kratina

Sssvist! A další uťatá hlava se kutálí po zemi... Radostné sekání hlav v historických kulisách nezaměnitelně temného světa, ozařovaném mihotajícími se plameny pochodní či jen svitem měsíce? Krásně hrůzné, příjemně strašidelné? To musí být určitě ten hračička Tim Burton. Správně, je to on. A plejáda skvělých herců, z nichž většina nejen zachovala chladnou hlavu (přestože odvedla pekelně dobrou práci), ale zachovali si také tu svou hlavu na krku. Tedy, úplně všichni ne... Ale to už tak bývá: kdo s čím zachází, tím taky schází. Ovšem to nečekané rozuzlení případu spoilerovat nebudu, nechte se překvapit sami.

Pokud se na nějaký film opravdu těším, zkousnu pak leccos, ale tohle...? Tohle mě fakt dožralo! Chvílemi nehezky digitální vlci, rezignující na svoje zvířecí instinkty, kterým navíc scenárista přisoudil některé lidské vlastnosti, versus stádo tupých vrtařů, zde pořádných vrtáků. Ti postupují důsledně dle příručky „Jak se nechat sežrat snadno a rychle“ a s vlky soutěží, kdo bude mít na triku (či na kožichu) větší množství WTF momentů. Omlouvám se všem příznivcům, požitkářsky uvelebeným na gauči mezi vlky, kteří spolu s vlky jak sveřepí šakali zavile vyjí na bílý měsíc (a na depresáka k nakousnutí - Liama Neesona), ale pro mě byl film zklamáním roku. Takže pak, u finálního souboje face to (animal) face, už mi kolem na pařezech seděli loupežníci z Mrazíka a bručeli to svoje „...sežrat, nesežrat?“ Chudák Liam Neeson, chudáci vlci a chudák já! Co jsme komu udělali?!

Zřejmě návod pro osamělé duše s osobním životem v troskách, jak si pro sebe doslova zaháčkovat také nějakou tu milovanou (a milující) bytost. Bohužel, návod je psaný v korejštině, proto je pro mě naprosto nesrozumitelný. A sushi jsem stejně nikdy rád neměl. Tak teď už vím proč.

Až do Čelistí jsem netušil, že se na housle dá hrát i pod vodou! A jak šíleně strašidelné bude sledovat se zatajeným dechem a sevřeným hrdlem tu ostrou brázdu ve vlnách, když trojúhelníkový smyčec rozráží hladinu, jak se k nám blíží a čím dál zlověstněji tepe do strun... Nezbývá než před panem Spielbergem s úctou smeknout. Tohohle žraloka si prostě osedlal a zarajtoval si na něm opravdu parádně! Takže jasných pět hvězd (víc bohužel dát nejde) a teď navrhuji držet spolu s policejním náčelníkem Brodym a ostatními přeživšími minutu ticha, za všechny sežrané a zejména za Quinta, který se statečně chystal žralokovi natrhnout prdel, leč žralok ji Quintovi natrhnul dřív (a to bohužel doslova :-)

Zubaté monstrum číslo 2 žije? No, po tom finálním Fish & chips už vlastně nežije... Ale aspoň se svezlo na vlně veleúspěšné jedničky. Jenže jen za surfování po vlnách já hvězdy hodnocení nedávám. Filmařsky už jen rutina. Jiný režisér, jiný žralok, jiný orchestr, dokonce i ten Roy Scheider mi připadal nějaký jiný. Taky už mi bylo dost jedno, jestli bude kapitán Brody sežrán, nebo ho žralok jen laškovně olízne svým drsným jazykem (ani bych se moc nedivil, kdyby chudákovi žralokovi nějaký ten jazyk scenárista do tlamy vložil :-)

Myslel jsem si, že dojit se dají jen savci, ale kvůli penězům lze očividně podojit i žraloka. Jenže z fenomenálního a labužnického pojídání plavců v původních Čelistech, v pětihvězdičkové restauraci a za doprovodu symfonického orchestru, se ve trojce stal pouhý, s nezájmem zhltnutý, oběd v závodní jídelně. A k tomu vyřvávalo nakřáplé hlášení z (hollywoodského) závodního rozhlasu, o naplánovaném množství sežraných lidí pro tento rok. A ten blaf, co mi Joe Alves kydnul na talíř, byl navíc i přesolenej!

Ve strašidelné jedničce měli diváci (i já) nervy napnuté k prasknutí, jak struny na vyladěných houslích. Ze čtyřky už jsem měl akorát nervy v kýblu. A do kbelíku, byť napuštěného slanou vodou, se prostě moc velkej (natož strašidelnej) žralok zkrátka nevejde. Nakonec ta největší hrůza, kterou jsem u toho zažil, byla představa, že by snad nějaký vykuk pojal úmysl natočit i pětku (ten odpad! jsem si schoval pro ni).

Po akčním a dobře mířeném prvním výstřelu v londýnském metru (muslimové - tam walkman radši nepoužívejte!) film vrátí pistole zpátky do pouzder a místo střílení začne pouze pomalu vyprávět. Je to ale jen ticho před bouří, ve vzduchu stále visí hrozba a otravuje lidem život. Nabourává sousedské i pracovní vztahy, o příbuzenských ani nemluvě... Působivé a realistické. O tom, že teroristický útok páchá ty největší škody ještě dlouho po výbuchu. Strach, to je ta nejmocnější zbraň.

Nemocnice je místo, kde se jako v nějakém ďábelském mlýnku na maso mele a míchá lidské utrpení a strach a (bohužel nutný) pragmatický cynismus lékařů, kterým se musí obrnit, aby mohli svou práci vůbec vykonávat. Lidské neštěstí a bolest jsou zde koncentrovány v takové míře, že by bylo spíš s podivem, kdyby si ho ďábel (prostřednictvím svého pilného učedníka Larse von Triera) nevybral pro své krvavé rejdy. Neuvěřitelně ubíjející, morbidní a žaludek svírající seriál. Velice strašidelné.

Komentář je věnován uživateli golfista a jeho rozjímání o úplně ztracených lidech (kterým se tento film nelíbil).                    Lidi se dělí na ty, co žijí ve městech - a umláceni každodenní hojností potravy i zábavy a otráveni výfuky aut i celkovou nesmyslností materialisticky pojatého konzumního života by taky nejradši zdrhli do divočiny, kde by pak, podobně jako Christopher, nervózně vykřikovali na břehu řeky: „Mám veliký hlad, kde jsou všechna ta zvířata, kam se poděla?!“ a ve finále by se spokojili se zlatou dávkou wild sweet pea, čili hrachoru divokého - a na ty, kteří se už alespoň jednou sbalili, někam odjeli a na čas žili jen sami se sebou. Ti druzí totiž už vědí, že o samotě nenajdete o nic víc odpovědí na svoje otázky, než mezi lidmi. Mezi známými, kamarády a samozřejmě členy své rodiny. Vlci tomu říkají smečka. A jejich instinkt jim napovídá, že ve smečce je větší šance na přežití. Hrachor nehrachor. Tři hvězdy nedávám tomu zmatenému a vnitřně (zbytečně a uměle) rozervanému Christopherovi, synáčkovi bohatých rodičů, tři hvězdy dávám za tu přírodu, jinak nic.