MickeyStuma

Za minisérií, která má překvapivě jen čtyři části, tentokrát stojí němečtí tvůrci, ale zcela podle tvůrčích standardů Netflixu. A tak tu máme další mix různých témat ze starších filmů. Hned první motiv sci-fi příběhu „Kontakt“ (1997) upoutá pozornost, a to tajemný signál z vesmíru nesoucí nějaké informace. A to je vše. Příběh už je na to vymyšlený jiný. A jako obvykle ve dvou dějových liniích. V té hlavní s událostmi na Zemi a jako retrospektiva nad Zemí na Mezinárodní vesmírné stanici, známé pod zkratkou ISS, a v návratovém modulu. Myšlenka příběhu možná nezní účelově, ale je jasná. Plně se tu pracuje se starou známou xenofobií. Proč lidstvo reaguje tak skepticky na vše, co je cizí a hlavně neznámé? Vědci si již mnoho let kladou otázku, zda ve vesmíru existuje jiný život. No jo, ale co když takový život jednoho dne přiletí na Zemi? Bude přátelský, nebo nepřátelský? Jak se lidstvo zachová, když o takovém životě nikdo nic neví? Na politické frontě je to jasné. Koneckonců je to zde dokonce přímo uvedeno: „Zná někdo nějaké příklad, kdy by se nějaké společenství státu ujalo epochálního problému a našlo nějaký rychlé a chytré řešení? Každý by udělal to co vždycky. Jít na jistotu. Vyhnout se nebezpečí a zajistit si znovuzvolení. A to bez alternativy.“ A právě o tom to ve své podstatě celé je. Každý zvládá očekávanou událost jinak. Takže pokud jde o motiv ze snímku „Blízká setkání třetího druhu“ (1977), závěr je sice poněkud skeptický, ale z realistického hlediska to ani jinak dopadnout nemohlo. Moralizující myšlenka o lidstvu a lidskosti, která samozřejmě ke konci zazní, je tedy cílená, ale spíše se zase rychle z diváckého povědomí vytratí. Co se týče výpravy a vizuálních efektů, není co vytknout. Co je však tragické, je tempo a z něj plynoucí neskutečné množství hluchých míst. Scénář by vystačil na celovečerní film o délce něco málo přes dvě hodiny. Na celkovou stopáž čtyř hodin se toho děje příliš málo, takže umělé natahování z toho dělá spíše nezáživnou nudu. Zvláště retrospektiva vyznívá jako naprostá zbytečnost. Atmosféricky se to sice dotýká hranic umění, ale pokud zbytečně se vlekoucí děj nezaujme už v první části, zůstane se jen u otázky: K čemu to vlastně všechno bylo?

Konečně se něco děje. Konečně to získává prvky thrilleru. Děj je plnější a mnohem bohatší na informace. Pomalé tempo je sice stále zachováno, ale když je příběh nabitější událostmi, nevadí to. Myšlenka o politickém společenství a stylu řešení problémů vyjádřená ke konci této části je zajímavá. Tesat do kamene.

Atmosféra thrilleru se opírá o neustále se stupňující ofenzívu tajemství a neustálého vysvětlování situace. Silnou stránkou jsou lehké zvraty, z nichž některé jsou očekávatelné, jiné překvapující, zejména u známého tématu. Moralizující poselství ke konci, které však velmi rychle vyšumí. Konec dobrý, všechno dobré.

Stejně jako v minulé části. Děj, který by trval maximálně třicet minut, je roztažen na hodinu. Směs tajemství, pochybností, nepřátelství a psychologie. Nic z toho však není dotaženo k dokonalosti. Děj se sice posouvá, ale není ho moc.

První část tohoto mysteriózního sci-fi příběhu má zajímavou, lehce dramatickou premisu, ale to je asi tak všechno. Vývoj děje je zbytečně pomalý, rozvláčný a nesympatický. Na to všechno by stačilo maximálně třicet minut. Určitá atmosféra zahalená tajemstvím a neznámem tu sice je, ale větší dramatičnost by neuškodila.

Netflix a další snímek o vývoji robotického elitního žoldáka potřebného v občanské válce na téměř neobyvatelné Zemi, tentokrát zasazené do 22. století. Tedy další netflixovský snímek míchající do jednoho náměty z nejrůznějších starších snímků, ze kterých přece jen s úctou na devadesátá léta vzpomínáme především na počin „Univerzální voják“ (1992). Jihokorejští tvůrci však do prostředí klimatické problematiky převzali nápad ze snímku z osmdesátých let „RoboCop“ (1987) a pojali to v pokročilejší High-tech technologii. A určitě už nepřekvapí, že v rámci genderové rovnoprávnosti se roboticky jedná o ženu. Akční začátek výborně navnadí, ale na to, že za scénářem a za režií stojí tvůrce snímku „Vlak do Pusanu“ (2016), se následovně vede spíše ke zklamání. Než o akci se jedná o etickou problematiku ohledně umělé inteligence a hlavně používání lidského vědomí, které si vlastně neuvědomuje, že je mrtvé, v robotických strojích. V pozadí všeho lze kupodivu rozpoznat stále nepřekonanou atmosféru snímku „Blade Runner“ (1982). Máme tady také určitý časový paradox, se kterým je vypořádáno tak, jak ve snímku „Interstellar“ (2014). Dalo by se tedy převážně očekávat především filozofování, ale místo toho nám je naservírována, v melodramatickém kabátě, polemika o identitě, zradě, ztrátě a smutku v neochvějné atmosféře. Samotný konec se to všechno snaží sice napravit, ale marná snaha. Vizuálně je to však paráda. Některé záběry mimo jiné také připomenou snímek „Já, robot“ (2004). Akční scény bojujících androidů proti sobě jsou dobré, a tak některé nedostatky v CGI lze přehlédnout. Na snímek lze nahlížet ze dvou úhlů pohledu. Může být vcelku i solidní, ale zase jsou určité věci nedotažené a mnohdy spíše jen načrtnuty. A tak se dá říct, že celý tento koncept si svého diváka musí nejdříve složitě najít. Určitá šance ale je.

A tak pro propagaci BLM, BLM Lebensborn a samozřejmě LGBT… byla zneužita také významná postava starých dobrých spaghetti westernů Djanga. Pocta? Hned v první části scény s rakví byly doslova výsměchem. Možná to i vyděsí, že bude Django v rámci genderového vyvážení ženská, ale naštěstí se od toho tvůrci oprostili. Každopádně použití známé rakve ve zcela jiném účelu je spíš trapas než pocta. Ale že tu černoši souloží s běloška a že třeba do samotného Djanga je zamilovaný homosexuální bratr jeho ženy, který to hystericky dává najevo, je už současný tradiční tvůrčí holý fakt. A co ten sázkový zápas taktéž hned v první části, kterého se účasní samotný Django? To se také musí cpát všude? Proč se tato minisérie jmenuje Django je záhadou, protože on centrem dění vůbec není. Je jen postava pohybující se v místě dvou rivalů, o které se celé dějství zajímá především. Minisérie používá současnou dějovou šablonu, což znamená, že jsou tradičně použity retrospektivy, které však v rámci vývoje děje vytváří hlavně zmatek. Samozřejmě se ve finále retrospektiva propojí s hlavní dějovou linkou, ale ani tak to žádná výhra není. Dějový vývoj je často nadměrně natahovaný, čímž vytváří neskonalou atmosféru nudy. Námět je samozřejmě o toleranci a boji proti fanatismu, ale je úsměvné, když se jedná o svobodné městečko, ve kterém si jsou všichni rovni, ve kterém hned v prvním díle černošské obyvatelstvo lynčuje bílého Djanga. Ano, takže další protirasistický seriálový počin zvýrazňující rasismus naruby. Ono vůbec není potřeba přemýšlet nad logikou chování mnohých postav, neboť žádná logika v tom, chtě nechtě, prostě není. Však už dávno víme, že v takovýchto počinech o logiku v žádném případě nejde. Hlavní je, že jsou všude nacpaní černoši až po okraj a že jsou obsaženy zcela zbytečné scény o homosexualitě. Zkrátka a dobře, postava Djanga byla v rámci současného propagandistického indexu skutečně naprosto zneužita a od tohoto názoru neobměkčí ani účast Franka Nera ve dvou kratičkých scénách, coby představitele Djanga původního. Tento Django nemá s tím původním vůbec nic společné. Tento Django je naprostý omyl.

„Náš svět je rozdělen na pány a služebníky.“ „Stvořitel nestvořil na Zemi různé rasy, aby silní ničili slabé.“ Jak je vidět, rasismus je prostě viděn všude. Každopádně, co se týče Elizabeth, už víme, co je zač. Retrospektivní dějová linka začíná být otravná, ale je to typická dějová šablona vyobrazující vztah a historii postav, o které jde především. Na závěr nechybí ideologie ohledně sexu. Sex bělošky s černochem je normální, ale masturbace, v tomto případě ženská, už je boží hřích.

Rodinné dohady rodičů se svými dětmi už začínají být také unavující. První polovina této části o ničem jiném není. K tomu retrospektiva z doby občanské války, zřejmě kvůli doplnění akčnosti. A v druhé polovině této části se šnečím tempem dál rozvíjí hlavní děj příběhu. Co k tomu víc dodat. Prostě nekomfortní seriál uměle natahovaný k dosažení stanovených částí.

Ano, jak už to u takovýchto dobrodružných příběhů bývá, blíží se střetnutí. Avšak děj v této části by ve své skromnosti vystačil na pouhých dvacet minut. Ne, naopak se to muselo natáhnout na plných minut padesát. Nuda rdousí, ale když to má být seriál a scenáristická dějová ochablost je markantní, co jiného s tím dělat.