho postavách budu vidět skrytou tvář smutku a tajemství, které svým postavám vnukl - když tedy nepočítám absolutně komediální role, jaké ztvárnil například ve filmu Flubber nebo Mrs. Doubtfire. K těm typicky smutno-veselým postavám bych pak přiřadil postavy z filmů Moskva na Hudsonu či Král Rybář. A nyní, když se mi po dlouhých letech dostalo do ruky skvělé Jumanji, mohu k těmto postavám řadit i zmizelého Alana Parrishe. Jumanji bezesporu patří k nejlepším americkým rodinným filmům 90. let. Krásný kousek.

Příběh standardní, ale natočené je to velmi kvalitně a výprava je na úrovni Pána prstenů.

Tenhle blockbuster loňského roku jsem přijal vcelku kladně, ačkoliv už mě film ke konci ne zrovna bavil. Trailery mě především zaujaly zasazením do doby 70. let. Kdyby to bylo ze současnosti, tak bych si to asi ani nepouštěl, ale ikonické uniformy a zbraně z Války ve Vietnamu jsou celkem dobrým ozvláštňovacím prvkem filmu. Dále pak bych vyzdvihl to, jak se úvodní sestava roztrousí po celé jungli, díky čemuž můžeme sledovat osudy jednotlivých přeživších potažmo menších skupinek. Film je bohatý na postavy a myslím si, že například Samuel L. Jackson si svou potrhlou roli bojechtivého fanatika náramně užil. Za zmínku stojí i John C. Reilly, veterán z 2. světové války. Film má ale obrovský problém, a sice stejný problém jako většina současných blockbusterů. Je v něm až příliš akčních scén navršených na sebe, že prakticky nemáte šanci si chvíli oddechnout, a kvůli tomu to pak jako celek bohužel vyzní přeplácaně až neúnosně. Já jsem třeba měl i problém vydržet u posledních minut filmu, a to je špatně. I tak se ale nebráním tomu, že bych se na to někdy podíval znova. Procentuální hodnocení ČSFD tentokrát sedí naprosto přesně.

Když vyšli Piráti z Karibiku, bylo mi pět let. Hltal jsem je, jak jen může malé dítě takovýto film hltat. Je to akční, je to vtipné, občas i mysteriózní, pro dítě ideální. Nadšení překvetlo v oblibu a dnes, s odstupem mnoha let, se zas na tento film dívám úplně jinak. Nepočítaje mé ukojení z důvodů nostalgie ve filmu dnes zpětně doceňuji i skutečně výborného Deppa a geniální soundtrack. Nejlepší film Gore Verbinského a jeden z nejzásadnějších a nejikoničtějších hollywoodských blockbusterů počátku 21. století!

Ridley Scott mě (a možná i sám sebe - nevím, jak moc je na svého Robina hrdý) přesvědčil o tom, že jeho velkofilm Království nebeské z roku 2005 je stále tím nejlepším a nejvýpravnějším filmem ze středověkého prostředí za posledních dvacet let. Robin Hood to krásně potvrzuje. Tříhodinové Království nebeské má skvěle vystavěné všechny kapitoly příběhu, má spád, je bohatší na postavy, prostředí, vytváří jedinečnou atmosféru. Zato Robin Hood působí laciněji snad ve všech těchto aspektech. Za největší kámen úrazu považuji scénář. Ne, že by mi vadilo změnění konceptu tradičního vypravování příběhu o Robinovi, ale vadí mi výsledek, který ze scénáře vzešel. Je to hrozně utahané, občasné taškařice mezi rádoby intrikářským Markem Strongem a Robinem mi připadají směšné a to, že se před kamerou občas mihne pár vojáčků v blyštivé zbroji mě rozhodně neuspokojí. Film nenabízí jedinou zapamatování hodnou sekvenci a je totálně neinovativní. Herecké výkony zcela průměrné. Od režiséra s takovým talentem a s takovými zkušenostmi bych určitě čekal něco lepšího.

Filmy, kdy skupinku rozličných lidí, kteří jsou povětšinou na stejné straně a dohromady všechny z nich svazuje stejný „tyran" nebo nepříjemná situace, na mě vždy velmi dobře zafungovaly (Dvanáct rozhněvaných mužů, Osm hrozných, ...). Modlitba pro KH je také ten případ. Ačkoliv i ten nejméně prozíravý divák, nebo divák, jenž nezná děj knižní předlohy, během filmu prokoukne, kam vyvrcholení směřuje, přesto jej ta plynulá stavba dialogů a dramatičnost scén nutí doufat v konec „veselejší" a stále v něm vyvolává pocit, že to přece nemůže skončit tak strašlivě a jednoznačně. Touto nejistotou film diváka napíná až do posledních minut. A za zmiňovanou nejistotou situace a možnými zvraty stojí geniální herecké výkony, především Jiřího Adamíry. Adamírou ztvárněný esesák Brenske se svými židovskými zajatci vede natolik silnou a podlou psychologickou hru, že do poslední chvíle nevíte, jaké jsou vlastně jeho úmysly. Vždy nadnese nějaký argument, kterému Židé sice nevěří, ale i tak nakonec podlehnou, protože vše, čím se Brenske ohání, zní jako podložená fakta. Hlavní postava Kateřina Horovitzová v případě tohoto filmu plní spíše postranní roli a film sleduje spíše již zmiňovanou psychologickou hru mezi Židy a nacistickým důstojníkem. Ačkoliv film využívá minimum kulis, kostýmů nebo lokací, díky geniálním hereckým výkonům na úrovni prken Národního divadla nabízí mrazivou a velmi realistickou atmosféru. Výborné.

Ztráta času... a s válečným filmem to nemá nic společného.

Jeden z nejnedoceňovanějších velkofilmů.