MickeyStuma

Končí to jako pohádka. Samozřejmě ještě dojde k nějakým trapnostem, aby hlavní postavě nakonec řečnicky bouchli saze a začali se dít věci. Avšak všechno zlé je k něčemu dobré. Nebo ne? Rasovou propagandu tmavé pleti si však už tvůrci konečně mohli odpustit.

První scéna z nahrávacího studia plně postačuje k představě, jak to celé bude vypadat. Komediální atmosféra s výborným tempem dějového vývoje, který si drží tempo, čímž jedinkrát nepřibrzdí, byla vždy zárukou dobré zábavy. Co scéna to humor a k tomu myšlenkové představy hlavní postavy, působící jako doplňkové kameňáky. V oblasti televizní zábavy plně přesvědčující první část.

Námětově další bývalý agent něčeho. Tentokrát MI6. Kolik takových agentů ještě bude? Scénáristé takovýchto příběhu nějak uvízli na mrtvém bodě. U tohoto snímku to platí dvojnásob. Dostihne ho minulost ze strany CIA a navíc mu KGB unese dceru. A tak, jak už to bývá, nezůstane nit suchá. V hlavní roli Scott Adkins, který se v herecké kariéře stále drží stylu přelomu osmdesátých a devadesátých let. No, Arnie to není, takže z tohoto hlediska nic moc, ale naštěstí to zase není ani Seagal, neboť v takovém případě by snímek hodně klesl. Po akční stránce paráda, obzvlášť na samém začátku, ale potom to, vlivem hodnotnějšího dějového vývoje, bohužel začne podivně skomírat. Režisér Adrian Bol, stojící i za scénářem, sice měl dobrou myšlenku, byť značně neoriginální, ale s nízkým rozpočtem toho prostě nic neudělá. A tak tu máme menší špionážní akční thriller, který sice Scottu Adkinsovi dává dostatek prostoru předvést svůj talent drsného akčního hrdiny, ale chtělo to daleko větší produkci. Koncem osmdesátek by z toho ale určitě vyhledávaný videohit byl.

*Věnováno podolskym kadetům a všem vojínům a velitelům Rudé armády, kteří bránili Moskvu na lljinské linii v říjnu 1941. Měli rozkaz zadržet protivníka 5 dní, vydrželi 12. V průběhu bojů padlo ze 3500 kadetů více než 2500. Většině z nich nebylo ani 20 let. Tím, že nepropustili německá vojska k Moskvě, změnili běh války. Nikdy nezapomeneme.*   Filmových válečných poct stále ještě není dost. A svým způsobem je to dobře, neboť na hrdinské činy našich předkům se, snad i politicky úmyslně, zapomíná a nová generace se chová, jakoby se nic takového nikdy nestalo. Byli mladí a šli do války. Šli zabránit postupu nacistického německého vojska do útrob území Sovětského svazu. A spousta z nich tam bohužel položilo svůj život. Film však není žádnou věrohodnou sondou do historie. Jedná se čistě o popcornovou válečnou zábavu, ve které nechybí modernost, dechberoucí válečné scény, uhrančivá psychologie postav s emočními motivy, mírný humor a samozřejmě romance, ve které klasicky panuje rivalita dvou chlapců ohledně jedné dívky. Příznačné je, a týká se to hlavně romance, že se v tom násilně netlačí na pilu. Takovéto dějové etudy působí jen jako skromný doplněk, aby byl příběh plnohodnotnější. Nechybí ani moralizování nad válečnými činy, což už ani v ruské válečné kinematografii není nic neobvyklého. Největší zajímavostí však je, že po celou dobu není zmíněn krutý stalinismus. Stalinovy příkazy a kruté tresty za nesplnění úkolu zabránit postupu německého vojska za každou cenu jakoby neexistovaly. Ani oslovování soudruhu či soudružko tu nezní, jak by se na svou dobu dalo očekávat. Lze pochopit, že se Rusové s jistou ješitností vypořádávají se svou minulostí, ale tohle by tu chybět prostě nemělo. Kdo bude hlavně skřípat zuby jsou znalci techniky a zbraní. Tohle je nereálné, tohle by se nikdy takto nemohl stát, atd. atd. Je to ale jen film. Velkolepý zábavný válečný snímek, s naprosto vymyšleným příběhem, o určité době určený ke vzpomínce dané události s cílem vzdát holt padlým a všem, kteří přežili. Závěrečná scéna tak působí sama o sobě. Mohla být o něco emočnější, ale taky dobrý. Snímek rozhodně má svůj potenciál a dá se beze studu tvrdit, že v mnohém předčil i mnohé americké.

Nějaká posádka se vrací z vesmírné výpravy, aby se dozvěděla, že na Zemi není něco v pořádku. Takovýto námět známe především z úžasného komiksu v 70. letech vycházející v časopise ABC ´Vzpoura Mozků´ autorů Václava Šorela a Františka Kobíka. V něm šlo o vzpouru robotů, snímek však pracuje s typickou činností lidstva, jehož důsledkem je záhadná globální katastrofa. Tvůrci však nešli nějakou akční a dramatickou cestou, ale vše pojali spíše artově s nějakou tou filozofií, čímž se celý koncept stal cílený pro náročného diváka. Největší bolístkou však je, že tento snímek je především politickou propagandou čisté rasy vzniklé z bělošky a černocha. Ano, i zde je mezi astronauty takový pár, kteří spolu navíc čekají dítě, takže podle toho také vypadá samotný konec. Hlavní myšlenka tohoto příběhu tak vzala za své a tak každý rozumný divák podle toho musí s tímto dílem náležitě naložit. Kvůli takové odporné propagandě vzal za své také scénář. Spousta hluchých míst, nevysvětlených událostí se značným množstvím nelogičností. Nemá to prostě ani hlavu ani patu. Scénář byl zpracován na základě knihy ´Good Morning, Midnight´ od autorky Lily Brooks-Dalton a režie se ujal George Clooney, který se, jak známo, netají podporou nelegální migrace Afričanů do celého světa. Raději si přečíst literární předlohu než shlédnout tento propagandistický filmový paskvil. Bohužel. Čeho je moc, toho je až příliš.

Spaghetti westernový motiv zasazený do druhé světové války? Tak, jak to ruští tvůrci ztvárnili, z takového nápadu nakonec vzešel poměrně dobrý válečný snímek. Německá nepřátelská armáda řeší  ohromný problém. Postupně je likviduje tajemný odstřelovač, kterého však nikdy nikdo neviděl. A jak se později dozvíme, kupodivu jeho totožnost neznají ani sami Rusové. Příběh se odehrává v malé vesničce, kde se Rusové střetnou s Němci, kteří po odstřelovači pátrají. A jak by mohl někdo očekávat, onen tajemný odstřelovač nakonec celý průběh střetu ovlivní. Nuda? Tak to ani omylem. Kýč? Pokud jsou kýče i Tarantinovky, tak ano. Tvůrci si s motivem dobře pohráli a v rámci pouhé válečné popcornové zábavy to dávají najevo nejen humorem, jako třeba Němci odchytnutým hercem parodující Hitlera, ale i soundtrackem, který je spaghetti westerny motivovaný. Rudý duch. Když už není naděje, objeví se. Partyzán, který je statečný, nepolapitelný a jakmile se nepozorovaně objeví, po vykonání své práce zase zmizí. Kdo je to? Opravdu nějaký válečný duch? Pravda se ukáže až v závěrečné přestřelce, která je, chtě nechtě,  po filmové stránce povedená. Ruští tvůrci tímto prokázali, že se žánrových experimentů nebojí. Hrůzy války, hrdinství a vlastenectví jsou zachovány, jen je to prostě celkově krapet jinačí.

Jak se tímto sci-fi snímkem ukazuje, i nadále ruská kinematografie míchá nejrůznější motivy z hollywoodských úspěšných snímků do jednoho filmového celku a snaží se tak vytvořit nějaký svůj koncept pohledu na věc. Parazit v těle jednoho z posádky, uzavření na tajné základně, nějaká neurofyzioložka snažící se přijít věci na kloub a dle současných dějových šablon samozřejmě i romance. Ano, skutečně nic nového. Jednoduchý děj tudíž naprosto ve všem předvídatelný. CGI se dá považovat za uspokojivý což atmosféru povyšuje. Kdo by však očekával nervydrásající horor, bude zklamán. Tady se jedná spíše o drama, avšak postrádající napětí i alespoň minimálně nervozitu. Zajímavostí je, že na to, že se příběh odehrává v roce 1983, ruští tvůrci násilně do děje netlačili motiv studené války, jak je naopak zvykem v Hollywoodu. Začátek příběhu vypadá zajímavě a v jistém smyslu i přitažlivě, ale netrvá dlouho a veškeré nadšení opadne. Ale jo, shlédnutelné to je, jen se k tomu asi nikdo moc vehementně vracet nebude.

Obsahově určitá podivnost, kterou některé kritiky označují jako feministický film. Avšak proč? Protože je hlavní hrdinkou mladá žena? Protože je tu v plné palbě ukázán hrdý mužský šovinismus? Protože má hlavní hrdinka u sebe něco, co by snad nikoho nikdy nenapadlo? Ano, pod výmluvou převozů tajných materiálů v  kufírku nese vlastní novorozené dítě, čímž se rychle dozvíme, že imigruje. Možná ano. Jedná se o současný pohled na svět a v rámci agitky a propagandy se to prostě cpe do filmu jak se dá. Možná ale také ne. Příběh se odehrává v době druhé světové války, kdy USA válčilo s Japonci a jak se ukazuje dobovými filmovými záběry během závěrečných titulků, i mnoho žen v té době působilo v letectvu. A to dítě? Hm… Jak moc známé historii? Co se týče sexistických mužských poznámek na mladou ženu, ty byly, jsou a budou. Muži to holt mají v genech. Podivný snímek je však svým rozsahem daných subžánrů. Pro Chloë Grace Moretz se tak jednalo o velký herecký rozsah, takže pro ní další příležitost ukázat, že po herecké stránce na to prostě má. Zahrála akční ženu, která si poradí se vším a za každých okolností a ještě stihne být dobrou matkou. Na začátku příběhu po několika málo minutách předvede po dramatické stránce hodně napínavé, jak by se dalo také označit, ´One Woman Show´, kdy se dozvíme i její srdcervoucí osud. Potom se to změní v akční jízdu v útrobách letadla, kde čelí nejen palbě z japonských letounů, ale také útoku nějakého monstra, který se objevil už v 'One Woman Show',  snažící se ukrást to její nejcennější. I taková Ripley ze snímků 'Vetřelec' (1979) nad její aktivitou smeká klobouk. V tomto místě se tedy dramatické 'One Woman Show' mění v ryze popcornovou rychlou akční jízdu, kdy jeden ani nedýchá, co všechno se v rychlém sledu odehraje. Než divák stačí vydechnout, děj se přesune na zem, kde si to už krátce s jistotou sobě vlastní s monstrem jednou provždy vyřídí. Stručně, ručně. I Arnoldovi Schwarzeneggerovi při vzpomínce na Predátora, 'Predátor' (1987), zmrzne úsměv, jakým nenávistným výrazem a odhodláním po monstru šla a jak ho vyřídila. Vše je zakončeno mateřskou povinností a zazvonil zvonec a celému dobrodružství je konec. Vizuální stránka je výborná. I onen tvor nebudí pochybnosti. To se však nedá říct o scénáři. Jako obvykle je plný nejasností a podivností, ale při tak ohromné energii, jakou tento filmový počin má, nad tím asi málokdo bude přemýšlet. Příběh o ženě v mužském světě. Co jiného může čekat, než pohrdání a zesměšňování. Naopak muž ve světě ženském by nepociťoval nic jiného. Film však kupodivu zaujmout umí a uteče tak rychle, až to překvapí. Žánrový mišmaš nevzniká smícháním několik subžánrů do jednoho balíku. Je střídán postupně, takže je to, svým způsobem, důvod. že celý takový koncept funguje. Hlavní hrdinka čelí chmurné realitě šovinistických mužských postojů a subkultur, podivného monstra obléhající letadlo, aby se nakonec ukázalo, že jedno je pravděpodobně metaforou druhého. Japonský letecký útok je jen takovým malým podkresem pro doplnění v rámci doby, kdy se to celé odehrává. Suma sumárum, režisérka a scenárista Roseanne Liang vše pojala jako nadstandardní experiment, který spojuje spoustu subžánrů a porušuje tolik fyzikálních zákonů, jak je to jen možné. Je to snímek, který se nemůže brát vážně. Jediné co nefunguje je fakt, že to má sloužit jako pocta žen v letectvu v době druhé světové války. Byly sice hrdinky ale ne superhrdinky. Film je tedy třeba brát okem shovívavým a jen se bavit nad danou fantazií. Nic víc, nic míň.

Minisérie v překladu ´Přežít´ je ryze internetovým projektem a proto má neobvyklý formát. Zhruba desetiminutové kapitoly je u internetového miniseriálu standardem. Na zabití času v autobuse, nebo v čekárně akorát. Spousta diváků si na to ještě stále nedokázalo zvyknout, byť se vyrábí už i u nás. Jedná se o dramatické dobrodružství přežití, který byl zpracován na základě románu Alexe Morela. Ve své podstatě se však jedná o to samé, o čem už vypráví celovečerní snímek ´Hora mezi námi´(2017), který byl zase kupodivu natočen podle románu jiného, v tomto případě od Charlese Martina. Rozdíl je ve věku hlavních postav a v detailech příběhu. Dějová linka však má naprosto stejnou šablonu. Stejně byl použit i rasový kodex, jen oproti filmu do toho nebyl vtlačen sex. Alespoň něco. Příběh je tedy skromný. Hlavní postavou je Jane trpící posttraumatickou stresovou poruchou a sebevražednými sklony. Po roce léčby na psychiatrické klinice přesvědčila své ošetřující lékaře, že je připravena vrátit se do normálního života. Samozřejmě je opak pravdou. Osud ji však plány zhatil a připravil ji nejtěžší životní zkoušku, jaká nemá obdoby. Přesvědčí jí vzniklé zkušenosti, že život je krásný? Zřejmě literárně rozsáhlý příběh je však v takovémto projektu nemálo zkratkovitý, tudíš celému konceptu chybí přirozený dějový vývoj. Hodně je to stavěné na náhodách a osudové nepřirozenosti. Podle toho také vypadají dialogy, které hodně často vyznívají skutečně podivně. Jediné, co si zaslouží chválu, jsou nádherné scenérie hor. Jenomže se nejedná o dokument a tak je to na zajímavosti hodně málo. Vůle přežít po nějaké katastrofě bylo vždy dobrým námětem pro filmové zpracování v rámci dramatizace, ale cpát do něčeho takového ještě pokoutné melodrama je už poněkud přes čáru a spíše to nutí klepat si nechápavě na čelo. Stačí si představit naprosté fyzické vyčerpání, psychická zoufalost, k tomu hlad a žízeň. A k tomu ještě rasový kodex, který se v dnešní době cpe naprosto do všeho. Suma sumárum, není to seriál na shlédnutí všech částí najednou, byť to není žádný problém. Pokud se shlédne jediná část třeba za jízdy v autobuse, nebo v čekárně u lékaře, než se ozve sestra, a další později při nějaké podobné příležitosti nenutí to tolik přemýšlet o logičnosti.

Druhá část začíná skupinovou terapií, kdy se nám potvrdí diagnóza Jane. Hodně to zavání otázkou, jak je možné, že její faleš terapeut nezaregistroval. Následně poznáme její rodiče a děj se přesouvá na letiště. Tam však dojde k události, která může vývoj situace dosti zkomplikovat. A jak je vidět, ani zde nemůže chybě rasový kodex. A opět titulková výzva.