Jaro_slav

Třístupňová odchylka od trati letu přes celý Irák je leccos, jenom ne způsob komunikace. Namísto hadů je tam ZASLOUŽILÁ MATKA s podpantoflákem a ukníkaným mamánkem.

Maďarština jako krycí jazyk, Györ jako medical diverze. Good job. Ani si nedali tu práci zjistit, jak se Györ vyslovuje. Good job. Pořád žádní hadi.

Nadějný začátek, kde prvním varováním události budoucích je naprostý freestyle spolupráce kokpitu a země. Podobný pocit možná dostali pracovnící oddělení chceck-in. Nevšiml jsem si žádných hadů.

Eurofightery Luftwaffe zasahují nad Rumunskem. Celé to koordinuje náhodná eprouční řídící z UK. To je tak blbý až to přeskočilo tu úroveň, kdy je to pro tu blbost vlastně dobrý, a dopadlo to zpět na úroveň „blbý bez pardonu“. Kdyby se tam objevil aspoň jeden had.

DŽÍZSFOKINKRÁJST. Je to historicky poprvé, co nějaký let proletěl z Dubaje až nad UK naladěn celou dobu na frekvenci letištní řídící věže Dubai, přičemž všecka další střediska řlp po cestě s ním na téže frekvenci spokojeně komunikovala. Takovéto blbosti máme rádi v bondovkách, sérii M:I či filmech od Emmericha. Ale tenhle sranec se tváří jako vrcholné drama. Cílovým publikem jsou zjevně lidi, kteří znají letadlo jen z vyprávění – a podle vyslintaných reakcí jich tady na ČSFD je spousta. Tu hvězdičku si to zaslouží jenom za těch pár realisticky působících věcí, jako je interiér letadla, nebo například interiér letadla a v neposlední řadě interiér letadla. Zbytek jsou Hadi v letadle bez hadů v letadle. Že řízení letového provozu je zde zobrazeno naprosto famtasmagoricky, to laik asi moc nepozná – dokonce i Pushing Tin je proti tomuto úplný dokument. Ale že v letadle je solidní randál od obtékajícího vzduchu a v zadní části kabiny od motorů, to laik ví. Tady je neustálé ticho. Celá ta zápletka, která mohla mít potenciál, je naprosto zbytečná, je-li vyprávěna jako historie světa v sovětské učebnici dějepisu. Naštěstí si lze tuhletu pachuť tlačenky namazané majolkou a servírované s palačinkami spravit filmy, jako je 7500 nebo United 93.

Precizní. Vymýšlet další slova je zbytečné.

Mushroom Cloud Atlas – jeden z nejpomajelších blockbusterů poslední doby těžce doplatil na olbřímí hype před uvedením do kin a domnělou rivalitu s letošní Barbie. Lidé včetně mne čekali kdovíco, přičemž část z nich přesvědčila sebe samé, že nějaké kdovíco doopravdy viděli. Ale je-li tím, co mne nejvíce udivilo, skutečnost, že jsem nepoznal Florence Pugh (pravda, nebylo snadné se soustředit právě na její obličej), něco zde selhalo. Celá ta plejáda špičkových herců zde funguje pouze jako taková anekdota vedoucí k otevření Wikipedie, IMDb a následnému sebevzdělávání se a zkoumání, jak si tvůrci poradili s jejich příběhem a podobou. Taková silnější osmdesátka tento film pořád je, jenom jsem nepřišel na jediný důvod, proč na to jít znovu a tentokrát do IMAX sálu. EDIT 28. 7. 2023: Nakonec jsem do IMAX sálu zašel. A pro naprostou mánii, jakou film vyvolal, bylo místo jenom v první řadě. Úplně jako v tom meme. IMAX tomu dodá pocit větší epičnosti. Nejenom pro samou velikost plátna a sílu zvuku, ale i pro měnící se poměr stran obrazu dle dané scény. Většina exteriérových záběrů zaplní celé plátno, tj. pocitově dominantním rozměrem je vertikála a člověk je ohromen výškou záběru, čemuž na rozdíl od běžného plátna vydatně pomáhá hřmotná a přesto minimalistická hudba. Dialogy a interiéry mají naopak širokoúhlý formát, v němž více vyniknou detailní záběry na (nejen) obličeje herců a hereček – a tyto jsou velmi nemilosrdné. Celkové hodnocení filmu IMAXový zážitek nijak nepozvedl, ale uznávám, že natočit Oppenhaimera na 70mm film nebyla (na rozdíl od Osmi hrozných) vůbec kravina. Pořád je to ale „jen“ lepší osmdesátka.

Čekal jsem více sžíravého sarkasmu a méně předstírání nějaké zápletky. Co jsem teda nečekal, je pitomý product placement Chevroletu, zbytečně debilizovaná role Willa Ferrella a mnohokrát opakovaný klišé, kdy poměrně barbínoidní teenagerka hraje hustě cynickou emancipovanou rebelku, aby se později bez jakéhokoliv scénáristického vysvětlení proměnila v hodnou usměvavou dcerušku. I přes to vše si Barbie zaslouží slabší osmdesátku za četné fakt povedené vizuální nápady a slovní hříčky. Škoda, že nejlepší scéna se odehraje v prvních asi pěti minutách a známe ji z traileru, a největším kladem filmu je, jaké Barbie patří hlas vypravěčky.

Rozhodnutí vyprávět neuspěchaně (pár zběsilých scén na tom nic nemění) a poměrně přímočaře považuju za skvělé. Fungovalo to v Loganovi, fungovalo to v No Time to Die, fungovalo to v Dial of Destiny a funguje to zde – člověk má čas vnímat dialogy, (ne)oblíbit si postavy, pochopit dějové zvraty. Je to takový návrat do šestadevadesátého roku, kdy nám otevřela papuly úžasem ta první M:I. Synergie dobrého scénáře, precizní režie a hamižnosti producentů, kteří se pro vyšší tržby rozhodli rozdělit film na dva, umožnila vše výše zmíněné a právě rozvážné tempo je největší silou tohoto filmu. Tak snad to v pokráčku nepojebou.

Tato onanie castingu, výpravy a fotografické kompozice se mi do vkusu trefila skoro tak, jako Moonrise Kingdom. Jenom jsem od té doby viděl dalších pět Andersonových experimentů/filmů/cvičení, takže má vyhejkanost je zde o poznání nižší. Ale stejně: MEEP MEEP!