Insilvis

Insilvis

okres Praha

97 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 5 6 8
    • 18.4.2018  10:39
    Altered Carbon (TV seriál) (2018)
    *

    Jakmile se kyberpunk dostane ze stránek knih na plátna či obrazovku, vládne mu příliš často těžko přijatelná ustrašenost a nedostatek invence. Altered Carbon, který je adaptací románu Půjčovna masa Richarda K. Morgana, trpí všemi nedostatky a špatnými stereotypy, které se s žánrem ve filmové podobě pojí. Za prvé: zdá se, že existují dva předobrazy, kterých se všechna další díla drží zejména po vizuální stránce - Blade Runner Ridleyho Scotta a japonská manga a anime Ghost in the Shell (sem tam ještě Matrix, což je ale kapitola sama pro sebe). Nic proti citacím, ale ve vědomí většiny filmařů jde zřejmě o jediné dvě úspěšné a známé kyberpunkové adaptace, tudíž ztvárnění jejich světa kopírují až příliš často a až příliš otrocky. V důsledku čehož se zdá, že se zastavil čas a že žánr, který jinak pobízí k různorodosti, vizuálně ustrnul podobně jako punkrocková móda na roztrhaných džískách, čírech a křivácích. Za druhé: kyberpunk sice zdůrazňuje sociální rozdíly a třídní konflikty, ale zejména ve filmové podobě se člověk setká se striktně vyhroceným černobílým viděním: bohatí jsou bez výjimky zlí psychopaté, kteří mají přístup k technologickým vymoženostem, oběti i hrdinové jsou pak vždy z nižších tříd, přičemž bojují proti nějaké technologické záležitosti, která zapříčinila společenskou nerovnováhu. Svět je ovšem mnohem složitější, přičemž tahle dualita zlých boháčů a hodných chudáků (nebo alespoň „obyčejných lidí“) je bohužel již tak nudný stereotyp, že nefunguje ani v metaforické nadsázce. Paradoxně je pak Altered Carbon fanaticky technofobní film (podobně jako Matrix, Elysium, In Time, americká hraná verze Ghost in the Shell atp.), jehož ideálem je jakási vágně definovaná přirozená lidskost. Je ovšem třeba poznamenat, že klasiky žánru takhle primitivní nejsou - když si člověk přečte Gibsona, Stephensona, Shirowa (nebo se podívá na animované Ghost in the Shell), sezná, že zobrazované konflikty nikdy nejsou podávané takto primitivně. Divák nechápe, proč se scénáristé obtěžují celkem fungující předlohy složitě přepisovat do úplně jiných nekonzistentních konstrukcí, jestliže by výsledek dopadl mnohem lépe, kdyby si ušetřili práci a prostě děj knihy “jen převedli” do obrazu, když už provozují seriálovou adaptaci literárního díla. Za třetí: scénáristé si zřejmě zvykli na to, že young adult čtou i dospělí, a normy vyprávění tomuhle předpokladu přizpůsobili tak, že lze stěží najít v rámci filmového sci-fi mainstreamu cokoli chytřejšího, než jsou Hunger Games. Altered Carbon tak v nijak originálním a poměrně přímočarém vyprávění, které přitom občas trpí nedotaženou dramatizací vývoje, kombinuje makabrózně patetické scény (moje srdce, které jsem si ve virtuální realitě vyrval doslova z těla, patří tobě) s hysterickým herectvím a ne moc smysluplným dějem. Postavy jsou nějak charakterizované, ale pak jednají úplně jinak – přes svůj dokonalý výcvik a proklamovanou chladnokrevnost se například z nepochopitelných důvodů (když pomineme špatně napsaný scénář) dopouští nesmyslně iracionálních výbuchů a školáckých chyb. Svět obsahuje navíc spoustu nekonzistencí, jejichž výčet by zahrnul samostatnou recenzi. Např. časový vývoj – postavy žijí stovky let, ale společnost se nemění, vypadá jako naše aktuální představa blízké budoucnosti zamrzlá v čase. V technologicky rozvinuté civilizaci kolonizující sluneční soustavu policejní sbory používají na chlup stejnou uniformu celé dlouhé dekády a estetika se odkazuje výhradně na naše moderní umělce – že by šlo o ilustraci tezí o zamrzlé postmoderní kultuře, jak je podává filozof Michael Hauser? (haha) Jeden díl mi přišel záměrně napsaný tak, že každá postava v něm musí mít alespoň jeden hysterčák (počítal jsem je). A navíc seriál selhává i v žánrových aspektech, ve kterých by to člověk nečekal – jeden příklad: Takeshiho sestra je v jedné scéně neporazitelná ninjovská asasínka, přičemž o deset minut později se chová, jako by neměla žádný výcvik – nechává nesmyslně zničit množství svých velmi draze vyrobených klonů, které jen tak nabíhají na nepřítele, aby jim prostě prostřelil hlavu. Ve stejné scéně si nejprve počíhá, chytí útočníkovu automatickou pistoli správně za hlaveň, aby ji po jednom bodnutí střepem opět pustila a nechala se jí střelit. Nehledě k tomu, že útočníkem je v tomto případě elitní policistka se speciálním výcvikem, která přitom před sebe svou zbraň strká s nezastřenou touhou po vlastním odzbrojení. Dvě superelitní vylepšené bojovnice se tak střetávají způsobem, kdy člověk pochybuje, zda jim někdy někdo dal alespoň základní přednášku o způsobech sebeobrany. Různorodých nesmyslů je ale v seriálu opravdu hodně. Filmový kyberpunk zřejmě čeká na svého vizionáře, který mu dodá osobitou vizi (místo aby jen opakoval desítky let staré vize jiných) a dostane jej na patřičnou úroveň, neboť tenhle žánr by si zasloužil emancipovanější přístup, než jakou ukazují přizdisráči z tvůrčího týmu Altered Carbon.

    • 3.4.2018  10:42
    Lady Bird (2017)
    ***

    Není nijak překvapivé, že Greta Gerwig, u jejíchž rolí jsem měl vždycky pocit, že do značné míry hraje trochu sama sebe (filmy Rebecky Miller, Noaha Baumbacha, bří Duplassových, Joe Swanberga), ve svém čistě sólovém režijním debutu vytvořila hlavní hrdinku, která je další verzí rejstříku jejích dvojnic (v tomto případě skrze Saoirse Ronan). Což ovšem filmu nijak neubírá na hodnotě. Naopak. Je celkem jedno, nakolik se Gerwig inspirovala u svých "mumblecoreových" filmařských kolegů či u Baumbacha, nebo zda jde o přirozené tíhnutí podobně založených osobností, jež tvoří v současném americkém nezávislém filmu určitou rodinnou podobnost. Obzvláště vzhledem k tomu, že jde o autorský film a zároveň její režijní debut, jde o docela vyzrálé a sebevědomé dílo.

    • 3.4.2018  10:41

    Podobně jako u slavnějšího MECHANIKA, jde vlastně jen o takovou nepříliš promyšlenou psychiatrickou hříčku. Andersona zřejmě fascinují extrémní stavy lidské mysli – u MECHANIKA schizofrenie, zde syndrom rozdvojené osobnosti - multiple personality disorder (což je třeba od v některých rysech podobné paranoidní schizofrenie třeba odlišovat). Ovšem zřejmě nemá dostatek talentu nebo píle, aby s tím něco opravdu zajímavého udělal. Celý film tak trochu působí jako studentský film – spousta tajemně rozvíjejících se motivů se v rámci "překvapivé" pointy (která je imho čitelná cca po prvních deseti minutách) zahalí do pohodlného pláště neurčitosti, který se spoléhá na to, že divák v rámci sladkého thrillerového mindfucku bude dumat nad tím, co se chytře spíše jen tváří. Prostředí opuštěného blázince, což je takový archetyp s geniem loci, jak jej lze zažít např. u Mount Massive Asylum ze hry OUTLAST, nebo budovy v Briarcliffu ze seriálu AMERICAN HORROR STORY: ASYLUM, tvoří 90% působivosti celého filmu. Určitě by bylo možné jeho hororovou atraktivitu využít mnohem kreativněji.

    • 3.4.2018  10:40

    Celkem průměrná adaptace knižní předlohy - jeden z těch filmů, u nějž se jeho smysl nad rámec pouhé literární ilustrace hledá dost těžko. Pád z útesu ve filmu působí hodně vykonstruovaně a vzhledem k jeho ústřední roli konstrukce zápletky vyznívá trochu hloupě. V knižní předloze od Daphnie du Muriel se pád netýká útesu a vyústění má poněkud odlišné vyznění.

    • 3.4.2018  10:39
    Rofuto (2005)
    ****

    Nejsem si tolik jist svým diváckým zážitkem, jako u KAIRO - mám pocit, že nedostatečná sevřenost ROFUTO není až do tak velké míry autorským záměrem. Nicméně i tady mi připadá fascinující, kterak se ze začátku z velké části civilně působící svět mění v noční můru, v níž převažuje snová logika. U ROFUTO se navíc příběh zřejmě obrací v něco, co by mohlo představovat fantazii hlavní hrdinky, která je spisovatelka pracující na jakési nespecifikované próze pro ženy - v tomhle ohledu se vtíravá melodramatičnost, u níž není jistý stupeň ironie, paradoxně podobá třeba některým filmům Pedra Almódovara. U některých scén jsem si vybavil vlastní snové zážitky, přičemž nemám ani tak na mysli jejich obsah, jako spíš mnohem hůře postižitelný pocit týkající se způsobu co a jak se ukazuje. Podobný dojem jsem měl mimochodem např. u některých scén v díle Davida Lynche (MULHOLLAND DRIVE - scéna s děsivým výjevem vynořivším se zpoza rohu, který představoval bizarní potvrzení toho, že iracionální běs má reálnou podstatu; stejně tak mnoho scén z novějšího TWIN PEAKS: THE RETURN). Což je pro mě jeden z indikátorů, že na tom filmu, a na tvorbě Kijoši Kurosawy obecně, je něco fascinujícího.

    • 31.3.2018  20:16

    Zdá se mi, že oproti první sérii jde o velký propad. Zatímco dříve si Dufferovi s žánrovými schématy a klišé pohrávali, nyní je prostě jen naplňují. Karty jsou rozdány hned od začátku a nasměrované tendence se ani na chvíli nevydají mimo své koleje. Divák se nemá ve vývoji příběhu díky jeho předvídatelnosti prakticky čím zabývat. O známé postavy netřeba se strachovat, protože mají ochranu všeobecné sympatie; umírají jen bezejmenní vojáci a vědci a nově přibyvší hrdinové (Bob Newby), kteří si svým looserovským profilem o smrt jakoby sami říkají. V postmoderně žánrovém pomrkávání se ke světům Spielberga, Carpentera, Kinga apod. přidávají například také aluze na TERMINÁTORA II., CRITTERS nebo VYMÍTAČE ĎÁBLA, ale vyprávění de facto co do žánrovosti i náročnosti zůstává na úrovni rodinných snímků S. Spielberga. Navíc jsou tvůrci proti svému emancipačnímu étosu. Bob Newby představuje přestárlého obtloustlého nerda, který je sice chytrý, obětavý, ale bojácný a nemužný a právě proto představuje typickou oběť – postavu, která vykoná jeden nebo více překvapivě hrdinských činů, po nichž díky své nemotornosti a mimóznosti zahyne. Přeživší jsou totiž jen ženy, děti a alfa samci s vyhraněnou identitou citlivého heroje. Paradoxní ovšem je, že Bob Newby představuje možnou budoucnost právě pro ústřední roztomilé mladé hrdiny (která je stvrzena i jejich poznámkou im meroriam, že právě Newby byl ten, kdo založil jejich oblíbený audiovizuální kroužek). Seriál, který zdánlivě staví na tom, že nerdi jsou winners, vlastně spíše ukazuje, že jde o iluzi – jen co se vyvinou z dětské roztomilosti, čeká je osud chytrých, ale neatraktivních blbečků, nad jejichž mrtvolou si ostatní na půl minuty postesknou, že jich přeci jen byla celkem škoda. K dobru rozhodně neslouží ani špatně napsané scény, v nichž se jinak rozumné postavy vrhají do zcela nerozumných akcí na efekt, aby je pak měl kdo zachraňovat. V blízkosti smrtelného nebezpečí sotva několik minut poté, co strachy ani nedýchali, řvou jako na lesy a hádají se o prkotinách, s lehkou citově vyděračskou závratí nechávají téct slzičky bez utření pěkně až k bradičce, a vůbec se chovají vzhledem k okolnostem nesmyslně (třeba bratr Max v jednu chvíli suverénně odmlouvá svému dominantnímu fotrovi, jakoby nevěděl, co bude následovat – když se mu však záhy dostane reakce v podobě militantního nátlaku, nehne brvou a podvolí se vojenské disciplíně, s níž má evidentně bohaté zkušenosti – celá scéna působí, jako by se v jednom okamžiku do těla postavy vtělil jiný charakter). Možná by se mohli bří Dufferovi snažit trochu víc.

    • 31.3.2018  20:15

    Scénář připomíná snahu o efektnost za každou cenu, přičemž balancování na pomezí mezi racionálním vysvětlením a nadpřirozenými jevy, jako se to daří v předchozí sérii, tentokrát spíše připomíná druhořadý horor, u nějž si jeho tvůrci nebyli jisti, co vlastně chtějí ukázat a jak. Zvláště pak v druhé polovině. Chování postav je v důležitých punktech nesmyslné, jejich role v příběhu nejistá nebo směšná, chatrné konflikty vytvořené účelově pro nějakou dramatickou situaci, která pak často není nijak ústrojná. Už celý (zřejmě vážně míněný) ústřední konflikt, kdy jakýsi elektrikář Vladek, který je zároveň šaman, zachraňuje město tak, že vymítá démona z šerifa Dana, protože ten představuje pro celé Fortitude jedinou možnou záchranu (proč?), působí jako špatný vtip. To, co se na FORTITUDE povedlo, tentokrát zůstává jen v podobě roztroušených střípků.

    • 31.3.2018  20:14

    Po AMER a vrcholném L´ÉTRANGE COULEUR DES LARMES DE TON CORPS se předmětem experimentu opět stává brakový žánr. Od gialla tentokrát spíše k policejnímu thrilleru. LAISSEZ BRONZER LES CADAVRES! je oproti předchozímu klasičtěji narativní (také jde o adaptaci stejnojmenné knižní předlohy); vzhledem k výraznému rukopisu a bujnosti experimentálních formálních postupů tvůrčí belgické dvojice lze snadno prohlásit, že se autoři opakují a neposunují se k ničemu novému. Já si to nemyslím, jelikož tenhle způsob žánrové interpretace ještě zdaleka nedosáhl veškerých plodů – a není nic snadnějšího, než si chvíli počíhat a pak s uspokojením novátorský postup prohlásit za vyčerpaný, a to jen proto, že se dvě novátorská díla od sebe neodlišují tolik, jako se liší od všeho předchozího. Záměrně čistě povrchové zkoumání fascinace mezi estetizovaným násilím a perverzní sexualitou skrze formální (barevné odstíny a kontrasty, střih, zvuk, hudba, detaily, a jejich proměnlivý rytmus) i obsahové prvky, které jsou zdůrazněné takovým způsobem, že na jednu stranu diváka nenechají ani na sekundu únikově ponořit do zobrazovaného světa a zapomenout na jeho principy zobrazení, na druhou stranu jsou tak pevně spojené s určitými navyklými nebo archetypálními reakcemi, že mají přes svůj zcizující efekt silně emocionální odezvu.

    • 31.3.2018  20:13

    Téma zajímavé (sexuálně motivovaný sériový vrah v socialistickém Maďarsku podle skut. událostí – takový menší Čikatilo nebo Straka…všichni tihle sebestřední bastardi jsou si ve svém psychopatickém naladění dosti podobní – viz třeba Drbohlavovu PSYCHOLOGII SÉRIOVÝCH VRAHŮ). Ovšem jde o film s všemi nešvary televizního formátu – ač zřejmě o televizní film nejde. Křečovité herectví, místy snaha o ozvláštnění končící spíše podivně matoucím dojmem, neschopnost ukázat více, než jen povrch – ve smyslu obecně psychologickém i ve smyslu zobrazení samotného tématu či jeho politického nebo společenského rozměru, často laciné ústupky filmovému vyjádření.

    • 31.3.2018  20:12

    Celkem dosti ambiciózní variace na slasher, který vyniká zejména formálně. Tematicky už tolik originální není (zavřený dům, postupné odhalování tématu s děsivým závěrem) – v zásadě je skoro od začátku docela jasné, o co jde a co se bude dít. Vzhledem k celkově vysoké úrovni to tolik nevadí, ale přesto jde spíše o naplnění žánrových konvencí, než o jejich přestavbu (tematickou nebo narativní), kterou bych ocenil o něco více. Pokud bych to měl brát jako filmařské cvičení, tak za jedna.

    • 31.3.2018  20:11

    Skvělý námět, několik dobrých momentů, zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že Hitchcock téma zdaleka nerozvinul do míry zajímavosti, jaká se v něm skrývá. A to opomíjím dosti nesmyslné jednání většiny postav a logické lapsy či nesmyslné psychologické zkratky, které už by si dnes dovolil používat takto lehkovážně asi málokdo. Ve výsledku mi to přijde spíše jako lehce nadprůměrný žánrový film. Dvě silné scény: samotná vražda a antagonistův pohled z divácké tribuny tenisového turnaje, jehož nehybná hlava mezi synchonně kývavými pohyby ostatních diváků sledujících pohyb míčku je úchvatný. Rozhodně jsem ovšem zjistil, že kromě Bergmana a AMERICKÉ TRAGÉDIE byl pravděpodobnou inspirací pro Allenův MATCH POINT i právě této snímek (btw, scéna na kolotoči v poslední epizodě THE PUNISHER je jím inspirovaná zřejmě jakbysmet).

    • 31.3.2018  20:10
    Ava (2017)
    ***

    Celý film pěkně vystihuje scéna, kdy hrdinové maskovaní za jakési křováky okrádají turisty na nudapláži, kdy přitom není jasné, zda se jedná o skutečnost či jejich fantazii. Představuje se tak linie úniku, kterou se chtějí vydat a kterou se záhy vydají. Ze známého narativního vzorce se poměrně nečekaně utváří podivný vyprávěcí tvar, přičemž není jasné, nakolik to bylo ze strany tvůrců záměrem – záměrným porušením schématu. Či nakolik naopak si prostě nechali vývoji volnou ruku, přičemž si nebyli jisti výsledkem, respektive jeho uchopením a výpovědí. Poněkud vykonstruovaná zápletka s postupným slepnutím už od začátku znejišťuje konstrukci coming-of-age příběhu. Objevují se zde archetypální postavy - hodný a zlý chlapec; vyprávění není a asi ani nechce být realistické. Hrdinka přijme svůj osud postupné slepoty, noří se do tmy a klid jí dodává přesvědčení o prohlubování alternativních smyslů. Tragédie se tudíž nekoná, neboť se k situaci postaví nečekaně aktivním způsobem. Z nespokojenosti vlastní spíše ovšem věku dospívání, než dané situaci (matka, odcizení, matčin milenec, nároky a představy dospělých, rádoby snaha o porozumění a kamarádství), hledá vlastní způsob vzdoru. Odmítne slušného hocha a v souladu se svým postupným propadáním se spřáhne s místním charismatickým a „nebezpečným“ týpkem. Jde tedy o docela zajímavý film, který místy zaujme i svojí vizualitou. Celkově ovšem nepůsobí zcela přesvědčivě – spíše jako tvůrčí tápání se záblesky talentu. Koneckonců jde o debut, takže na potvrzení či vyvrácení nejistých závěrů si bude třeba počkat na další dílo.

    • 31.3.2018  20:09
    Drei Zinnen (2017)
    **

    Základní uchopení tématu ambivalentního vztahu mezi nevlastním otcem a synem je docela zajímavé. Drei Zinnen je ovšem jako Berlínská škola naruby: místo toho, aby ve všedních kulisách zkoumala nuance všednosti, které jsou ovšem pro lidský úděl podmiňující, tak ve fotogenických horských kulisách předvádí drama pod povrchem, které šustí papírem a kde se detaily i psychologická věrohodnost ztrácí. Klíčová scéna, kdy se pod klukem propadne led, je pak naprosto nevěrohodná, protože se v ní najednou chová jako psychopat, kterým ovšem evidentně není. Přirozená reakce je dostat se ven; šok by mu naprosto nedovolil si propočítávat nějaké alternativní možnosti toho, kterak by situaci využil ve svůj prospěch. No a v nejzajímavějším momentě se film záměrně vzdává vyprávění, tudíž ve mně na konci dominoval pocit, že se jedná o spíše nepovedené drama v rámci průměrné artově-festivalové formy.

    • 31.3.2018  20:08

    Rozhodně dobrý film, velmi vyrovnaný ve všech směrech - stylisticky, z hlediska záměrně roztříštěného vyprávění směřujícího k celkem jasnému poselství. To je sice na jednu stranu celkem předvídatelné a přímočaře apelační, na druhou stranu ale působí autenticky a dokáže se vystříhat zbytečného patosu.

    • 31.3.2018  20:07

    Kdyby točil Bruno Dumont v Zambii, zřejmě by nemusel tolik nadsazovat (haha). Jinak jediné, co lze snímku vytknout, je možná až příliš jednoznačný emancipační akcent - vrcholící v symbolickém dešti (jak jinak) a osvobozených stuhách vlajících ve větru (to jsou tradiční prvky sociálně kritických realistických románů či filmů - použité v podobném duchu už tolikrát, že už je jen málo kdo bere vážně). Smysl snímku by byl zřejmý, i kdyby tak moc netlačil na pilu, ale zřejmě jde o snahu zavděčit se většinovému festivalovému publiku. Jinak poznámka strany hudby - obvykle mě trochu štve, že přestože existuje nepřeberné množství artificiální hudby, 95% filmařů snad zná jen Vivaldiho, Beethovena a možná Bacha (pravda, tady byl ještě ten Schubert). I když to provedení LQS mělo v tomhle snímku poměrně zajímavě skřípavý zvuk a vytvářelo zábavně podvratný kontrast. Ostatně podvratnost se silně satirickým ostnem je to, co u tohoto filmu hodnotím nejvýše.

    • 31.3.2018  20:02
    Léto 1993 (2017)
    ****

    Výborný film. Co se týče formy, práce s herci i způsobu vyprávění a vystižení pojednávaného tématu, není mu moc co vytknout. Nesnaží se diváka šokovat drastickými scénami, aby na něj zapůsobil, všechno, co ukazuje, funguje s promyšlenou úsporností - je evidentní, že každá scéna má svůj jasný význam. Ukazuje jen právě tolik, kolik potřebuje divák vědět, aby si složil dohromady celý obraz. Dostává se k nitru svých postav nenápadně, ale velmi přesvědčivě.

    • 13.2.2018  09:44

    Zobrazuje méně známou historii amerických Finů, kteří po krachu newyorské burzy odjeli do Sovětského svazu s dobovou naivitou budovat dělnický ráj. Hl. hrdina je ovšem se svým ještě komplikovanějším osudem (a z hlediska filmového závěru relativně dobře zakončeným) mezi nimi výjimkou – čímž mimo jiné vzniká u diváka kvazirealistického díla trochu falešný dojem, že zatímco pro ostatní lidi okolnosti dopadají špatně, on sám ale zlému osudu vždy nějak unikne (díky ztotožnění s protagonistou, z jehož perspektivy je příběh nahlížen, jemuž spousta lidí neujde). Tím, že se „velké příběhy“ často vypráví očima přeživších, zkreslují obraz pozitivním směrem. Co se týče IKITIE, není to nakonec tak špatný film, jak jsem se obával. Rozhodně lze vyzdvihnout dvě věci – pěkně natočené naturalistické sekvence (připomenul jsem si při nich Wajdovu KATYŇ, i když Wajda byl jinak díky své vícevrstevnatosti rozhodně lepším tvůrcem) a počáteční stylistické ladění á la spaghetti western, které ovšem film paradoxně vůbec neodlehčuje, spíše mu dává ještě zlověstnější nádech, jelikož je zřejmé, že o westernový příběh s citově kompenzačním revenge finišem se jednat nebude. Na druhou stranu jde o dosti přímočarý film s velmi jednoznačným poselstvím a hlediskem, který je celkově laděn spíše do midcultového art-festivalového mainstreamu. Naštěstí si do určité míry drží jistou osobitost.

    • 6.2.2018  12:37

    Anderson jako obvykle kombinuje smysl pro detail, rafinovaný scénář a precizní kompozice. Jeho kinematografické ohledávání kulturních rysů se odklání od amerického k britskému společenskému kontextu. Maniodepresivní prestižní módní návrhář Reynolds Woodcock (fiktivní postava i značka) se pohybuje mezi extrémy. Jeho sterilní přístup ke světu se povýtce vyznačuje perfekcionismem, s nímž nahlíží na ženy coby panenky na klíček, z nichž si vybírá ty zajímavé, pro které pak připravuje svoje vytříbené módní slupky. Z této umrtvující sterility jej libidem a životním elánem napájí svéhlavá múza Alma, a to paradoxně nejsilněji tehdy, když jej destruktivně dovádí k hranici smrti (žena=travička). Reynolds pouští ženy k vodě ze dvou důvodů - když se mu nepodřizují a když se mu podřizují. Zdánlivě neřešitelná situace má ovšem řešení v dynamické rovině...

    • 6.2.2018  12:37
    Wind River (2017)
    ***

    Zdá se mi trochu přeceňovaný. Na jednu stranu by se mohlo jednat o docela pěkně a působivě natočený thriller, byť po formální stránce se poněkud držící při zemi, respektive u osvědčených postupů. Jenže WIND RIVER má vyšší ambice, než být jenom žánrovou zábavou. Nevadí, že je jeho výpověď konzervativní, větší problém je ten, že je poměrně přímočará a v podstatě docela banální. Banální v tom smyslu, že v divákovi nejspíše emocionálně zarezonuje, ale nevyvolá v něm žádnou změnu náhledu, jelikož všechno, co ukazuje, je za prvé interpretačně jednoduché a prosté, za druhé to není nic, co by už nebylo viděno stokrát v jiné podobě. Tudíž mi to přišlo trochu jako ne zcela povedený pokus o nápodobu Cormaca McCarthyho (nebo adaptací McCarthyho děl). V některých momentech skoro jako mccarthyovská parodie (závěrečný dialog o smrti). Navíc se film sice tváří sebevědomě ve smyslu "true life story", ale přesto v něm zůstává spousta filmových klišé - vč. takových, jako třeba že skrytý střelec ze záhadného důvodu čeká až na vyvrcholení masakru, aby na jeho konci mohl pěkně umělecky zasáhnout na způsob poněkud očekávaného deus ex machina. (Co mu asi běželo hlavou? Koukal na probíhající masakr a říkal si: ještě ne, to bych zkazil dojem?) Celkově WIND RIVER ovšem není špatný snímek, jenom zdaleka ne tak dobrý, jak se o něm píše.

    • 12.1.2018  11:26
    Nejtemnější hodina (2017)
    odpad!

    1. Film je postaven na komediálním mustru a tím, že z hlavního hrdiny dělá klauna. Tím jednak odzbrojí skeptičtější či neutrální (ve smyslu citové zainteresovanosti) publikum, jelikož mu předloží klišé v podobě sympatického nemotory, medvídka, kterého si prostě musíte oblíbit. Jakmile děj potemní, komediální prvky zůstanou ve stopovém množství, aby se divákova sympatie nevytratila, zbytek se transformuje v patos. 2. Se skutečností – především co se týče vykreslení Churchillovy postavy – nemá film nic společného. Místo toho je celý film agitací za národní hrdost, která je prostřední karikaturou historického filmu. Film kromě dosti přímočaré snahy pozvednout národní sebevědomí nepřinese ke zpracovanému tématu vůbec nic nového, naopak si bere ta nejprostší klišé, které se pojí s Churchillem i britskou kulturou jako takovou, přičemž všechno negativní vynechává, potlačuje, nebo karikaturně převrací. 3. Celý film by bylo možné vyjádřit i takto: Britové si myslí, že jsou úžasně roztomilí, jenže nejsou. 4. Podobně jako biografie Borise Johnsona, i Darkest Hour Churchilla využívá ke glorifikaci názorů jakéhosi „obyčejného člověka“ a to dost křečovitým způsobem. Což ovšem na druhou stranu neznamená, že – jak Johnsonova kniha, tak Darkest Hour - není ve svých základních tendencích funkční. 5. Po formální stránce se film drží na Joea Wrighta poměrně při zemi. Přesto je zde několik pěkných scén, dále celá průměrných a několik přímočarých klišé, které pomocí otřepaných vizuálních postupů podtrhují patetické vyznění. 6. Nemluvě o hudbě… 7. Pěkná ukázka šablon, s jakými Wright pracuje, jsou například scény s Churchillovou sekretářkou (celou situaci lze zároveň brát jako návod, jak si ochočit mladou holku na způsob Padesát odstínů čehokoli): nerudný medvídek Churchill ji nejprve na úvod seřve, aniž by se té chudinky mladé zeptal alespoň na jméno; na to je pokárán svojí korektivní sympatickou manželkou, načež se začne k mladé dívce chovat jakože pěkně, což dokládá zejména kapesník, který ji empaticky podá, aby si mohla usušit slzičky, když zjistí, v jak těžké situaci se jejich národ nachází. Dívka je mu pak naprosto oddaná. A takové srágory se, zdá se, lidem opravdu líbí. 8. Představoval jsem si, jaké by například byly reakce na film, který by v podobném stylu zobrazoval třeba Václava Havla. Těžko si každopádně představit, že by s tím byl kdokoli spokojený. 9. Shodou okolností jsem se dal do sledování populární série Game of Thrones – přišlo mi vtipné, když jsem si uvědomil, že zobrazení politikaření a mezilidských vztahů je zde o dost realističtější, než v případě Wrightova filmu.

    • 6.1.2018  18:55
    Babylon Berlín (TV seriál) (2017)
    ****

    Dobře to vypadá, jelikož retro je ve všeobecné oblibě. První série je ovšem spíše prostě jen polovina vyprávění, jelikož nastolené morální konflikty se nikam zásadně neposunou. Teprve i po zhlédnutí druhé řady se množství konfliktů patřičně vyvine a cynismus námětu, v němž jsou na třech úrovních vždy ti špatní vlastně dobří v konfrontaci s těmi na úrovní následující, dostane patřičný tvar.

    • 6.1.2018  18:54

    Vtipná variace na žánr romcom, v níž zažije milostný románek rozvedený fyzioterapeut ve středním věku a uprchlá agilní vietnamská disidentka, jež coby černý pasažér přišla o nohu. Setkají se ve světě lidí zmenšených na 13 cm, do nějž se nechají transformovat zmenšením svých fyzických schránek – ať již dobrovolně čili nic. Payne divákům dává jen málo z toho, na co se vzhledem k tématu zmenšování nejspíše těší – žádné souboje s obřím hmyzem na způsob CO JE MALÝ, TO JE HEZKÝ, ani násilná „gulliverovská“ setkání obrů a trpaslíků. Místo toho skrze parciálně domyšlenou nadsázku předkládá chytrou společenskou satiru, v níž se občas zmatený divák bojí smát, jelikož se to zřejmě nehodí (např. ve scéně s na smrt nemocnou mexickou uprchlicí, jíž zřejmě neúmyslně způsobí eutanázii horlivá hlavní hrdinka). Payne se drží od patosu dál, lidskou společnost ukazuje v nelichotivém světle, přesto jsou jeho hrdinové překvapivě vždy spíše sympatičtí skrze své slabosti. Pointa je nakonec přímočaře prostá – a celý film tak drží svým poselstvím moc nad věcmi nekoumat a pomáhat teď a tady dosti při zemi. S tím se sice nemůžu tak docela ztotožnit, ovšem naštěstí je to celé vyvážené neustále přítomnou podvratností.

    • 3.1.2018  10:15

    Tragikomická fraška a společenská satira intelektuální třídy, kterou se Baumbach tradičně zabývá (v příbuzném stylu jako v současnosti už poněkud vyčpělý W. Allen). Celkově sice trochu schematické, ale B. nelze upřít schopnost dobrého pozorovatele, který v zachycení detailu vystihne větší celek.

    • 3.1.2018  10:15
    Thelma (2017)
    ****

    Překvapivě dobré – stylisticky i tematicky. Umělecká verze X-Men Origins (i v prvních X-Men Briana Singera je čitelně zakomponován motiv coming outu, i když méně explicitně). Zároveň zajímavá fúze „čarodějnického hororu“ a serióznějšího dramatu – celé v rámci fantastické poetiky, kdy je od začátku až do konce udržena dvojznačnost výkladu a perspektiv (čarodějnice svádí nevinnou dívku vs. ďábel skrze nevinnou dívku pokouší hrdinku s neuvědomělými paranormálními schopnostmi). Snad jen ten symbolický had je zde poněkud zbytečně nadužíván.

    • 3.1.2018  10:13
    Alias Grace (TV seriál) (2017)
    ***

    Seriálová adaptace stejnojmenné knihy Margaret Atwoodové o historické postavě vražedkyně Grace Marksové. Není určitě špatná (btw nad ním měla Atwoodová autorský dohled – tedy ne, že by to bylo nějak zásadně podstatné), ale to, co je na ní zajímavého, mě spíše vnadí k přečtení předlohy: nemožnost zachytit objektivní pravdu, propustnost mezi světem fikce (svědeckých výpovědí a výpověďmi pachatelky) a historickou „pravdou“ a především (opět) predestinace ženské hrdinky ve společnosti, která jí příliš stupňů volnosti neposkytuje – v neposlední řadě zábavná rovina (pro hlavního mužského hrdinu – lékaře zabývajícího se lidskou psýché) šokující skutečnosti, že žena má tajný vnitřní život, do nějž muž může jen obtížně proniknout :-D.

    • 6.10.2016  09:43

    Garbage in, garbage out.

    • 1.9.2016  09:42

    Snyder z blockbusterové elity přetváří komiksové filmy patrně tím nejvíc vzrušujícím a zajímavým způsobem. Čím víc zklamaných a nasraných fanoušků, tím lépe. Opět se osvědčilo známé pravidlo, že film je dobrý zejména tehdy, když se většině diváků nelíbí.

    • 4.8.2016  09:37
    Všemocný (TV seriál) (2015)
    *

    První tři díly. Naprostá stupidita. Scénáristům by nejspíše nepomohly ani mamutí dávky NZT.

    • 7.10.2015  22:06

    Zajímavý námět - natočený tím nejhorším možným způsobem.

    • 21.8.2015  10:49
    Amerika (2015)
    **

    Falešný sentiment - film na něj poukazuje, ale nechává jej tak - nejde ani do hloubky ani do šířky. Forma na hraně mezi fikcí a autentickým dokumentem nefunguje - coby fikce by to bylo dosti slabé vyprávění o víkendových únicích do imaginárního světa před zlou realitou, která u kotlíkářů nabrala setrvačnost, díky níž zůstávají po celý svůj život "v lese", přičemž protagonisté jsou schopni pouze zamlženého pochopení - coby dokument jde o naivně manipulativní hru ve smyslu: jsme tady sami, nemáme hodinky ani mobil, a ta kamera támhle, to je omniprezentní oko Pána lesa...

<< předchozí 1 2 3 4 5 6 8
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace