PanZahadnyCZ

Tohle se někomu líbí?

Dobré, ale táhlé.

Unikátní film v mnoha ohledech. Je sice trochu pomalý a služba režimu je na něm zřejmá, ale řemeslně je zpracován slušně. Film by o pár let později možná neurazil ani diváky v USA, kde dochází k velkému BOOMU filmů pro chlapáky. František Peterka je úplný Frank Sinatra, Dean Martin nebo Burt Lancaster, Zdeněk Kryzánek náramně připomíná Ernesta Borgninea, no a univerzální představil švarných mladíků Jaroslav Mareš je hezoun s tragickým osudem typu Jamese Deana, a to maj lidi rádi! Tento film ukazuje, že natočit film z válečného prostředí jsme uměli. Díky tehdy státnímu Barrandovu nebo štědrému Armádnímu filmu na to dokonce byly rozpočty i potřebná výprava. Problémem ale zůstává nezbytná služba režimu a propagace česko-sovětského přátelství, a tak jsou stále našimi největšími válečnými filmy rozporuplné kousky jako Sokolovo nebo Dny zrady. Černý prapor je oproti nim příjemně komorní.

Kategorie Dokument je v rámci udílení Českého lva bohužel asi tou nejortodoxnější a co možná nejuzavřenější vůči již zažité filosofii toho, jak vítězný snímek určovat. Odhad vítěze této kategorie je bohužel každý rok, vzhledem k ostatním nominacím, tak jasný, jako odhad vítěze nejlepšího filmu na prestižních Academy Awards, které pár let zpátky v podstatě vydaly manuál, jak natočit na Oscara aspirující film. I letos bylo tedy jasné, že nemůžou vyhrát dokumenty jako Good Old Czechs nebo Toyen, baronka surrealismu. Minulý rok nemohly vyhrát Sny o toulavých kočkách a už vůbec nemohla v roce předloňském zvítězit například Alchymická pec nad snad nejkomerčněji naplánovaným a propagovaným V síti. Udělit životopisnému, historickému nebo, nedej Bože, experimentálnímu dokumentu ve zdejší kotlině lvové ocenění je asi bohužel stále něco, co si Akademici ještě neumí nebo nechtějí lajznout. I nadále se tedy řídí krédem, že filmová dokumentaristika musí mít žurnalistický, ale především sociální přesah a ideálně má zobrazovat témata či nešvary současnosti a vše z toho podtrhávat podprahovým morálním apelem, službou veřejnosti či nastavováním zrcadla či podnětem k diskusi. V pořádku, ale proč každý rok? Proč se pak všichni ostatní tvůrci snaží o cokoliv jiného, kolikrát časově i obsahově sofistikovanějšího a pracnějšího, když to vždy vyhraje sociální dokument. S tímto přednastaveným pesimismem jsem si pustil i Zkoušku umění, u které bylo jasné, že vyhraje... Asi je to portrét mladých lidí z Prahy, ale především to opět vypovídá o jakémsi sociálnu a natočila to Adéla Komrzee, která je Český lev friendly, čili zde asi "nebylo vo čem". Naštěstí je ten film docela v pohodě. Zejména prostřihy do civilních dialogů babek u recepce a občasné útržky z bizarních, souvislou větu sestavit neschopných mladých aspirantů na studium na AVU jsou zdařilé a připomínají jakýsi nádech československé nové vlny – netřeba chodit daleko a zmiňme třeba Nejkrásnější věk. Ze začátku se mi zdála i ta parta pedagogů mnohem více v pohodě než uchazeči o studium, což se ale časem změnilo a záhy z šestice kantorů už pro mě setrvali normálními a "nepřešlechtěnými" jenom dva, ale to nevadí, aspoň se v průběhu filmu vybarvili, pro děj je to dobře. Vypadá to, že všechny situace jsou neinscenované a že jde o dokument ryze observační, který teda asi nejvíce poukazuje na to, že dnes se každý druhý mladý člověk cítí nebinárně, je zapřísáhlým veganem a chce změnit svět, protože chce a protože může. Sledujeme tedy průběh celých přijímaček od začátku až po jejich konec a během toho se možná jako diváci napojíme jak na přijímající, tak na uchazeče. Poté film končí. Velmi prostě komponované. Dokumentaristicky asi správné, ale z hlediska filmového díla to pro mě moc nemá drajv a přiznám se, že mě film zas tak sledovat nebavilo.

Nejirštější movie ever mejd. Kdybych chtěl být rýpavý, tak skoro řeknu, že jde až o karikaturní vyobrazení Irska a Irů. Jelikož však tento národ miluji, stejně tak jako dublinskou osádku tohoto filmu a stoupající hvězdu Barryho Keoghana, vnímám film jako líbezný dotek irské kultury, mentality a poetiky na filmovém plátně s typicky ironickým a tragikomickým rukopisem Martina McDonagha. Jsou zde rozehrána zajímavá témata, ale film je to poměrně nedivácký. Zahrává si s velmi pomalým tempem, disponuje standardní kamerou a příběh je na svou stopáž velmi prostý, taková rozšířená povídka. Oscara bych přál klidně všem nominovaným, nejvíce pak asi Keoghanovi nebo skvělé Kerry Condon. Velká událost pro irskou kinematografii. 70 %.

To, že Miloslav Šmídmajer natočil tuhle píčovinu, by se mělo klasifikovat jako trestný čin.

S postupem času, tak jak moudřím, zraju, ba i trochu senilním, konečně začínám chápat, že tohle je absolutně nejlepší díl.

Málokdy zde hodnotím jednotlivé epizody či série konkrétních seriálů, ale zde to asi jinak nejde. Tak jako mnozí vnímám propastný rozdíl mezi první a druhou sérií – bohužel ho ale vnímám jaksi trochu v opačném významu než ostatní. První série byla úžasná a svěží feel-good podívaná, kdežto sérii druhou vnímám jako obrovský krok vedle. V první sérii byla nastolena určitá poetika, seriál měl velmi relaxační tón a zajímavý mix návštěvníků, z nichž každý řešil různorodé osobní peripetie. Druhá série se z Havaje přesunula na Sicílii – což samo o sobě zní jako dobrý a filmařsky atraktivní nápad, a to že z původní osádky zůstává jen Stifflerova máma, to mi také nevadí. Novým postavám a příběhu jsem byl otevřený. Potenciál ale bohužel vytěžen nebyl. Trošíčku mě mrzí, že se zúžil počet hotelových návštěvníků a že seriál řeší skoro ve větší míře příběhy lokálních pracovníků, než návštěvníků samotných. O dost hůře snáším skladbu a "témata k řešení" samotných rekreantů. Jsou nevýrazná, neměnná, a drtivá většina postav ani není sympatická. Humor zmizel úplně a seriál záhy nastoluje velmi táhlý, cyklicky opakující se a poměrně depresivní styl a osobně jsem nezaznamenal, že by se něco výrazněji dořešilo nebo vygradovalo (kromě předvídatelné zápletky s lodí). 2. série Bílého lotosu je zcela žánrově odlišná, někdo by řekl vyspělejší, oproti té první, a plní zejména sociálně portrétující funkci – a to ještě takovým stylem, že u všech příběhů ponechá otevřený konec, a tím nasadí divákovi brouka do hlavy určeného k soukromému přemýšlení. A to je bohužel koncept, který mi vůbec nevyhovuje. Co se týče pochvaly, tak ta směřuje k výborné práci s hudbou a rovněž samozřejmě vůči obsazení a hereckým výkonům, které byly perfektní i u sebevedlejších rolí či komparzu. Postavy mají stabilní chování a charakteristické vlastnosti, ale jak jsem napsal, tak jejich příběhy příliš negradují, takže co s tím? Tak trochu jsem měl pocit, že to najednou napsal a zrežíroval někdo úplně jiný, i když to tak není. Podtrženo, sečteno: 2. série Bílého lotosu mi bohužel potvrdila a připomněla mojí dlouhodobou nechuť sledovat seriály, neboť uplynulých 7 hodin, které za to poměrně nestály, mi nikdo nevrátí. Ještěže nejsem tak starý jako F. Murray Abraham, abych toho musel litovat výrazněji demonstrativnějším způsobem než tak, že své zklámání zažehnám napsáním komentáře na ČSFD, což tímto činím.

Zajímavej flex od týpků, který na to maji čas, cit a prachy. Příběhově je to ale trochu podvod na diváka.

Název filmu je tak blbej, že mi zkrátka utkvěl v paměti a musel jsem si to ze zvědavosti pustit... Film ale naštěstí zdaleka tak blbý není! „Silná čtyřka" (Lamač, Heller, Ondráková, Wasserman) vytvořili sice poněkud líbivou, ale zdařile natočenou taškařici. Lamač je ve své roli skvělý, Wasserman napsal obstojný scénář a Heller mnoha gegům kamerově dopomohl. Hlavním hrdinou pro mě ale zůstává Mac Frič, který vymyslel celou řadu režijních vychytávek a především tento film natočil velmi sofistikovaně a přehledně - což se mnohým autorům a méně erudovaným kolegům v raných 30. letech ne vždy dařilo - namátkou jmenuji chaoticky skákavé snímky Svatopluka Innemanna, Oldřicha Kmínka nebo režijní faily E. A. Longena. Za dva hlavní nedostatky tohoto snímku považuji asi samotnou Anny Ondrákovou - zkrátka mi nepřišlo, že by mezi ní a Lamačem byla jakákoliv chemie, i když byli v reálném životě partnery, a za druhé: občasné dialogové berličky ve scénáři, které mají radikální význam pro děj, ale přichází velmi nahodile a uspěchaně (Šlégl se ke konci náhodou zmíní, že je zámeckým pánem...), což, jak tak sleduji, bývá častým nešvarem prvorepublikových českých filmů a ve výsledku to pak působí dojmem, že ten který scénárista potřeboval své libreto zkrátka užuž nějak zakončit.