Davson

K čertu s logickými chybami či dějovými podivnostmi, kdyby Parfém dokázal vše vynahradit nápaditou pointou. Jenže místo toho přichází závěr, jenž se snaží nabudit dojem velkého podobenství a prvoplánovaně útočí přesně na ten typ průměrných diváků, kteří se cítí být umělecky obohaceni, nicméně zkušenější člověk rozpozná naprostou plytkost, nicotnost, prázdnotu, nechtěnou směšnost některých scén (hromadné městské orgie, závěrečné "zadupání do země") a sklouzávání ke kýči. Naštěstí se režie ujal Tom Tykwer, kterému se daří balancovat na hraně snesitelnosti a případný kýč dávkuje s rozumem a v menších dávkách, takže celkový dojem není vyloženě špatný, nicméně zklamání je to pro mě přeci jen obrovské.

Pocity z doslova bombastického začátku začínají být střízlivější s přibývajícími minutami, kdy se začíná film zabývat stále více spíše tématu natáčení. A právě tato složka - natáčení filmu v současnosti se mi jeví oproti složce fiktivně-historické méně zábavná, méně zajímavá a místy dokounce lehounce nudná, kromě teda absolutně perfektní epizodě s kaštanem :) Nicméně Winterbottom nedokázal udržet tempo a má tam pár slabších míst, které mně osobně brání hodnotit Tristrama Shandyho 5*.

Bez jakéhokoliv náznaku ironie dávám s čistým svědomím Neviditelným vlnám jednoznačných 5* a předem říkám, že je to jeden z nejlepších filmů, které jsem na MFF KV viděl, potažmo jeden z nejlepších, které vůbec v roce 2006 vznikly. Prostý příběh je kostrou výjimečného filmového zážitku. Perfektní kamera Christophera Doylae a tlumená melancholická hudba, která je slyšet téměř celou dobu, vytvářejí specifickou, místy částečně snovou atmosféru - například v, pro někoho neúměrně dlouhé, pro mě skvělé, lehce kafkovské scéně plavby lodí, kde je výtečně popsán mikrosvět trajektu, jenž odráží náš makrosvět. A pak lahůdkový existencionálně laděný závěr činí z tohoto kousku výjimečné dílo.

Ten konec pohřbil jakékoliv ambice na skutečně velký film, kterým by Nesnesitelná lehkost bytí určitě chtěla být - kýčovité vyobrazení venkova coby oázy klidu a štěstí, přepatetizovaná vedlejší epizoda se psem, oslava prostého venkovsho člověka (nevím, zda to byl autorův záměr, ale rozhodně to tak vyznělo) a neúměrná natahovanost degradují film na průměrnou a nezvládnutou záležitost. Knihu si určitě rád někdy přečtu, k filmu již se vracet nehodlám.

Po Dvojníkovi, který na mě působil, jako že pan režisér zkouší, co mu divák ještě zbaští, jsem na De Palmu málem zanevřel, ale Výstřel je už zcela jiná záležitost. Po celou dobu napínavý thriller s fajnšmekrovskými kamerovými finesami ústí do skvělého finále, kde De Palma výtečně, a téměř se mi chce říct geniálně, si pohrává s atributy klasického hollywoodského konce.

Poněkud vágní dokument, který mi navíc nádherně vyspoileroval konec filmu Odhadce Atoma Egoyana. Patrně na ruční kameru zachycené s prachmizerným zvukem, kdy občas nešlo Jiřímu Cieslarovi pořádně rozumět (zato vítr byl zcela jasně slyšitelný), a se sterilními digitálními efekty vytvořené na nějakém běžném PC prográmku. Film sice vznikl pod hlavičkou FAMU, pravděpodobně jako nějaká školní práce, i tak si ale myslím, že to není oprávnění pro nezáživnou podívanou. Jediným výraznějším kladem tak zůstává hudba vypůjčená z již zmiňovaného Odhadce.

Ačkoliv režisérka Ensieh Shah-Hosseini ve svém celovečerním debutu Sbohem, živote otiskla své vlastní zážitka z íránsko-irácké války, z výsledku jsem poněkud rozpačitý a zůstává pocit, že z tématu reportérku, která odchází do války na dobrovolnou smrt, se dalo vytěžit mnohem víc. Především psychologizaci hlavní hrdinky se určitě mohlo věnovat více prostoru a na světě by mohlo být mnohem hlubší filozoficky-existencionální dílo. Místo toho se režisérka více věnuje epické stránce filmu a snímek se zúžil na obligátní popisování válečných hrůz (zem plná mrtvých vojáků, vyvražděná rodina) a z nich vyplývajících patetických situací (nevěsta zavražděna v den svatby), což je na jedné straně nenapadnutelné, na druhé straně ničím objevné a nevýjimečné.

Na LFŠ 2005 se režisérka Maria Procházková nedostavila, aby uvedla svůj film Žralok v hlavě, neboť ho uváděla kdesi na festivalu v Bělehradě. Jako náhradu za sebe poslala svůj asi 30-minutový animovaný film Piktogramy. Snad je mé hodnocení odrazem toho, že v té době jsem ještě zcela nechápal avantgardu, každopádně těch 30 minut různých animovaných sekvencí vzájemně na sebe nenavazujících ve mně zanechalo poněkud negativní pocity, které byly ještě umocněny hudebním doprovodem (nahraným kapelou -123 minut, jestli si dobře pamatuji), jenž se skládal z neustále se opakujícího ruchu jakéhosiho klapání, přičemž jediné, co se měnilo, byla jejich intenzita a frekvence, což bylo na moje uši poněkud silná káva.

Z filmařského hlediska je to samozřejmě naprostý diletantský patvar, kvalitní ozvučení je pro tvůrce neznámý pojem a výpovědní hodnota je tak mizivá, že o tanečních jsem se toho více dozvěděl z televizního programu... přesto nemůžu hodnotit jinak než za 5*. Jakožto absolvent základních i pokročilých kurzů se můžu dívat na tento počin z velkého nadhledu. A sledovat hlavní aktéry tohoto dokumentu mi bylo nádherným a humorným připomenutím vlastních zážitků a trapasů. Znechucené tváře mladíků, pohledy upřené do neznáma prozrazující maximální soustředění na každý krok, pohyby, které se neúspěšně snaží imitovat taneční kroky, rodiče a prarodiče, kteří při tanci vůbec neví, která bije, proslovy do kamery, kterými se tázaný snaží vypadat alespoň trochu inteligentně a ne jako buran, tanzmeistři Zdeněk a Dušana, kapela pod vedením asi 90-letého kmeta...... to vše vytváří jedinečný a vskutku komediální výtvor. Bavil jsem se, jako už dlouho ne. A Lhurgoyfem zmiňovaný death-metalista, to je taková třešnička na dortu :)

Mandabi nestora afrického filmu Ousmaneho Sembeneho by se dala přirovnat k dřívejším filmům Roberta Altmana (např. Nashville). Pomocí jednoduchého příběhu o peněžní poukázce vytváří kriticko-ironický obraz senegalské společnosti s jejími atributy jako je byrokracie, podvody, pokrytectví a touha po snadném zbohatnutí. Z filmařského hlediska Sembene sice nijak neoslňuje, nicméně prioritu dává obsahu a angažovanost jeho děl je nejenže účelová, ba přímo důvodem jeho filmařské existence. Původně se chtěl Sembene vydat po spisovatelské dráze, ve většinou negramotné Africe by ale nedoáhl kýženého účinku a tak nakonec začal točit širokému obyvatelstvu mnohem přístupnější filmy, byť produkce a distribuce nebyla a dodnes není v Africe procházkou růžovým sadem.