P1tr

Druhý Creep je stále kvalitní a svěží filmařinou, která v rámci žánru funguje dobře a oplývá originalitou, ale v rámci samotné série se nelze ubránit dojmu, že jakmile je tajemství a nejistota vývoje osudu protagonisty z jedničky odhalena, ztrácí příběh lehce na atraktivitě a tajemnu. Dvojku lze tak brát jako rozšířenou studii Creepova charakteru, která nabízí vlastní a nová tajemství, která jsou bezpochyby zajímavá, přesto se ale nelze zbavit dojmu, že jednička fungovala o něco lépe. Stále jde o velice kvalitní filmařinu, která strká konkurenci do kapsy, ovšem díky vysoce nastavené laťce předchůdce musím hodnotit o něco mírněji.

Výtečný zážitek, který hororový žánr staví na hlavu, kdy není nebezpečí neznámou entitou a neskrývá se v pozadí, ale potenciální hrozbu máte celou dobu na očích jako hlavní postavu a máte s ní bezprostřední kontakt. Právě ona záhada, zda na první pohled sympatická, ale podivná postava je, či není v něčem zlá je jádrem Creepa a toto dilema funguje na jedničku díky povedenému scénáři, výborně dávkovanému napětí a zejména díky Marku Duplassovi, který tuto one man show ustál a táhne jí nesmírně sebevědomě.

Je fajn, že odkaz pořadu Na stojáka pokračuje a tuzemská stand up scéna se stále hlásí o pozornost, ovšem rizikem tohoto pořadu jsou účastníci, resp. jejich nevyrovnaná kvalita. Někdy narazíte na geniální výstupy ale často přijdou na řadu také tragičtí komikové, kteří se komiky vlastně ani nazvat nedají. Téměř v každém díle je alespoň jedno nepovedené vystoupení, tudíž si žádný díl nelze užít naplno, ale pořadu nelze v žádném případě upřít snahu o šíření povědomí o standup komedii, která má u nás potenciál kvést a nezbývá než doufat, že Comedy Club vychová, či aspoň inspiruje k vystupování budoucí Českou komediální špičku.

Elijah Wood táhne tento napínavý thriller, který bohužel neustojí své zakončení zcela se ctí, ovšem stále jde o zajímavý experiment, který z celkem velké části vychází zejména díky netradičnímu prostředí a napínavě rozjetému příběhu, který se bohužel na konci tvůrcům trošku rozpadne pod rukama, díky čemuž se film do zlatého fondu kinematografie nezapíše, ale už kvůli pár napínavým momentům spojených s hudbou stojí za to se na film podívat.

Hororové Hromnice jsou fajnovou jednohubkou, která je klasickým případem nenáročného filmu, jehož základní zápletka vás zaujme, její průběh a rozluštění uspokojí tak akorát a po dokoukání už nebudete mít chuť snímek vidět znovu. Největším problémem filmu je, že se soustředí hlavně na svůj příběh a nenabízí zajímavé postavy, které by vás dokázali do děje více vtáhnout a donutit se o ně strachovat. Takhle vás jen zajímá vyústění děje jako chytlavá hádanka, ale bez nějaké přidané hodnoty a film tak působí spíše mechanicky. I tak jde o zajímavý zážitek, který ale mohl být zásadnější.

Naprosto nepochopitelný Oscarový účastník, nad jehož nominacemi mi nepřestává rozum stát. Lady Bird je totiž ucházející, ale ničim nevynikající a celkem tuctový příběh o dospívání v Americkém maloměstě, který je celkem sympatický, ale naprosto ničím nevybočuje z řady, což dle mého názoru Oscarové předpoklady rozhodně nenaplňuje. Jde zkrátka o vhodně načasovaný produkt dnešní doby, který se trefil do současné nálady. To mu upřít nelze, ale rozhodně ho to nedělá automaticky kvalitním filmem hodným filmových cen.

WTF? Lépe své dojmy z tohoto paskvilu asi shrnout nedokáži. Tvůrci jako by nepochopili princip hororového žánru, neboť nedokáží prezentovat zajímavý příběh, nezvládají diváka vystrašit a co je ještě horší, nedokáží napsat opravdové a řádné zakončení filmu, kdy závěr nelze označit jinak, než jako debilitu a plyvnutí do tváře divákům, kteří vydrželi s filmem až do konce v naději, že se dočkají zajímavého rozuzlení, které všechno vysvětlí. Přitom konec nevysvětlí vůbec nic. Připočtěte si ke všem výtkám ještě jalové a nesympatické herce a máte před sebou jasný průser. Tvůrci zkrátka nepochopili nejen principy hororového žánru, ale zřejmě také principy filmařiny.

Aaron Sorkin poprvé režíruje a dokazuje, že pozice za kamerou mu svědčí skoro stejně dobře, jako psaní scénářů. Velká hra je také velkým filmem, který zvolené téma zpracováva detailně a i přes delší stopáž dokáže držet vaší pozornost poctivě téměř po celou dobu. Funguje napětí, emoce a i občasný humor - film je tak kompletním balíčkem, ve kterém si díky atraktivitě tématu najde každý něco. Všichni herci hrají výtečně a scény si pro sebe krade Kevin Costner, kterému v posledních letech otcovské postavy náramně svědčí. Ačkoliv by filmu přecijenom menší zrkácení prospělo, těch pár hluchých míst nezakryje fakt, že jde o velice povedený režijní debut, který uspokojí a naplňuje nás ještě větší nadějí do budoucí Sorkinovi tvorby. Zajímavý příběh v zajímavém a chytlavém podání, tak to má být.

Richard Pryor je komediální legenda, jejíž živé vystoupení je plné nakažlivé energie, ale bohužel také nevyrovnaných vtipů. Pryor na vás valí jeden vtip za druhým neskutečnou kadencí, ovšem rychlost jeho přednesu má za následek, že ne každý vtip je povedený a úspěšnost je bohužel tak půl napůl. Je zajímavé vidět velikána v akci, ale zasloužil by si rozhodně lepší materiál.

Výtečná premisa, skvělí komikové, může se vůbec něco na takovéto kombinaci pokazit? Bohužel ano. Snímek začne báječně a smích je častým zvukem, ovšem postupem času ustává, neboť je humor značně repetitivní a v nastálých situacích se opakují stále podobné vtipy dokola, což se celkem rychle omrzí a snímek tím ztrácí na atraktivitě a přesto, že i tak jde stále o relativně povedené dílo, nelze se ve výsledku zbavit pocitů zklamání.