odpadlik123

Můj první Fidani. Od té doby, co jsem poznala italský film, se jeho tvorbě, dá se říct, vyhýbám. Jeho pověst není rozhodující (kolik už tvůrců s pověstí špatných zetkových břídilů jen konzumní společnost nedocenila? Znám jich dost.), leč filmy nepůsobí zrovna lákavě. Opak byl pravdou, navzdory očekávání film mě potěšil. Je to takové... milé. Celé. To, co je zde vytýkáno coby špatné, divné, trapné, osobně pro mě bylo velice originální. Tvůrce se nebojí obsadit Howarda Rosse poněkud proti typu, Giancarla Preteho do vtipné epizody, ženy tam nemít jen pro efekt(!), ač to přímo vybízí. Co člověk čekal? Lechtivé porno. Dostal slušnou detektivní zápletku, sympatické hrdiny, se kterými je občas legrace, nikoliv nevhodně, a neupírám mu ani napětí. Bohužel je to už déle, co jsem viděla, ale přetrvává dobrý dojem. Pokud jste přístupni velice naivní formě a provedení, to ale nikoliv na úkor originality. À propos, hlavní zajímavost: určitá mužská část publika bude očekávat vražděné (a svlékané, znásilňované a ponižované) ženy, prostitutky. Tvůrce tohoto kusu udělal neotřelou obměnu a nabízí vraždění mužů, zákazníků prostitutky. (Je-li zájem, na lehce obdobné téma doporučuji vynikající kus Alfonsa Brescii Omicidio a luci blu) Pokud zde vidím kvality a pokud je to Demofilův jediný dobrý film (a pokud jich má víc, tím líp), proč ho tedy nepodpořit uděleným hodnocením? Proto, že neschvaluji prostituci? A copak film vyjadřuje, že by ji schvaloval on?

Lincolna Tatea nepovažuji za ani moc dobrého, ani moc herce. Jenže ten chlápek má velké štěstí na spoluhráče a tak i filmy. Richarda Harrisona střídavě považuji za celkem dobrého a i herce a střídavě za ukrutnou nudu koncentrovanou v jedné osobě. Jenže ten chlápek, když má dobrý film, není vůbec špatný. A Ty Hardina znám všehovšudy ze dvou dalších věcí a jsou to největší tragédie (nikoliv kvalitativně, ale jako smutné filmy), co znám. Jenže ten chlápek si zahrál i v jedné komedii, a to právě této, a má zase štěstí. Já nebudu nic předstírat. Čekala jsem horor. Odpad nejhoršího kalibru. Něco takového, u čeho nevydržím. Humor kombinace trapného výplodu Carnimea a Barboniho, když se to hodně nepovede. Jenže hned ten začátek… Jak mám napsat, že Bruno Corbucci je jedním z nejlepších scénáristů, co jen znám, protože nestaví humor na ničení ostatních a má své postavy rád? A humor tohoto filmu mi ho v mnohém připomíná. Ač ve velmi odvázané podobě. Film nic si nedělající z faktu, že Lincoln hraje jako ponocný… Nevadí, děj tím jenom podtrhneme! Že Harrison může být nudný… A co má být? Komediální role a hurá na to! A že Ty Hardin bývá drsný, krutý a občas negativistický? No a co, dáme ho na „zápornou“ stranu a bude s ním ohromná hlína! Přidejte mu jenom kanón, dynamit, partu bezva kamarádů, něco atributů, které zřejmě, vzhledem k nákladům pohybujícím se v mínusu, ukradli účastníci jinde v jiných žánrech, jeden malý lom, a je z toho neuvěřitelná pitomost. V té to překoná jakékoliv divákovy představy. Využijí všeho, třeba i nulových nákladů, ve svůj prospěch (aneb tohle by se dalo opravdu natočit i u nás) - smýkání za „koněm“ je krásný příklad. Děj… pořád se to mele v jednom místě, všichni se podráží navzájem, Linocoln je a má být vtipný tím, jak je nemožný (což taky má být), a závěr Harrisonovy popravy diváka dostane do kolen. Odvaha vám opravdu nechybí. Škoda fascinace kameramana jedinou ženou ve skupině, když by mohl točit mnohem zajímavější věci, a taky závěru, kdy se tvůrci asi přece trochu lekli, co to natočili, a museli si to kádrově trochu vylepšit... ale přejdu to. Tohle je totiž tak střelené, tak neskutečně praštěné a zároveň s žádným vtipem, jenž by mi přišel za hranou a byl zlý, a působí to tak ohromně amatérsky... A takovým věcem velice fandím.

Guido a Maurizio by mě přiměli kouknout na cokoliv. A nakonec nebyli tím jediným, co se dá pochválit. Tohle je totiž skvělé celé. Copak opravdu nikdo nevidí ten kolosální rozdíl mezi tímhle a originálem?! Nikdy nikde nikdo už neobjevil další takový fenomén, jakým je Terence Hill, největší dřevo, jaké se kdy vydávalo nesmírně úspěšně za herce, a který, jakožto ztělesnění "dobrého člověka" může dělat všechno, urážet kohokoliv, ztrapňovat davy lidí, ubližovat slabším, podrážet kamarády, vysmívat se všem, kteří mohou ohrožovat jeho status superstar, ale vždy, v rámci falešného výchovného postoje a vštěpování zkažené Barboniho morálky, vítězit. Pokračovatelé počali sahat tu po podobných námětech, atributech, a tato dvojice dokonce po stejné image. Vyrovnali se snad Barboniho komediím? Ani omylem! Těm se nikdo nevyrovná. Protože nikdo v Itálii od základu nezaloží film na ztrapňování ostatních, prostě to jednoduše není jejich styl. Může to mít bláznivý děj, jednoduchou zápletku a hory bitek, ale legraci si to dělá ze samotných hrdinů. Uprostřed tohoto filmu jsou dva snad zjevem podobní (což jen podporuje kontrast), originálu charaktery však zcela opační týpci, kteří lítají jako pometla, nic jim nevychází, jsou v neustálém nebezpečí a jestli se jejich vlivem někomu něco stane, ani jim to nedojde, neb to tito bezelstní a naivní hoši nezamýšlejí. Nejsou to Bud a Terence. Nemá tedy Matouš převahu nad parťákem, blahosklonně jej nepřechytračuje, nemá tedy Šimon v náplni práce jen bručet a mlátit ostatní, jsou to dva kamarádi, kteří prostě DRŽÍ SPOLU. A to je víc, než se snad zdá… A že jim pořád něco nevychází, to je přece základ onoho tak sympatického antihrdinství, které je Italům tak vlastní. Nepodrazí parťáka. Když je v nouzi, pomůže mu. Když se potřebuje o někoho opřít, má o koho. A kolem se objevuje spousta národních umělců od Bregy přes Pazzafiniho po Fajarda, libovolné velikosti výstupu, přec nesmírně důstojné úlohy. Nesmírně. Schizofrenik Carnimeo a autoři scénáře zde předvedli mistrovství situace a zejména dialogu, k čemuž zajisté neméně snaživě dopomáhá úžasný dabing. Děkuji za něj. A co tedy taková ta skupina, které se obyčejně říká gangsteři, která mívá u Barboniho právo jen na to chodit s nálepkou jsem zlý a Bud a Terence mě zbijí, ztrapní a zničí? Dominic Barto s nesmírným stylem a jeho prima partička s nesmírným entuziasmem dokáží, že i oni za to stojí a mají právo na senzační vtípky, sympatie a překvapivě i ohromný soucit. A jak krásně drží spolu… Vůbec je tu ohromně hezký postoj ke každému sebebezvýznamnějšímu lůzrovi, kdy ani po sešrotování jednoho pod Šimonovou postelí nemá člověk pocit morální nadvlády a vítězství hrdinů. A aby hrdinové pořád zdrhali před policií, nebyli stoprocentně nad věcí a měli i vlastní problémy, no to snad… lze toto vydávat opravdu za plagiát Barboniho? Pokud ano, tak velmi, velmi nezdařilý, kde k originálu odkazují pouze vlastně zcela navíc a zbytečně zařazené bitky. Ale vzhledem k tomu, že ty tam evidentně prostě být z komerčních důvodů musely, mě ke snížení hodnocení nepřimějí ani omylem.

Formálně jistě nedokonalý, náklady nikterak přehnaný (coby exteriéry vlastně jen jeden lom), dějem neoriginální, prostě typ, který takřka každý spustí z oka, spustí z mysli. Jenže je to jeden z těch mnoha Georgeových jednoduše sympatických filmů. Nebývají dokonalé, ale jsou zábavné. A tady, voilà, nevadí ani George Hilton! Výjimečný kus... George (zde tedy Lucas) prohraje s Hiltonem (zde George) všechno krom vlastních kalhot, ale i přes rozjitřené vztahy mu Hilton nabízí spolupráci ohledně převozu čehosi přes hranice. Za to je mu zaplaceno v žetonech a Lucas (věda o jeho nadšení pro hazard, který měl evidentně v rodném městě zkázán) je jde s nadšením roztočit (za pomoci svého kámoše George). Jenže v tomhle městě je něco nekalého... Brání vám ve hře rulety... Namísto pozvánky vás zmlátí ve stodole... Dívka vašeho srdce dává přednost vašemu kámošovi (nebo nakonec ani to ne?)... Záporák vypadá jako Alberto de Mendoza a výkonem budí podobnou důvěru... A bankovky jsou tady až podezřele nové... Jenže jsou tu i jiné věci, věci, které jsou výjimečné, ba překvapivé! Předně, Hilton ve svém ulízlém oblečku a s distingovanými šedinami neúměrnými jeho mladému věku, pijící mléko a jsoucí si skoro (ne úplně celý) celý film sebou jist, přesto nijak nemachruje! José Torres coby nesmírně elegantní tajný agent záhadného poslání a překvapivého vyvrcholení děje. Žádná levicová agitka, nic takového, nádhera! George coby v jedné ze svých prvních rolí optimistický mládenec rozhodnutý, že dneska už se nenechá zmlátit, o mučení nemluvě (viz plakát k filmu) a objasňující nám problematiku mexické siesty. Hudba se sympatickým motivem, který se neoposlouchá ani po neustálém omílání. Nijak nevadící dívka... A někdo nakonec možná není tak čestný, jak se zdá! Veskrze pozitivní věc, která mě prostě baví...

Prý ne western, prý pěkné gore, prý zajímavé drama. Souhlasím. J-L Romero Marchent považován za uctivého zakladatele a tedy jeho podání španělského westernu. A ty bývají vážně dobré, jenom úplně jiné, hrozně drsné a bez veškerého optimistického nadhledu àla italiana. Vlastně to ani western není. Poněvadž... Parta odsouzenců převážená na jistou smrt na nucených pracích zůstává v zasněžené pustině odkázaná pouze na vlastní síly, náladu svého hlídače, jeho dceru, nepatrně jídla a na velký zlatý řetěz, který je všechny poutá k sobě a v případě postupného úbytku chovanců jim poskytuje vyhlídky, že až zdrhnou, budou v balíku. Drsný vedoucí má zjevný handicap (tahání dcery pustinou), je nenáviděn, sám nenávistný, v neustálém ohrožení, a zločinci jsou právem považováni za lůzu. Nikdo se neštítí ničeho. Ten, kdo vládne zbraní, jediný může mít převahu. Nedej bože, aby o ni přišel... Jenže dost možná, že šéf tento nesnadný úkol nevzal jen pro mizerný plat, který za to dostane... O minulosti aktérů napovídají mnohé (zprvu mně nejasné) flashbacky. Aktéři sami se vyskytují sice v uzavřené skupině, leč s čepicemi a kabáty hluboko do obličeje, což zapřičiňuje rozeznání maximálně dvou až tří výrazněji se projevujících mužů a jedné dívky - ano, José Manuel Martín bude jistě spokojen. A tak v nečekaném pořadí začnou účastníci zájezdu postupně ubývat. A společnost a prostředí, ve kterém se pohybují, vůbec nevěstí, že se některý z nich s jistotou vrátí živý... Je to moc pěkné syrové a surové poněkud psychologické drama, po němž přetrvává solidní pachuť, a nabízející vše možné včetně děsivých snových duchařských halucinací (opravdu halucinací?), všichni zde krutí, zlí a bez soucitu. A nesmírně studený film celý v zasněženém prostředí. Co tu tedy ale jediné vůbec být nemuselo, bylo až křečovitě naroubované gore.

Tento Gianni se známým hrdinou Sartanou tedy fakt nic, krom jména (a krom toho, že ho hraje taky on), společného nemá! Má však bratra Steffena a velikou zločinnou organizaci. Jeho bráška se ovšem po dlouhé době vrací a není vůbec nadšen z toho, co Sartana páchá. A se Sartanou to navíc táhne jejich matka (rodinné zázemí je taky poměrně nezvyklé) nadšená pro jeho konání a vybíráním daní od obyvatel poměrně slušně zajištěná v důchodu. Gianni sám obývá podivnou antickou rozpadlou usedlost a všechno tam včetně oděvů i jeho účesu evokuje představu přechodu mezi "meč a sandály" a spaghetti. Má taky skvělého parťáka, opětovně optimisticky naladěného Sieghardta (jehož závěrečná bitka pak je na pokraji komedie) jdoucího po veškerých blondýnkách v okolí. Tomuto teroru se ovšem musí udělat přítrž, s čímž by mohl tradičně charismatickému hraběti (jenž se objevuje po celý film na možných i nemožných místech coby deus ex machina, aby zabránil bezpráví páchanému jeho bratrem) vypomoci jeden němý sluha, legendární Archie Chris Howland coby sympatická komická postava majitele obchodu a dvě místní ženy, které jsem až do konce filmu nebyla s to rozeznat. Při bitce se nám do okruhu dění přimotají i Sal Borghese či Riccardo Pizzuti, všichni jsou mladí a plni ideálů, Gianni je patřičně psychopatický a Steffen právo chránící se zbraní v ruce, avšak se zabitím svého bratra rovněž nesouhlasící. Nějak obzvlášť veselý kousek to není, ztráty obrovské, násilí drsné, ale už jen ten zpustlý Gianni v napoleonské uniformě plánující utopit kraj v krvi (což beze zbytku plní) za to stojí bez všech pochybností.

Podivuhodný film s absencí jakýchkoliv kladných postav. Je to poctivá corbucciovka, za hlavní hrdiny je ovšem milá rodinka naprostých šílenců, vyjma jednoho bratra, jenž se sem dostal tak nějak omylem, přesto by nerad svého otce Josepha Cottena (ztělesnění noir-charisma 50. let) zklamal. Je jasný, o co tu jde. O prachy. O co víc tak u Corbucciho chodí? Vezme rakev, vezme poklad, tyhle atributy dá ještě s něčím málem dohromady a vždycky vznikne docela jiný kousek. Rodina okrade kolonu a od té doby jde čím dál tím víc do tuhého a čím dál tím víc se blíží možné odhalení. Oblíbený Gino Pernice zůstane opět s oběma ušima a namísto toho si užije řádně odpornou roli. Tihle muži se neštítí ničeho. Jsou bez skrupulí. Nezastaví je armáda. Nějaká ta zrádná děvka. Al Mulock v docela děsivém cameu. Nepokoje uvnitř skupiny. Slepí ubožáci. Neznají slitování a jsou naprosto nesympatičtí, do čehož přichází Norma Bengell tvořící s nejmladším synem vlastně kladný part. Dočká se Cotten svého krvavého zlata? Udělat hlavními hrdiny filmu zcela záporné zločince, to snad dokáže jenom Corbucci, ale ono mu to vychází a je to náramně zajímavá studie..... Jo, před lety jsem tu psala tohle. Dneska už bych to pojmenovala trochu jinak, ale nechme to, jen jednu věc upravit musím, a tou je má tehdejší stížnost na hudbu. Co mi tam vadilo? Co se mi tam nelíbilo? Vždyť je krásná. Dneska už můžu potvrdit, že i tahle, Maestro. Díky za tuhle tragickou ódu. (Která velice hezky pokresluje i další skvělý film, Il giorno del giudizio.) A Corbuccimu také, a k tomu za netradiční obsazení Alda Sambrella, Benita Stefanelliho nebo Enia Girolamiho. Jo, tohle je film, který chce trochu času a vidět víckrát.

Franco Nero vrhající šikovně nožíky se nám změnil k nepoznání, vida jeho dlouhé pačesy a vousy, působí spíš jako běžnou délku porostu hlavy překročící hippík, než indiánský míšenec. Patrně jej taky dost znervózňují, jelikož se ocitá více než často v depresi, nevěda, jaký je jeho účel v životě, proč tu vlastně oxiduje a co si počne... Doma ho ovšem čeká přes všechno optimisticky naladěný na bílo natřený Willy Berger coby otec a k tomu tři velmi milí bratříčci. Keoma je založení humanistického, odhodlán pomoci všem místním lidem ocitajícím se v nouzi uprostřed morové nákazy a přes všechen odpor záporáků dopravit léky a pomoc. A zachránit těhotnou ženu! Ať se však snaží, seč může, na každém rohu ho znervózňuje velice nepřátelská stará vědma prorokující zkázu a evidentně Franca velmi deprimující. Není divu, být osamělý hrdina v takovémto zkorumpovaném místě světa není nic veselého. Naštěstí má k ruce zkrachovalého Woodyho Strodea, svého otce a místního doktora plus onu ženu blížící se stále více ke svému dni. Ale proti němu Donald O'Brian? Nevýraznějšího záporáka, aby pohledal, není sice na scéně moc, ale prakticky ani když je, nezapůsobí. Ne tak bráchové, v lánech obilí kující velmi nehezké pikle nejen vůči vlastnímu bratrovi, ti se právoplatně řadí mezi hnusnou elitu. Zpomalené záběry tak trochu přehnané, zato velmi neobvyklé flashbacky dokonalé. Moc veselý film to není, městečko řádně časem zdevastované, přesto to není tak depresivní a v skvělém Eastmanově scénáři možno najít i zajímavé konotace (zastřelil Bena a Charlieho, heh :) Duo de Angelisových tomu dodává podivný nádech, po chlapovi pyšnému na svůj neposlouchatelný chraplák v Mannajovi (ovšem zazní i tady) tentokráte žena pyšná na svůj znepokojivý ječák a vzbuzující dojem, že každou chvíli porodí. Krásné záběry, fajn příběh, žádné přehnané násilí, opět takový milý tradiční kousek vzbuzující velký smutek z toho, že když už to měli autoři tak dokonale vypracované, skončili v tom nejlepším. A on kousek, kde místo hudby při závěrečné akci křičí rodící hrdinka, ani nemůže být tuctový.

Nu, nebudem si namlouvat, ale Carnimeovi odlehčené pojetí víc než svědčí. Sice to působí, že definitivně zešílel, ale je to zábava. Hilton tu není Sartanou (naštěstí) nýbrž Halelujou pátrajícím po diamantech nedozírné ceny. Že po nich jde ještě spousta dalších osob není překvapením, zcela typický dějový model je tu splněn. Ale tady funguje. Hilton si chodí, sem tam někoho bací (třeba jeptišku), sem tam dá někomu do jídla projímadlo (třeba falešným mnichům), sem tam někomu zarazí vývrtku do nohy (třebas zaměstnavateli Camardielovi) a velmi zákeřně se snaží vyřídit veškerou konkurenci zahrnující svatou Agatu Flori, tradičně v době, kdy už to divák nečeká, se objevujícího Southwooda tentokráte coby kozáčka odolného jak proti vodě, Hiltonovu charismatu, se svým odolným hudebním nástrojem (sjetý Rossi to pozná na vlatní kůži) či celou bandu falešných mnichů v čele s Rickem Boydem, jehož parádní kreace s naprosto perfektními vtípky a suchým humorem (podtrhnuto skvělými titulky) je, mám dojem, vůbec jednou z nejlepších postav filmu. A to provázáno tak trochu hororovou atmosférou (viz Hiltonova skříň), naturalistickým Camardielem (viz operace), historickým nádechem (viz časové ukotvení s rytíři kontra elektrickým drátům podobným telegrafem) a samozřejmě velkým kliďasem Hiltonem, jehož velmi nesportovní metody jsou zcela typické a jehož pobíjení svatých otců v klášteře zaručuje nebývalé možnosti. Humor funguje, snad jen na dlouhou bitku v prádelně, ale jinak to moc potěšilo a překvapilo. Hudba pak dokonalá, jak už to tak u mistra Ciprianiho bývá. Když se spojí Yankee a kozák, můžou dobýt celej svět...! Politická provokace?

Mladý Dart jr. (Giancarlo Prete) se vydává (po počáteční sýrové bitvě v jeho veselém rodném městečku Cheese Valley) na zkušenou, přičemž mu cestu zkříží Fajardo coby Richelieu hodlající propašovat do Mexika zlato pro revoluci, by získal jakési koncese. Mladý hrdina je však rozhodnut nenechat to jen tak a už vyráží na svém nezvladatelném oslu, svou víceúčelovou bibli skrývající překvapení po boku a nezničitelnou čepici na hlavě, s modračkami napovídajícími, že to docela běžný spaghetti skutečně nebude. Ve velmi poklidném nenásilnickém městečku se rozhodne vyhledat tři otcovi přátele a hned se u nich jako každý správný Gaskoněc také uvede: Aramirezovi (Leo Anchóriz) kazí jeho svádění kyprých domorodek, Portlandovi (Chris Huerta) svádějícímu boj s trhovci o pořádnou bagetu jeho chuť k jídlu a MacAthosovi (George Eastman) nejúžasnější karetní triky světa. Tito chlapíci se přesto dávají dohromady a coby doprovod Mylady Karin Schubert doprovázejí její ambulanci (skrývající překvapení) na strastiplné cestě do Mexika. Jakože Dart je zaslepen Karin (ukázala mu svou podstatu hereckého umění před vanou), zbytek kámíků cestuje s touhou, aby z toho něco káplo, a nejlépe jen jim třem. A nastává bláznivá podívaná nevyjímající kungfu bitku s Číňany, rozmlacování exteriérů saloonů, velmi původní mučení bandity, potírání celého cirkusu či bitva o Dartův sýr. Hrdinové si přesto zachovávají svou důstojnost, svůdník ve svém působivém oblečku, svaly skupiny na honbě za jídlem, rozum skupiny McAthos se svou věčnou láhví s brčkem a Dart slepě věřící ženě svého srdce. Prohlédne zaslepený mladík spiknutí a získá (za pomoci svých přičinlivých přátel) uloupený majetek (nebo, za pomoci svých přičinlivých přátel, o něj bude oloupen)? Ze slovního humoru bohužel (či bohudík?) nemám moc, ze zajímavých akcí o to více (muž myslící si, že je kukačka, je nezapomenutelný). A kde jinde lze viděti běžet po střeše vlaku celý cirkus? Tohle je zkrátka taková strašně sympatická ptákovina v níž mne i dříve obávaný skladatel Rustichelli přesvědčil, že i s ním může být nebývalá legrace. „Všichni za jednoho! Flašku pro všechny!"