Douglas

Mohla to být úžasná antiteze k Minority Report na poli velmi podobného tématu (rozkoš z používáni techniky a naprostá absence etiky x strach z jejího zneužití a etický rozměr jako hlavní téma), kdyby se při psaní příběhu více přemýšlelo. Do scény zatčení považuji ten film za geniální. Je po všech stránkách technokraticky odosobněný a nikdo se otravně nezabývá etickými otázkami... Detektivové šmírují, způsobují autonehody, vyhazují elektřinu v celé čtvrti, zprostředkovaně zabíjejí jiné postavy (což se promptně omluví tím, že by stejně umřely jinak). Scény sledování napříč časem jsou brilantně zrežírovány (zejména automobilová honička je jedna z nejoriginálnějších, co kdy vznikly), vyšetřovatelé jsou skvěle napsaní geekové a chladná estetika á la CSI k čistě rekonstruktivně strukturovanému vyprávění dokonale sedí. ____ Jenže v polovině se příběh zlomí do cestování v čase, které nemá vyšetřovací charakter a události se neodhalují, nýbrž mění. Tady bohužel vyprávění padne do několika nepřehlédnutelných pastí, přestane dávat smysl a absurdity jsou tak výrazné, že prostě přes všechnu snahu nelze nalézt adekvátní klíč, který by film zachránil jako "dobrý objekt". A právě tady vyplývají největší rozdíly ve vztahu k Minority Report. ____ Zatímco v Minority Report byla struktura vyprávění do detailu promyšlena a všechny indicie v průběhu filmu měnily svůj význam kontextualizováním do nových a nových rámců, v Deja Vu mají indicie prostě a jednoduše jen jeden význam. A když se nám film snaží tvrdit něco jiného, nepráskneme se do čela s hlasitým "Jasně.", ale začneme se s vyprávěním hádat. A ono nám bohužel dává dostatek argumentů k tomu, abychom zvítězili... Věřte, že mě to mrzí a ty čtyři hvězdičky dávám jen velice nerad.

Ačkoli takto filmy nikdy nevypadaly, pocit falešné nostalgie je poměrně silný. Filmové vzpomínky totiž Svět zítřka jenom vyvolává, žádné konkrétní nepředstavuje a spíš jde o jakousi procházku popkulturní ZOO, v níž si milovník světa včerejška najde, co potřebuje.

Aneb jak udělat z tradičního vánočního příběhu nehoráznou břečku s příšernými herci, primitivní kompozicí a neuvěřitelně iritujícími dialogy.

Do tři čtvrtin mimořádně svižný a sebeuvědomělý žánrový film, poslední čtvrtina je bohužel dost degradující, protože všechny otázky už jsou de facto zodpovězené a jde "jenom" o finální akční dovětek, který už nemá na co odpovídat. Ten se však - obzvláště pak ve stávající podobě - k víceméně sofistikovanému vyprávění, které předcházelo, vůbec nehodí a zásadně narušuje strukturu filmu.

Nebýt těch dvou geniálních scén, z nichž první ani do filmu nijak zvlášť nezapadá (lidojedi; ostrovní bitka s mlýnským kolem, hřbitovem, lesíkem a pláží), dal bych dvě hvězdičky. Stejně jako minule se dost banální historka všemožně uměle komplikuje a velmi podobné situace se pořád dokola opakují, výsledkem čehož je místy přes všechnu akci naprostá ztráta rytmu. Navíc jakkoli postavy o svých motivacích permanentně hovoří, nijak zvlášť zřetelné nejsou a celý závěr působí jako snaha za každou cenu naplnit dilema naznačené ve třech čtvrtinách filmu (rozhovor Jacka a Elizabeth o "zvědavosti"). Ty dvě scény mi ale stále leží v hlavě natolik silně, že bych se konkrétně na ně podíval klidně ještě několikrát... Na celý ten film, který zdánlivou přehlceností maskuje vlastní narativní inkoherenci a repetitivnost, už ale pokud možno nikdy.

Rusové už jeden remake Dvanácti rozhněvaných mužů natočili, a to celých 34 let před právě uváděným snímkem 12. Převzali od Američanů koncept, nasadili ho do jedné místnosti na socialistické stavbě a rozehráli úchvatné konverzační drama, které bohužel skoro nikdo nezná.

Romanticko-dobrodružný cikánský příběh s chytlavými cikánskými melodiemi, jehož příběh se točí hlavně kolem lásky a zlodějiny koní. Poněkud expresivní a náhlý závěr zřejmě koreluje - ostatně jako řada dalších prvků filmu - s impulsivní povahou lidí, o nichž film vypráví.

Film oscilující mezi dětským, válečným a poetickým, jehož ústředním motivem je rozpor mezi válkou a uměním. A pak, že ve válce mlčí múzy

Drama postavené především na rozháranosti hlavního hrdiny, který je ve své zarputilosti zpočátku nesympatický egoista, ale nakonec se odhalí jako stejně přísný sám k sobě a ke svým nejbližším. Film jeho oddanost komunistickým ideám staví do juxtapozice s běžnými šéfy kolchozů, kteří pracují zejména na svém vlastním zviditelnění, ale situace kolchozníků je pro ně podružná. Pro mě jako člověka nepreferujícího komunistickou ideologii bylo samozřejmě vymezení se vůči hrdinovi ještě problematičtější, protože film nenabízel možnost, že ani jeden z avizovaných postojů není ten správný. Jediná možnost je nevnímat hrdiny primárně ideologickým prizmatem, ale - jakkoliv problematickou - optikou etiky.

Zdánlivou počáteční plakátovost filmu rozbíjí ostré zlomy v naraci i stylu, výsměch "džínové generaci" sedmdesátých let i okázalému patriotismu (odchod na vojnu) a postupný přechod filmu z jedné stylizace do druhé, přičemž ani jednou není úplně vážný a hyperbolizuje problémy známé ze "skutečného světa". Nejzajímavěji stylizovaná je černobílá deziluzivní část, která se tváří realisticky a utahuje si z klišé sociálních dramat. Přes všechnu vynalézavost struktury filmu je však samotný konflikt přece jen příliš řídký a rozmělňovaný ad absurdum. Zejména pak ke konci prostřední části, která se utápí ve vlastní stylizaci.