MickeyStuma

Dnes už vlivem nadměrného množství nejrůznějších napodobenin nedoceňované mistrovské dílo průkopníka subžánru giallo Maria Bava, který si film napsal, zrežíroval i natočil. Pojal vizuální techniku Noir filmu a vložil do obrazu barvy jako nikdo. V každičké scéně má každá věc i postava své nezastupitelné místo, čímž vytvořil naprosto dokonalé obrazy vytvářející atmosféru strachu, nejistoty a hlavně hrůzy. Každá optická poloha má zkrátka svůj význam a má svou instinktivní polohu. Občas to sice kazí topornější herecké výkony, ale to se dá ještě překousnout. Děj je už ve své lehkosti bohužel také předvídatelný, ale je bohatý na styl, což právě vytváří neobvyklé filmové dílo ve svém podání. Zápletka se točí kolem módního domu a vražd modelek, z čehož vzniká otázka, jestli se právě tímto filmem také neinspiroval český tvůrce Otakar Fuka pro svoji pošmournou normalizační kriminálku „Černá punčocha“ (1985). Mario Brava si i přes svou dějovou jednoduchost se vším krásně pohrál, takže sice se brzy dozvídáme identitu vraha, veškeré prostředky a motivy, ale to nám ve své podstatě zase dává zcela jiný pohled na psychologický stav věci. Atmosférické vražedné scény probouzí veškeré aspekty hrůzy, které z psychedelična strhávají diváka do palčivé bolesti. Přímočará brutalita chtě nechtě prostě zasáhne. Nádech surrealismu tedy v tomto předčí očekávání, čímž se právě tímto pojetím stal snímek průlomovým a pro dlouhá další léta plně inspirujícím. Vlastně se dá i tvrdit, že v rámci hororu se tímto také jedná o základy dalšího subžánru, a to v oblasti slasheru. Mario Brava tímto svým posílením inovativního stylu teroru a hrůzy tvrdě překonal Alfreda Hitchcocka, který se taktéž proslavil svou průkopnickou schopností ve své formalitě.

Japonští tvůrci se v sedmdesátých letech přidali k sérii hollywoodských katastrofických snímků z oblasti dopravních prostředků, který v podstatě nastal po úspěchu snímku „Letiště“ (1970).  Do centra všeho dění vybrali rychlovlak, čímž se zařadili vedle hollywoodského filmu „Přepadení vlaku v Pelhamu“ (1974). Ano, jen místo přepadení ponechali jako u letadel motiv nastražené bomby. Dvě a půl hodiny dramatizace se zdá být dlouhá a ke konci snad i stále nějakým novým problémem zbytečně natahovaná, ale kupodivu si to atmosféru stále drží a i přes absenci lecjakých akčních scén si diváckou pozornost umí udržet. Převážně je paradoxně dáno málo prostoru dění ve vlaku, i když vzniklá panika samozřejmě vynechána není. Týká se to i japonské vlády, která je v rámci požadavku výkupného, jen nutností. Převážně máme možnost sledovat počínání odpovědných zaměstnanců řídicího střediska, práci policie ve snaze chytit pachatele, a samozřejmě počínání pachatele samotného a jeho pomocníků, o kterých se podrobnosti dozvíme v rámci emocí a snad i pochopení jejich skutků formou retrospektivy až ve druhé polovině celkové stopáže. Sedmdesátá léta jsou znát, ale právě proto je potřeba na snímek shlížet okem shovívavým. Při porovnání s výše zmíněným hollywoodským počinem „Přepadení vlaku v Pelhamu“ (1974) není ani lepší, ani horší. Dějová šablona byla vykreslena dle daných standardů, čímž celý koncept funguje, chtě nechtě, poměrně dobře. P. S. A my už víme, čím se inspirovali hollywoodští tvůrci akčního dramatu „Nebezpečná rychlost“ (1994), pro změnu zase s autobusem.

Po cestě kolem světa za 80 dní se jedná o další cestovatelské dobrodružství spisovatele Julese Verna, avšak tentokrát literárně daleko obsáhlejší. Pro filmaře se tak naskytla tvůrčí výzva, které se sovětský Mosfilm chopil impozantně. Poukázali na fakt, že v jednoduchosti je síla, a tak z románu vyňali jen útržky zásadních dějových odvětví, a aby to mělo logičtější posun, propojili je vypravěčským textem jak v dobách němého filmu. A funguje to. Jako jednoduchý dobrodružný snímek pro děti a mládež, navíc obohacený několika málo krásnými písničkami, se na třicátá léta minulého století prostě povedl. Uveden byl i v Československu a písnička „Kapitáne, kapitáne“ se stala populární na hodně dlouhou dobu. Vizuálních efekty a technické triky jsou na svou dobu typické a nedá se říct, že by ani dnes neuchvátily. Duch románu byl zachován, což se dá považovat takřka za zázrak. Tak či onak, při porovnání s jinými světovými filmy obdobného druhu se tento sovětský rozhodně nemá za co stydět.

Převést brutální komiks se vším všudy do filmové podoby je vždy výzva a ne vždy se to podaří, neboť, jak známo, co funguje v komiksu, nemusí fungovat ve filmu. Co se týče důstojníka Downeho, tvůrci si s ním prohráli vskutku impozantně. Pro české diváky je smůlou, že onen komiks v Česku nikdy nevyšel, tudíž málokdo ví, o co jde a nemá možnost film porovnat, který skutečně není pro každého vlivem extrémního, krvavého i oplzlého násilí, nadměrného použití vulgárních výrazů a surreálných scén. Citlivější diváci by měli být předem varováni. Je to film, který se vymyká všemu, co bylo doposavad k vidění. Barevně chaotický tón všeho možného i nemožného, kdy je i Matt Cordell ze snímku „Maniac Cop“ (1988) břídil. U tohoto filmového komiksu nemá cenu nijak přemýšlet nad logičností a vůbec stavu věci. Tvůrci komiks vyobrazili skutečně věrně až to děsí. Takže žádná plynulost, žádné dějové rozjímání, žádná filozofie k zamyšlení. Z tohoto i grindhouse bledne závistí. Ano, takto přesně vypadá věrný přepis akčního komiksu z papíru na stříbrné plátno. A upřímně řečeno, takhle nějak by měl filmově vypadat i Soudce Dreed. Znalci komiksu dají jistě za pravdu.  https://www.impulsegamer.com/articles/wp-content/uploads/2017/01/lethalforce.jpg

„Ztracený svět“ od Arthura Conana Doyla, „Cesta do středu země“ od Julese Verna a „Sannikova země“ od Vladimira Obruceva mají jedno společné. Dobrodružnou výpravu do neznámých kout světa, o kterých se jen myslelo, že existují. Tento sovětský snímek si vzal na paškál Obruceva, a jak je možno vidět, od těch dvou se skutečně liší pouze místem onoho neznámého světa. Tentokrát je to hluboko za polárním kruhem. V době uvedení, kdy byla politicky zabráněna distribuce takovýchto filmů ze západu, byl snímek bezkonkurenčně úžasný a i v československých kinech hojně navštěvovaný. V dnešní době už je ten pohled přece jen krapet jiný. Příběh je značně zkrácený a i přes výhled přijatelné výpravy atmosféricky málo dobrodružně napínavý a vůbec nějak konfliktní. Pravěká zvířata, jako třeba mamuti, jsou vynechána úplně. Těžko říct, jestli úmyslně právě kvůli podobnosti výše zmíněných příběhů a nebo kvůli rozpočtu. Nejvíce paradoxní je napodobení západoněmeckých mayovek či východoněmeckých indiánek z Gojko Mitičem. Lidé v Sannikonově zemi skutečně více připomínají indiány než domorodce a onu zmíněnou německou tvorbu připomenou scenérie s výhledem na jezero. Pro děti a mládež je ale snímek vhodný, a to i bez znalosti literární předlohy. Jen už v dnešní rychlé době přece jen poněkud nudný. Dramatizace, napětí, akce, a další věci hodné dobrodružství tady aby divák pohledal. „Člověče, člověče, proč nesedíš doma.“ Pro filmové fanoušky snímek tedy už jen spíše z historického filmového hlediska. Doyle a Verne naopak budou i nadále vyhledávaní. P. S. Lezení po venkovní zdi kostela bez jištění od země až k věži se zavázanýma očima se ale zase jen tak nevidí.

Herecký ansámbl slibuje výtečnou komedii, ale zůstalo to někde v půli cesty. A nebo tvůrci přibrzdili a blázniviny drželi pevně na uzdě. Námět je totiž založen na skutečném případu z devadesátých let, a aby z toho někdo vytvořil komedii, není zrovna obvyklé. Každopádně stalo se. A tak místo bláznivin se odehrávají různé komiky takřka až groteskního humoru, které právě svou vážností zase až tak moc netlačí na pilu. Na výstřednostech však nezůstala nit suchá, takže na zmatenostech, nedorozumění či dvojsmyslů se nijak nešetřilo. Některé vtípky skutečně vyznívají až dětinsky, takže každému úsměv ve tváři vykouzlit nemusí, ale v rámci dobré odlehčené zábavy dokáže alespoň na chvilku přivést na jiné myšlenky. Zach Galifianakis je takový, jak ho známe z mnoha předešlých filmů, takže své divácké sympatie dokáže vykouzlit, tudíž mu nelze nefandit.

Historická fantasy na poli mytologie a legend. Takže svým způsobem pohádkový příběh, který na čínskou produkci jako obvykle vyniká krásnými kulisami a kostýmy, ale to je na celém tomto filmovém pokolení asi tak všechno. Jelikož je určené pouze pro uvedení online, jedná se o snímek nízkorozpočtový. To by zase nebylo zas až tak hrozné, nebýt rapidně slabého scénáře a zbrklého střihu, který je ale zase na druhou stranu na čínský film tohoto druhu zcela typický. CGI efekty na dnešní dobu také zrovna neuhranou, ale v tomto případě ještě dejme tomu. Bývají i daleko horší. Po dějové stránce je celý koncept vytvořený po vzoru Netflixu, což znamená, že mnohé dějové avantýry jsou převzaty z nejrůznějších starších snímků, takže někteří se nezdráhají něco takového rovnou označit za plagiát. Takže další snímek, jakých jsou svým námětem desítky, ne-li již stovky. Pro online videotéku pro zcela nenáročné shlédnutí, ale zcela postačí.

Druhý snímek o superhrdinské partě zachraňující svět, jednoduše si říkající Avengers, po množství předchozích Marvel snímků vlastně už nemá čím překvapit. Všechny charakterově známe, víme co a jak dělají, svým způsobem známe i padouchy, takže zůstává už jen příběh. A jaký je? Inu, je všechno, jen ne obsahově geniální. Avšak se na druhou stranu dějství více rozvětvuje, čímž beznadějnost ve vzniklých krizových situacích nabírá na větší atmosférické síle. Zklamáním je hlavně použití hlavního záporáka Utrona. Když už má jméno i v názvu snímku, nejeden by očekával, že jeho přítomnost bude poměrně častá. Opak je však pravdou. Ano, spíše je odsunut do pozadí a to ho James Spader hraje skutečně excelentně. Jasně, postava je především ohromný vizuální CGI kovový robot, ale to na věci nic nemění. Jinak boj proti umělé inteligenci, který se neočekávaně obrátí proti lidstvu, není ojedinělý. V poslední době se takovýto námět používá v žánru sci-fi poměrně často. Avengers i přesto zůstává věrný svému komiksovému předobrazu a tak se i nadále jedná o akčně vizuální podívanou plnou zábavy a hlášek, i když je tentokrát děj o něco více temnější. Pro komiksové fanoušky tu také nechybí lákadla na další marvelovské  příběhy. Je použita krátká sekvence odehrávající se na Wakandě, takže se lze tímto začít těšit na ´Black Panther´, a, lze-li to tak nazvat, se v jedné vhodné chvilce odehraje něco jako předehra na ´Captain America: Občanská válka´. Snímek má své klady i zápory, ale to neznamená, že byl byl horší než předchozí. Dokonce se tu objevují i nové postavy, čímž se marvelovský vesmír zase o něco více rozšiřuje.

Svým způsobem koncept příběhu nabádá k dojmu, že se tvůrci inspirovali příběhem Sherlocka Holmese o psu baskervilském, ale ve skutečnosti jsou události založeny na legendě o bestii z Gévaudanu, která údajně napadala a zabíjela v letech 1764 až 1767. Buď jak buď, francouzská kinematografie se vytasila žánrovým mixem na poli dobrodružně historického akčního hororu, na kterém se viditelně nešetřilo. A protože se jedná o evropský film, nešetřilo se ani kritikou. No bodejť. Hollywood je prostě Hollywood a ten přece nic nepřekoná. Scénář byl tedy sepsán za použití ve Francii známé legendy, nad kterou se prý spekuluje dodnes. Co to bylo za stvoření? Opravdu to byl jen vlk a nebo nějaký mohutný kříženec? Snímek si s námětem pohrál sice neoriginálně, ale v rámci žánrového mixu docela zajímavě. Dobová romantická atmosféra, jakýsi hrdina s indiánem po svém boku, který je mistrem bojových umění, tajemno v temné atmosféře s podivným vražedným stvořením. Snímek si na vážnost nehraje a kromě onoho stvoření do svého odhalení ani nic netají. Takže charakterově od samého začátku je znatelné, kdo je kdo. Tedy i hlavní padouch, kterému to doslova a do písmene září z očí. To však ničemu nevadí, neboť jde o to zvíře. Snímek tak trochu útočící na fantasy, čímž má v oblasti pouhopouhého popcornového velkofilmu potenciál. Ve svém jádru má příběh tolik podivností právě v onom žánrovém mixu, že se v tomto stal jedinečným. Dobrodružný aspekt postupně se měnící v ekohoror ve svém dějovém vývoji nijak nespěchá a všemu dává svůj čas. Tím se nabralo na stopáži, ale kdyby to byla fofr akce se stopáží hodiny a půl, nemělo by to takové záhadologické kouzlo. Tento snímek se rozhodně nebere vážně. S puncem ironie a jednoduché zábavy však funguje poměrně dobře.

V předchozím snímku se Ricky po postřelení na konci příběhu ocitl v kómatu. A jak se dozvídáme v tomto pokračování, docela na hodně dlouho. Příběh se odehrává šest let po té. Námět ale tentokrát kopíruje známý nápad, jen samozřejmě v jiném dějovém měřítku. Slepá dívka s Rickym naváže psychické spojení, ten se následně z komatu probere a vydá se na vražednou štaci jak po oné dívce, tak i po jejím bratrovi. A je to. Co dál zbytečného vymýšlet. A tak pro videodistribuci vzniklo pokračování, které jen bohapustě zaplnilo místo na regále videopujčoven, a to je celém tomto filmovém díle asi tak vše. Od ostatních slasherových sérií se první snímek lišil vánoční atmosférou a vražedným Santa Clausem. Tady už je potřeba na Vánoce zapomenout. Jak to tedy brát? Že se tvůrci s dobrou vírou vydali novým směrem a nebo se jen na prvotní námět bohapustě vykašlali? Ale jo, Santa Claus se tu objevuje, ale zcela z jiného důvodu. Tak či onak, nedopadlo to dobře. Jasně, rozhodně je to lepší než druhý díl, u kterého je záhada, proč vlastně v takové podobě vznikl, ale zase je o dost horší než ten první. Tam byl ústřední postavou právě Ricky. Tady už je zatažen do pozadí a ústřední postavou je slepá dívka. A když se pořádně podíváme na celé dějové schéma a zakončení, tvůrci jakoby se vezli na jiných slasherových sériích. I spousta scén jakoby jsme viděli už někde jinde. Snímek je tak na nápady chudý, a co se použilo, nijak zvlášť nenadchne. Jednoduše by se to dalo popsat jako nuda, šeď a tvůrčí zoufalství. Vytvořit dalšího nezničitelného masového vraha, který by se stal v rámci subžánru legendou, se tímto zkrátka bohužel nepodařilo.