Davson

Mistrnost každým záběrem, již vévodí podmanivý Zbigniew Cybulski. Z popela války vyvstane démant... Démant? Démant tragické lásky? Démant nastávajícího komunismu, proti němuž se vede marný odboj? Ve své době velice provokativní dílo, které bylo inspirací i pro tvůrce české Nové vlny.

Druhá část Olympie pokračuje ve stejně kvalitním duchu jako jednička, možná se mi zdála i o chlup lepší. Zatímco jednička se zabývala výhradně lehkou atletikou, ve dvojce opustíme Berlínský stadión a předmětem zájmu jsou (vyjma desetiboje, kdy se na chvíli na stadión vrátíme) neatletické sporty. Opět naprosto perfektní záběry, ať už se jedná o "šerm stínů", dojezd cyklistického závodu či skoky do vody. A ten úžasný závěr! Zakončení hodné vynikající filmařce, jakou Leni Riefenstahlová jistě byla.

Ač Olympia vznikla na přání Adolfa Hitlera, nejedná se o žádnou propagaci čisté rasy. Riefenstahlová nijak nezamlčuje vítězství černošských atletů, nenajdeme zde ani žádný vysvětlující doprovodný komentář. Zato monumentalita, kterou působí Olympijské hry Berlín 1936, je důkladně přenesena do filmu. Technicky na nejvyšší možné úrovni, v počtu použitých kamer by si Leni nezadala ani se současnými olympijskými přenosy. U jednotlivých disciplín perfektně graduje napětí skvělým střihem, použitím doprovodné hudby (například ve vrhu koulí) a častým použitím zpomalených záběrů (zářným příkladem je nádherný souboj ve skoku dalekém mezi Němce Lungem a Američanem Owensem). Lahůdkou je úvodní odkaz k antickým olympijským hrám a pak ztvárnění cesty olympijské pochodně. Nádhera - škoda, že neputovala více zeměmi. Olympia - to je Král dokumentů.

Vizuální orgasmus - perfektní dynamická kamera, drastický střih, psychadelická atmosféra. Byl jsem uchvácen. Ovšem pak přišlo rozuzlení, které sic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, ale přesto jsem se nemohl (a stále nemůžu) ubránit dojmu prázdnoty a ošizení, že Forster v podstatě použil tu nejstarší a nejbanálší cestu, jak vybruslit z tajemného, fantaskního děje.

Od první minuty jasně daný a vykalkulovaný film. Ron Howard se však přepočítal, nedokáže nijak zaplnit prázdnotu snímku a občasné masivní útoky na divákovy city jsou jenom nehoráznými blufy a nechaly mě zcela chladným. Otravné hysterické herectví Reneé Zellweger se dá skousnout, nikoliv však otřesné a zmatené nasnímání a sestříhání boxerských zápasů, zejména toho závěrečného. Těžká váha není vyloženě špatná, je slušně natočená, celkově je to však jedno velké nic.

_____ Před chvíli jsem film viděl podruhé a nedá mi to, musím něco říct. I když ani nevím přesně co, nevím, jak popsat tu krásu pouhými slovy. Malick je jednoduše génius a Novým světem posunul filmařské umění o kousíček dál. Je úžasné sledovat, jak jsou všechny filmové aspekty tak dokonale sladěny do jednoho zářicího celku, jak vytvářejí čistotu krásy. Snad ani nemá cenu nad Novým světem nějak uvažovat, přemýšlet o myšlenkovém vyznění díle, co chce autor svým dílem vyjádřit, stačí jen sledovat, sledovat a poslouchat... Nedivím se, že jeden recenzent označil Nový svět za "nejkinematografičtější dílo od dob 2001". Snad si někdo řekne, že na takovéto soudy je příliš brzo, ale já pevně věřím, že Malick a jeho filmy dřív nebo později dosáhnou naplno svého uznání a navždy se zapíšou zlatým písmem do historie filmu.

Oliver Stone je starý levičák, tudíž bylo jasné, že od něho nemůžeme očekávat seriózní, objektivní dokument, nýbrž jen a pouze propagandu kubánského diktátora. Nutno říct, že se mu to docela daří. Snímá Castra zdola, aby zdůraznil jeho velikost, prokládá rozhovory vhodně vybranými archivními záběry, které se vztahují k danému tématu, ptá se diktátora na zbytečnosti, jako třeba filmy, které se Castrovi líbily, a k ožehavým tématům nechá Castra vyjádřit a dál už to samozřejmě nepitvá. Docela zajímavé, nicméně ke konci už to přestává bavit. Otázkou je, koho chce Stone tímto oslovit? Pro kubánské publikum se to moc nehodí, Stone chtěl evidentně ospravedlnit Comandanteho v globálu, ale kdo mu to věří? Poněkud zbytečný film, ne vyloženě špatný, ale zbytečný.

Film s velkým F, který v přímém souboji byl trestuhodně poražen antirasistickým blábolem Crashem. Ang Lee boří dlouholeté tabu Západu - homosexuální vztahy mezi kovboji, které se neslučuje s tou romantickou představou drsných chlapů. (Rozumy, že kdyby se jednalo o běžnou heterosexuální romanci, tak by po Zkrocené hoře neštěkl ani pes, jsou nesmyslné, neboť tak by se zbořila celá podstata toho filmu.) Režisér zpracoval téma, aniž by sklouzl ke kýči, patosu, klišé, či moralizování, že ona 4% část populace je stejná jako my všichni, což by pro mnoho filmařů byl velký problém. Vypráví příběh přátelství a následné lásky se vší bravurou. Vkusné pomalé tempo nemění ani ke konci a nutí diváky si domyslet řadu nevysvětlených věcí. Ang Lee je (minimálně v tomto snímku) Hemingwayem stříbrného plátna.

Po vybroušeném scénáři k Million dollar baby se Paul Haggis dopouští obrovského scénaristického excesu. Tolik neuvěřitelných náhod, které se staly tak malé skupině lidí v tak krátké době... Haggis žene své hrdiny do absurdních situací, ve kterých se chovají nesmyslně a vše nakonec vyústí do slizského optimistického happy endu oslavující multikulturalismus. Na realitu a umění si to jen velkolepě hraje. Oscary získal Crash jen díky své totální "nezávadnosti", Akademie jednoduše nechtěla ocenit po Million dollar baby jiný film s kotroverzní tématikou. Taková je holt jejich politika, možná by si ale někdy mohli uvědomit, že udělují filmové ceny a po stránce filmařské je Zkrocená hora jednoznačně lepší než Crash O Malickovém Novém světu ani nemluvím). Pro mě další důkaz, proč nepovažovat Oscary za "nejprestižnější filmové ocenění", ale jen za jednu z mnoha filmových cen. --- Slabé 2* za obstojnou Haggisovu režii a skvělý výběr herců, ale radši se podivejte na Trierovo Manderlay, které donutí se člověka nad tímto tématem skutečně zamyslet, než na tenhle rádoby duchaplný blábol.

Režisérova záměrná odtažitost, podtrhnuta precizní Ondříčkovou kamerou, přibližuje atmosféru anglické internátní školy, zdůrazňuje diametrální rozdíl světa studentů a dozorců a předznamenává nevyhnutelný konflikt. Film krásně vystihuje revoluční nálady mládeže roku 1968 a ač je společnost dnes trchu někde jinde, stále nám má co říct. Stále je - a troufám si říct, že i navždy bude - aktuální, zneklidňující a kontroverzní, tak jako v době svého vzniku. Nadčasová Andersonova černá satira se strhujícím symbolickým koncem je pro mě jeden z nejzásadnějších snímků a další důvod, proč mám tak rád filmové umění.