3497299

Danny Boyle použil spoustu moderních hraček a známý námět. S nepřeberného množství možností jak uchopit klasickou látku si bohužel vybral to nejméně zajímavé a stokrát použité interpretační hledisko - tvůrce stvořil monstrum, monstrum je však lidštější než tvůrce. Těšil jsem se na sofistikovanou moderní hru na motivy Frankensteina s hudbou Underworld a s Bededictem Cumberbatchem v roli monstra (verzi, kde hraje monstrum Johny Lee Miller jsem samozřejmě neviděl), místo toho jsem dostal předvídatelnou konzervativní a ne příliš nápaditou divadelní adaptaci s místy opulentní a místy minimalistickou výpravou. Cumberbatch a Lee Miller jsou bezpochyby skvělí herci, Underworld vyrábí zajímavý zvuk, ale dalo se z toho vytáhnout mnohem víc. Mám pocit, že Boyle jako režisér spíš zklamal - kvality hry stojí na ostatních. Nejprve uvede celé představení fyzicky-divadelním vstupem Cumberbatche zpodobňujícím zrození monstra, poté pokračuje místy zábavnými fragmenty jeho duševního vývoje za spolupráce dalších postav, přičemž si dost nesmyslně střihne téměř muzikálovou scénu s polovinou hereckého ansáblu jejíž hlubší smysl mi zcela uniká (lacině efektní záležitost). Setkání monstra a jeho stvořitele doktora Frankensteina stanovuje jejich vztah a motivickou rovinu celého vyprávění, tedy onu dualitu lidskost nelidského a vice versa, načež se toto téma až do konce místo dalšího rozvíjení pouze do omrzení opakuje a neustále vysvětluje, jako by na tak jednoduché struktuře šlo postavit moderní adaptaci v 21. století a čekat velkolepé ovace. Dost odbytá záležitost, což je škoda už jen pro ten vysoký herecký potenciál, za který dávám tři hvězdičky.

Tykwerovy filmy na první pohled uchvacují svojí vizuální stránkou, ať už je to klipovitě techno-dynamická rusovlasá Lola běží o život nebo uchvacující somnambulní pohyb kamery v Princezně a bojovníkovi či právě minimalisticky vyprázdněné Nebe. Významný podíl na tom má bezesporu Tykwerův dvorní kameraman Frank Griebe. V rovině námětu mají výše jmenované filmy společné především určité zatížení motivem vlivu tajemné ruky osudu a skrytých metafyzických spojení. (více viz recenzi na indiefilm: http://www.indiefilm.cz/2011/03/05/dvd-nebe/ )

Giuseppe Tornatore se po vzoru svého slavného filmového předchůdce Federica Felliniho rozhodl navrátit do světa dětství a natočit vzpomínkový film. Pohlednicová koláž zachycující genia loci jeho rodného městečka Bagheria a skrze něj složité peripetie italské historie se hlásí k felliniovskému magickému realismu a labyrintickému vyprávění. Na druhé straně místy připomíná rozvleklý reklamní spot kombinovaný s melodramatem a potvrzuje snad všechny předsudky a klišé ohledně italské mentality, které obecné kulturní povědomí obsahuje. (více viz recenzi: http://www.indiefilm.cz/2011/03/05/dvd-baaria/ )

Nezaspouženě zapadlý snímek, který jsem objevil díky dramaturgii letošního festivalu Otrlého Diváka. Z formálního hlediska geniální, vynalézavé a obsahující místy docela vtipné momenty v jinak dost přímočaré dějové lince. Skutečně jsem si to užíval. O Otrlém divákovi jsem se více rozepsal zde: http://www.indiefilm.cz/2011/02/12/strashne-filmy-ohlednuti-za-festivalem-otrleho-divaka/

Ne tak radikální jako Paikův Zen for film, ale o to zábavnější. HenryS.: Film je imho obraz, který je promítán s určitou stopáží (během níž se může obraz měnit, ale není to nutné ;-) ) a který je svým autorem nebo divákem za film považován. Tudíž je Bauçà film jako každý jiný ;-).

Už jsem zažil vtipnějšího W. Allena - viz recenzi zde: http://www.indiefilm.cz/2011/01/21/dvd-uzivej-si-co-to-jde/

V některých případech je dílo zajímavé především v kontextu vyhrocených dobových diváckých reakcí, které se tak nepřímo stávají jeho pevnou součástí, bez nichž by nemělo velký význam. Mám na mysli veškeré snahy o boření hranic (transgresi) v umění napříč historií, ať už se jedná o dadaismus nebo vídeňský akcionismus. Podle toho, co jsem si tady tak pročítal, jsou negativní reakce u tohohle filmu (a u většiny podobně kontroverzních filmů obsahujících prvky brutálního násilí a sexuality, jejichž ambice zároveň převyšují pole odpovídajícího subžánru) dvojího druhu, přičemž oba jsou signifikantně emotivní a jednoduše dekonstruktivní: buď upřímné přiznání vlastního znechucení a jednoduché odmítnutí nebo pokrytecké zakrývání vlastního pobouření tvrzeními, že se divák nudil, že pobouřený nebyl ani trochu, ale film je třeba odmítnout, jelikož to přece ani nijak nejde, když je ten film takový...špatný - sám si o odmítnutí říká. Je tady jakási povinnost film zhlédnout, jelikož přeci divák žádné předsudky nemá, a následně důrazně sdělit světu, že se jedná o zbytečný počin. Případně je dobré podotknout něco na ten způsob, že tady existuje dílo markýze de Sade napsané už koncem osmnáctého stol., kde jsou nejrůznější nechutnosti popsané velmi zevrubně a jelikož poučený divák markýze četl, musí toto nové dílo odmítnout jako neoriginální, nepřinášející nic nového a tudíž zcela zbytečné (přesto se na něj raději podívá, jako na všechny ty "zbytečné filmy"). Pobouřený divák se vždy soustředí jen na šokující obsah, aniž by byl schopen film vnímat jinak. Kdybych vnímání pobouřeného diváka aplikoval ad absurdum, mohl bych psát vtipné komentáře o tom, že mě zobrazení dinosaurů ve Spielbergově Jurském parku nemohlo šokovat, jelikož už jsem dávno před tím viděl Zemanovu Cestu do pravěku, případně bych mohl dokazovat, že nejrůznější způsoby násilné smrti jsou popsané už v antických hrách a jako sečtělý divák považuji jejich filmové zobrazení za zbytečné a nudné. Význam Hamleta by se tedy omezil na výčet vražd a kritické čtení Pohádek tisíce a jedné noci by se omezilo na rešerši sexuálních poloh. Jenže podobné reakce vždy ukazují na výrazná díla, jež divácký nadhled oslepují jako rudé plátno býka. Vždy jde o to napsat, že ve filmu něco "bylo vidět" a následně zdůvodnit proč to bylo špatně (nepokrytě odmítavé vyjádření znechucení je alespoň upřímné). O žádné relevantní argumenty nebo střízlivou analýzu se ale téměř nikdy nejedná._________ Míra pobouření je závislá na divácké historii a Spasojevicův film je zajímavý už jen z toho důvodu, kolik lidí v dnešní době ještě skutečně pobouřit dokáže - povedlo se mu vyvolat v divácích to, o co v devadesátých letech usiloval Richard Kern a hnutí Cinema of Transgression s jejich punkově panoptikální snahou posunovat hranice. Povedlo se mu to právě díky formě, kterou jeho film má, jelikož díky ní si jej najde i neposkvrněný divák (nebo divák zdánlivě poskvrněný, který četl Sada a je rád, že se s podobnými tématy jednou pro vždy vypořádal, a to způsobem uznávající pouze "klasická" díla), který by po méně ambiciózním filmu nesáhl (mám na mysli - slovy jednoho čsfd uživatele - jeho "formální a herecké áčkové parametry"). Dokud je možné provokovat a pobuřovat měšťáka, všechno je jak má být.

Digitální leporelo + naprosto impotentní režie (scénář je roztomile prvoplánový, na způsob prvních bondovek, jenže mu chybí jejich cynická elegance a je poněkud nestřídmý). Kdyby to bylo celé postavené z lega, mělo by to dost podobný efekt - reklama na hračky, ovšem bez schopnosti si opravdu (vy)hrát.

Série 1 - 95%; Série 2 - 85%; Série 3 - 70%; Série 4 - 90%; Série 5 - 90%; Série 6 - 80%; Série 7 - 80%; Série 8 - 70%

Dvě střídající se komplementární roviny vyprávění tvoří rámec intimního příběhu o smrti, tvořící hranici mezi otcem a synem. Les jako alegorie zásvětní krajiny, jež přináší vykoupení nebo bloudění. Ten, kdo doprovází odcházející, musí být odeslán zpět mezi živé. Poslední pouta je třeba přetrhnout a vydat se na plavbu. Piotr Dumala se dle jeho vlastních slov Lesem mimojiné odkazuje k filmovým začátkům kinematografických andělů (Bergman, Antonioni, Buñuel, Kurosawa), mě Les připomenul především Matku a syna Alexandra Sokurova.