P1tr

Pottersville kupodivu není další spinoff Harryho Pottera, ale jde o Vánoční komedii s celkem zvláštní premisou, která se bohužel své podivnosti nedokáže naplno oddat, neboť má kromě humoru ambice také zahřát u srdce, ale naštěstí tuto křehkou a riskantní kombinaci zvládá celkem obstojně a vedle ucházejících fórů nabízí i hřejivé momenty, které kupodivu vzhledem ke zvláštnímu příběhu nepůsobí uměle a nepatřičně, za což tvůrcům patří obdiv. Samo o sobě jde o vesměs průměrný film, který ovšem táhnou o kousek výš skvělí herci, díky čemuž jde ve výsledku o sympatický pokus přijít s něčím trošku jiným, než je v žánru zvykem.

Humor Davida Waina je velmi specifický a ujetý a naštěstí se ho ve svém prvním filmovém životopisu nevzdal, neboť jeho styl je pro tuto látku jako dělaný. Je osvěžující vidět biografický film, který se i přes komické pozadí postav nesnaží působit vážně a naopak se šílenosti jejich života plně oddává a je tak čistokrevnou komedií. K humornému přístupu přetavenému ve spoustu vtipných momentů si přidejte osvěžující a funkční meta vyprávěcí přístup a máte před sebou netradiční film, který má ještě ke všemu špičkově obsazené herce, kteří se zhostili rolí mnoha známých komiků, kteří se dočkali velké slávy, což filmu jen přidává na atraktivitě. Lahoda.

Polovina režisérského dua stojícího za výborným prvním Crankem dokazuje, že tento povedený film byl pouze náhodou, neboť Mom and Dad stejně jako zbytek jeho/jejich filmografie stojí za prd. Jediným pozitivním znakem Taylora je, že se ve svých filmech nebojí šíleností a rád se utrhne ze řetězu, k čemuž námět tohoto filmu přímo vybízí, ovšem z neznámého důvodu je tato fáze omezena na minimum na konci a většina stopáže je jen nudnou a irelevantní přípravou na beztak chabé finále, které za to čekání nestojí. Tady je zkrátka všechno špatně a dokonce ani Nicolas Cage není dostatečně mimo, aby dokázal udělat film zajímavějším zážitkem. Film má pohých 83 minut a i přesto dokáže hrozně nudit.

Joe Wright dokáže připravit a nasnímat vizuálně zajímavou scénu, ale bohužel už ji nedokáže naplnit smysluplným a zajímavým obsahem. Režisér ve spolupráci se scénáristy bohužel z historicky významného podkladu nedokázali připravit adekvátní snímek a místo toho nám prezentují sled nepříliš napínavých scén, ve kterých se jednotlivé myšlenky a argumentace neustále opakují a tak máte pocit, že se film točí dokola a neposouvá se nikam vpřed a když už dojde na nějaký vývoj postav a změnu jejich myšlení, působí tyto otočky nepodloženě a přichází jako z čistého nebe. Gary Oldman dělá, co může a v některých scénách exceluje, ale i přes kvalitu jeho masky jsem se zejména při bližších záběrech nedokázal zbavit pocitu, že nevidím Churchilla, ale jen Oldmana v kostýmu tlusťocha, což bylo poměrně rušivé. Z Oscarových snímků za rok 2017 se suverénně jedná o ten nejslabší.

Steven Spielberg s tímto snímkem mířil celkem na jistotu a nejedná se tak o nikterak zásadní, ani příliš napínavé dílo, ovšem díky svému tématu a adekvátní režii podpořené hereckými výkony se jedná v dnešní době rozhodně o relevantní dílo, které má co říct k aktuálnímu dění. V jednotlivostech film příliš nevyniká a nabízí jen pár zásadních momentů, ovšem jako celek funguje lépe a jde o poměrně plynulý a kompletní zážitek, který zaujme a donutí k zamyšlení. Jde o jednu z těch povedenějších Oscarových jistot.

Katastrofa. Začátek se rozjede celkem nadějně a smysluplně a nabízí pár zajímavých vizuálních momentů, ale pak jakoby došly nápady a také logika a začne se na vás valit kotel nesmyslů a nudy, který nedokáže pobavit ani vystrašit, což je u hororu kritické a díky slabému vývoji příběhu si film nedokáže udržet vaší trvalou pozornost. Japonský les sebevrahů jistě nabízí zajímavý filmový námět, ale takto lacině by se rozhodně zpracovávat neměl. Jakoby přípravy scénáře skončily u vymyšlení základní premisy a dál už se jí nepodařilo řádně rozpracovat.

Bottom of the World je jedním z těch fílmů, který si hraje s diváky a celou dobu je nechává zvědavé a nejisté ohledně toho, co se vlastně děje a když pak přijde vysvětlení, napadne vás pouze....AHA. Jde o formálně povedený film, kterému škodí slabší příběhový směr, který je ve výsledku celkem nejistý a ačkoliv nepůsobí zcela nesmyslně, není rozhodně příliš přesvědčivý a tvůrcům se tak nepodařilo zcela naplnit ambice, které evidentně měli. Cíl tedy není uspokojivý, ale cesta k němu je rozhodně zajímavá.

Vzácný příklad komediálního pokračování, které nedělá svému předchůdci ostudu a naopak na něj kvalitativně a příběhově důstojně navazuje a vedle nových prvků také šikovně odkazuje na povedené momenty z jedničky. Herci si fórky evidentně velmi užívají a jejich upřímné pobavení se přenáší rovnou na diváky. Neobvyklé je také to, že snímek začne slaběji a s postupem času se zlepšuje a je čím dál tím vtipnější, což dojem z filmu podstatně zlepší, když se mu podaří skončit ve formě a na vrcholu.

Španělská kinematografie nabízí spoustu klenotů a The Invisible Guest je jedním z nich. Jedná se o vtahující zážitek, který zvolený námět ždíme na maximum a hezky postupně a klinicky odkrývá své záměry a tajemství, což má za následek, že díky zmíněné pozvolnosti nedojde na žádné náhlé a šokující odhalení, ale to není vůbec na škodu, neboť díky tomuto postupu se dokážete do dění více vtáhnout a příběh odhalovat společně s postavami a rozuzlení pak působí přirozeněji a logičtěji. Nelze jinak, než doporučit!

Motel smrti je nenáročným hororovým zážitkem, který dokáže vyděsit, nabízí pár dostatečně "creepy" momentů, ovšem nelze se zbavit dojmu, že mu chybí nějaký výraznější prvek, který by ho pozvedl z celkem zapomenutelného, lehkého nadprůměru. Až na vyjímku jedné scény nenabízí Nimród Antal příliš zapamatováníhodných scén a bohužel chybí nějaké šokující rozuzlení. Ačkoliv nejde o zásadní dílo, Motel smrti je plynulým zážitkem, který na jedno pokoukání zaručeně zaujme, ale nezůstane v paměti příliš dlouho.