3497299

Vrah ve mně je sedmnáctý celovečerní snímek Michaela Winterbottoma. Svým ztvárněním se jasně hlásí k filmu noir, který je ovšem díky explicitním násilným scénám nebývale ponurý. Tématika psychopatických zabijáků a masových vrahů má tradici jak v exploatační “brakové”, tak v kriticky víceméně kladně přijímané části kinematografie. Vrah ve mně si je ovšem svých vyprávěcích strategií a tematické tradice dobře vědom, nelze se tedy ubránit pocitu, že spíš než “upřímnou výpovědí” upoutává cynicky chladným pomrkáváním na poučeného diváka. Recenze na indiefilm: http://www.indiefilm.cz/2011/06/27/dvd-vrah-ve-mne/

Hanna má zábavný námět, výborné a neotřelé zpracování, ale tam, kde by měla fungovat jako synergie kinetických a intelektuálních atrakcí (v rámci dynamických scén odkrývat zdařile rozvrženou a sofistikovaně vytvořenou zápletku) bohužel selhává. I když se ve filmu ostentativně nabízí paralely s jednoduchou linií a syrovostí pohádek bratří Grimmů, nepůsobí to příliš přesvědčivě a významy jen kloužou po povrchu. Oproti typickému "americkému" kontextu podobných snímků působí převážně britský herecký ansábl osvěživě. Jednotlivé scény jsou formálně promyšlené, počínaje zábavnou kamerou a téměř surrealistickými exteriéry plnými detailů (např. všudypřítomné oči nakreslené na zdech u vchodu do metra evokují pocit permanentního sledování hrdiny), výbornou hudbou od Chemical Brothers konče. Je to docela cool, ale mohlo to být ještě mnohem lepší. 3,5*

Mám dojem, že Čálek si zvolil kontroverzní téma, aby pak celý dokument založil na dost pochybné premise: dokázat, že vyznavači BDSM jsou "normální lidé". Co ale z toho? Netušil jsem, že je něco takového třeba dokazovat. Stejné výtky bych měl asi třeba k dokumentu, který by se snažil podobně prezentovat třeba homosexuální komunitu nebo hráče larp či filatelisty. Podívejte se na to: oni si normálně celé dopoledne lepí dopisní známky do nějakých podivných alb - ciborií poštovních svátostí - a pak si třeba mažou housku, koukají na telku nebo přebalují děcko! To už bych považoval za smysluplnější dokázat že jsou "normální" třeba čeští myslivci. Hlubší pohled nebo komplexnější obraz chybí, nebo je redukován na výroky typu: "Už jako malá jsem si představovala, že dostávám na zadek," nebo "za to, jaká jsem se nestydím."

Pokusil jsem se načrtnout některé interpretační rámce ve zdánlivě volné Trierově obrazové sémantice: http://www.indiefilm.cz/2011/06/02/melancholicka-nikoli-modra-planeta-poznamky-a-crty-k-melancholii/

Koukám, že je to fakt povedená mystifikace. Mystifikace, u níž není jasné, zda jde o skutečnou mystifikaci, jelikož by to stejně tak mohla být pravda a nic než pravda, je vlastně mystifikace na druhou. IMHO jde o povedenou dekonstrukci umění jako instituce. Spojitost s Kitanovým Achillem a želvou není úplně od věci.

Dokument působí poněkud bezzubě vzhledem k předpokládaným intencím autorky, jelikož je postavený na pochybném a nedotaženém konceptu. Místo otázky, ZDA a PROČ je nebo není dobré zasahovat do vlastního těla v souladu s jedním ze současných mediálně módních diskurzů, se film točí v kruhu pouze toho, co si myslí Erika Hníková (není to dobré) a co si myslí ostatní protagonistky/protagonisti (je to dobré - samozřejmě kromě členek anarchofeministické skupiny, které vyznávají jiný módní, řekněme konkurenční diskurz, ale vesměs používají jen pseudoargumentační demagogii). Dokument se tedy omezuje jen na konflikt rozdílného osobního vkusu, ale o vnitřní podstatě módního fenoménu toho řekne jen málo. Typická je scéna, kdy se Hníková ptá ženy, rozhodnuté jít na plastiku prsů, zda podstoupí operaci, i když si ona - Erika Hníková - myslí, že to není dobrý nápad! Pokud by Erika natočila reality show o řečeném plastickém zásahu s celostátní anketou kolik procent diváků je pro a kolik je proti, dosáhla by podobného efektu. Zbavit se zcela sebereflexe ohledně vlastní podoby není předmětem úvahy, jde tedy pouze o stylotvorný konflikt růrných sebezkrášlujících strategií (mainstream vs. alternativy). Argument, že módní průmysl vede k nezanedbatelnému podrývání zdraví, neobstojí, jelikož málo co na světě je "zcela zdravé" a většinou je zdraví vykoupeno celou řadou jiných hodnot - jde tedy skutečně jen o otázku svobodné volby - módní průmysl nepodvádí, rizika jsou všem dobře známá. _________ Během sledování Žen pro měny mě napadl analogicky pojatý angažovaný dokument "Břečťanová liga", ve kterém by se mladý svobodomyslný mooreovský dokumentarista proháněl po výzkumných ústavech prvoligových amerických univerzit a ukazoval by, jak nesmyslně upracovaný a nezdravý život vedou dnešní vědci v rámci současných intelektuálních trendů. Ne jen, že nemají téměř žádný čas na koníčky, jelikož jsou od rána do večera v laborce, žijí nezdravě a berou podpůrné prostředky, aby "uspěli", ale začasté propadají komerčně-vědeckému molochu natolik, že falšují výsledky a zcela tak deformují zdravou lidskou morálku. Někteří z nich pod vlivem svého neúspěchu možná i páchají sebevraždy. To vše pro nějaké pochybné postavení nebo ocenění v sebestředné a zbytečné intelektuální sféře, případně pro peníze, což je ještě horší, neboť vše, co ovládá démon komerce, je falešné, nesvobodné a prázdné. Od modelek, nákupních pipinek a ostatních krásychtivých figurek se odlišují jiným zapojením do sféry sebeuplatňujícího vlivu. Dokument vrcholí scénou, kdy matka mladého gymnazisty, který právě úspěšně absolvoval školní fyzikální olympiádu, popisuje: "tady jsem seděla, prohlížela jsem si Science, a říkám si, Ládíku, ty až tady jednou budeš mít článek, to bude něco, a Ládík si takhle sedl vedle mě a významně odpovídá, mami, a víš, že bych opravdu chtěl? Vážně? Uvědom si, že už nebudeš mít čas na kamarády, odjedeš třeba na dva měsíce do Kodaně a tam budeš studovat všelijaké ty elektrony a tachyomy a možná budeš dokonce muset nechat i volejbalu!! To sice bude blbý, ale chtěl bych to zkusit. Mladý dokumentarista se ptá Ládíka, proč ho to tak láká. Já nevím, prostě se mi to líbí. To všechno. Podívám se do světa a bude ze mě velký vědec." _________ Některé názory se mezi svobodomyslnými levicově orientovanými intelektuály nosí, jiné ne.

Bez ohledu k tématu, jako dokument je to docela mizerné. Veškeré činoherní doprovodné aktivity působí nechtěně legračně (provinilý pohled herce hrajícího Čikatila za komentáře specialisty, jenž právě prohlašuje, že v Čikatilovi bylo ukryté skutečné zlo, dosahuje kvalit televizní hororové inscenace druhé kategorie a zádumčivě se tvářící herec zobrazující fiktivního Hannibala Lectera s charakteristickou maskou, povalující se po jakémsi mřížoví, by se spíš hodil do soft sadomasochistického gay klipu). Dokument se věnuje třem populárním historickým osobnostem - Albertu Fishovi, Andreji Čikatilovi a Jeffrey Dahmerovi, přičemž průvodní myšlenka je, že jejich chování je nepochopitelné a lidskému normalu vzdálené. Kontroverzní témata bývají bohužel začasté obalena do ne příliš povedené a ambiciozní formy.

Je to sice spíš vizuální příloha k Ishigurově stejnojmenné knize, natočená velmi komorně a klasicky, nepřinášející žádné překvapivé pohledy nebo výrazně originální ztvárnění, nicméně jde o příjemně čistý, komorní a vizuálně zajímavý snímek s přesvědčivými hereckými projevy, navzdory tématu bez přehnané sentimentální exploatace. 3,6*

Hloupější a kýčovitější pojetí thermopylské bitvy si lze jen těžko představit (mám na mysli comicsovou předlohu i otrockou Snyderovu adaptaci). Sparťané představují militantní jednotu, šovinismus, xenofobii (xerxefobii), totalitní myšlení a konzervativní politiku; Peršané naopak rozmanitost, dekadenci, nabubřelou megalomanii, temnou hlubinu podvědomí a progresivní rozpínavost. Snaha o současné analogie je natolik nabíledni, že člověk má všech těch kvazisvobodomyslných keců a obhajování správných lidských hodnot narvanější hlavu než z jakékoliv zaplacené politické agitace (kdo koneckonců zná všechny sponzory). Číst (prohlížet) fašistické Millerovo 300 a stejně tak sledovat Snyderovu obrazovou orgii je reklamní lobotomizující zážitek (což nijak nesnižuje fakt, že Snyder je formálně zajímavý a schopný, pročež jsem zvědav jak se jeho vizuální peristaltika popere s dalšími náměty). Pop-kultura bez servítek: fandil jsem Xerxesovi (který tak mimochodem dle dobových zobrazení rozhodně nevypadal), který byl mnohem víc cool než Leonides. Xerxes rulezz, Sparta´s trash is dead. To be continued - next in Salamis - we´ll see!!

Zajímavý námět, výborní herci, jalová režie. Škoda, že Americký zločin nenatočil někdo povolanější. Film má velký potenciál, který přišel vniveč. Nudnost provedení ponouká fantazii ve směru toho, jak by téma vypadalo např. v provedení M. Hanekeho nebo D. Finchera, což není nic jiného než důsledek divácké frustrace.