spotczek

Je to naprosto skvělý, ale už nikdy to vidět nechci :-(  Asi tak bych to stručně shrnula. Autorům se skutečně podařilo nás přenést do války. Hlavně to, jak se smyčka pomalu utahuje.... Musela jsem si pak tisíckrát opakovat, že tam nejsem, NAŠTĚSTÍ!, ale ta blízkost toho všeho je silně znepokojující. Sice jsem měla své blízké doma, ale najednou o ně měla strach, protože - co když tady nějakýmu psychopatovi rupne v bedně a začne válčit?!? A taky si začínám myslet, že se těch hrůz jen tak nezbavíme, protože ať už to na Ukrajině dopadne jakkoliv, tak jednou Putin natáhne brka a ty jeho zvířata se prostě zřežou o moc. Kéž bych se mýlila, ale mám dojem, že to v Rusku bez občanský války nepůjde. Ach jo :( Kéž by se ty prasata aspoň vyvraždili mezi sebou a obyčejný prostý lidi do toho nezatahovali, naopak by jim tím prokázali službu, že by pak konečně v Rusku začala moderní doba. Moc pěkný komentář TheDarKnig.

Bohužel jsem Il Boema viděla v českém znění. Snad by mě původní italské znění zaujalo více. Určitě se mi moc líbila hudba. Angažování velkých operních hvězd bylo naprosto v pořádku a bylo to znát. Určitě bych nesrovnávala s Amadeem od Formana. Tady se autoři snažili alespoň o elementární historickou přesnost, ani si příliš nevymýšleli, jak se co přesně mohlo stát, proto film není souvislým příběhem, ale spíše jednotlivými střípky událostí. Pokud by se s něčím mohlo srovnávat, tak s Farinellim. Zajímavé vlastně bylo to hlavní vyznění filmu jako sondy do uměleckého prostředí té doby. Tehdy tvůrci vůbec nebyli důležití a museli si úspěch zajistit konexemi (zde tedy hlavně přes postel; i když divadlo obecně bylo v té době chápáno jako jeden velký bordel). Šlo možná i o to, že hudba a umění vůbec bylo záležitostí jen vyšších vrstev a "pracující" se mezi smetánku dostávali jen výjimečně. I dnes těžko říct, jak moc jde o řemeslný um a jak moc o živočišnou atraktivitu. Nejlepší asi vždycky bylo a bude, pokud se obojí snoubí dohromady.

Netypická záležitost asi ne pro všechny, ale mně se moc líbila. Klidně si to umím představit i na divadle. I když ten živý kůň má něco do sebe a nevím, jestli by se do každého teátru vlezl. Rozhodně představy o tom, jak by věci měly být, máme všichni, a všichni tak nějak více či méně násilně tuto svou představu druhým vnucujeme. Takže - kdo je tady kůň?

Sice si to říká pohádka, na první pohled to vypadá jako pohádka, ale tak úplně to pohádka není. Možná proto to má tak špatné hodnocení. Souhlasím, že je tu poněkud přebudařováno, ale to mi primárně špatné nepřipadá. Rozhodně si nemyslím, že by to byl příběh pro děti, spíše se to blíží původnímu smyslu pohádky, jako příběhu pro dospělé s určitým poselstvím, nebo jakémusi historickému podobenství. Kamera naprosto úchvatná, herecké kolegy si Budař vybral skvěle. Moc se mi líbila scéna "přicházení" k paní Smrti pro úkoly. Celé mi to trochu připomínalo filmy F. A. Brabce Kytice a Máj. Velmi barevná snaha o umělecké ztvárnění čehosi archetypálního. Ze strašidel už strach nemáme, smrt a vlastní pohodlí však bereme vážně.

Je zajímavé, jak pro většinu lidí je samotná koncepce nonsensu, absurdna a surreálna nepochopitelná. Klasicky vyprávěný příběh od pomyslného začátku ke konci je prostě nemožný, protože v těchto kategoriích žádný příběh vlastně není. Člověk si musí "vypomáhat" svými zkušenostmi z života a poznání obecně. Rozumím, že se to lépe hodí na divadlo. Ale největším rozdílem mezi jevištěm a filmem je ten blízký kontakt a kouzlo okamžiku, který je na divadle tak skvělý. Ve filmu se tak sice tahle magie ztrácí, ale o předání sdělení či myšlenky jde stále. Na Krobotovi si cením právě toho, že nejde lidem na ruku, nepodbízí se. U absurdna nemůžete vysvětlovat polopatickým příběhem. Vtipy také nejsou založené na klasickém zklamaném očekávání či prostém hříčkování. To je naopak zdrojem dramatu. Takže podle mě Tourette tady není vtip, naopak "dějový zvrat". Za podstatu tohoto filmu pro sebe považuji onu tenkou hranici mezi tím, co ještě vtip je, a co už není. A že vnímání humoru se obzvláště v poslední době začalo propadat až kamsi k trapnosti. Pro řadu lidí už se ona citlivost mezi legrací nevinnou a ubohou vytratila a prostě už se chceme jenom za každou cenu bavit. A ač považuji Ivu Janžurovou za skvělou herečku, tak se mi tu více líbí Pavel Šimčík, protože mu prostě věřím onu ztrátu sebekontroly nad vlastní trapností. Přestože kouzlo Dejvického právě spočívá v tom, že těm jediným věříme, že oni vědí, co dělají.

Decentní, citlivě podané, s důrazem na detail - proto možná pro někoho až rozvleklé - ale já kvituji to, že se tvůrci nezaměřili ani tak na samotnou záměnu, jako spíš na velmi problematickou snahu vyrovnat se s tím. Nejde totiž jen o přímo zainteresované. Takto závažná věc má vliv na širší rodinu, na malém městě i širší okolí. Autoři si navíc celou věc zproblematizovali tím, že oproti skutečné události (šlo o dívky v miminkovském věku) nechali provalit záměnu chlapců až v době, kdy už nebylo možné věci jaksi "vrátit zpátky". Ono se tedy v podstatě příliš neděje navenek, ale strašně moc uvnitř. Nemůžu nepochválit skvěle vybraný pár Remundová-Novotný - věřila jsem jim všechno. Skvěle hráli i ostatní. Rozuzlení mi úplně důvěryhodné nepřipadalo, přestože Isteník se snažil, seč mohl.

I já jsem měla chuť se na seriál přestat dívat, když mi přišlo, že jde o obyčejnou romanťárnu, která se jen snaží hrát si na něco víc. Natočená je nicméně pěkně a souhlasím s řadou hodnotících, že hlavní protagonisté jsou zahráni skvěle. Vlastně mi přišlo, že hrát něco takového musí být docela obtížné. Nejen že se tam neustále souloží, ale vlastně je to celé postavené na emocích a jejich změnách, projevech atd., takže po jednom dni musí být herec úplně vyšťavený. Nicméně si Daisy a Paul asi sedli, takže jsem jim to žrala. A protože jsem vydržela do konce, přišlo mi, že konec je konečně moc hezký. Taky jsem pochopila, že název odkazuje k tomu, že ti dva zas až tak moc normální nejsou. On má takovou tu společenskou či emocionální slepotu, ona šílenou rodinu a lehce sebedestruktivní choutky, takže rozhodně ne prvoplánově líbivý pár. Ale oba jsou geniální a úspěšní, jak v romanťárnách bývá (tedy většinou jeden z nich), ona je bohatá, on chudý (správný protiklad přispívající k řadě vztahových zašmodrchanců; u nás zatím stále spíš nepravděpodobné, na ostrovech je na lidech vidět jejich společenská příslušnost málem na první pohled), ona má matku a bratra naprosto nesnesitelné, zato on má matku až neuvěřitelně úžasnou (černobílost málem až za hranicí věrohodnosti). A na to, jak mají být oba hrozně divní, tak se o ně můžou poprat řady ctitelů a ctitelek. Nicméně od první minuty víme, že ti dva prostě k sobě patří, jen si musí trochu cuchat nervy, aby nás to bavilo. Na konci jsem nicméně i já (starý, ach tak strašně starý!!! skeptik a cynik), ukápla slzu, že si konečně řekli, jak se milují, a ta intimita a vzájemnost z obrazu byla přímo hmatatelná, jak kdyby to celé nebylo hrané, ale skutečné... Prostě od příběhu toho moc nečekejte, ale filmařina mi přišla poctivá. Jak užil Arbiter: "Hovoří obrazy" a ilias: "Emocional porn".

Úžasná sonda do komplikované práce sociálních pracovníků. Se vztahy v rodině to nemá jednoduché nikdo, už vůbec v rodinách s vlastními a nevlastními potomky či jinou “zátěží z minulosti”. Ale defekty musí být vůbec bomba. V těchto případech se jedná o pověstný gordický uzel, který však nelze pouze jedním šmahem rozetnout. Bohužel jakékoliv “rozvazování” je silně bolestné, proto také nemá každý sílu se do něj pustit. Vlastně mám ze seriálu pocit, že ani tak nejde o děj, ale právě o prožitky-vnitřní boje-hlavních protagonistů. Proto si tu mnoho lidí stěžuje na zdlouhavost. Například při odchodu matky ze schůzky, která měla definitivně rozhodnout, budou-li manželům děti vráceny, a skutečně se tak i pak stane, nepřevládá v jejím výrazu úleva, kterou by člověk očekával, ale přímo hmatatelně je patrné, jak si říká: tak teď si měla možnost něco pro děti i sebe udělat, ale spálilas všechny šance, tohle už se znova nebude opakovat. (Proto mimochodem taková chvála na herecké výkony. Herečka skutečně jen jde a kamera pouze zaznamenává výraz její tváře.) Celkově se mi také líbí důsledně tvůrci budovaná atmosféra neustálé nejistoty, co se to v rodině vlastně děje. Takhle to přesně musí být ve skutečnosti. Pracovníci starající se o děti sice vědí, že je něco špatně, ale co přesně a jak moc, se dozví patrně málokdy. A druhé velké pozitivum přínosu sledování tohoto dramatu vyplývá právě z oněch vnitřních soubojů hlavních hrdinů; lidé vnitřně traumatizovaní vnímají události patrně jinak než “normální” jedinci. Nejspíš bychom některé věci nedělali, jiné nepochopili, něčemu se postavili čelem apod. Rozhodně jsme nemuseli v podstatě rozhodovat o kvalitě života nejen svého, ale i našich blízkých v několika milisekundách našich životů. (Zde narážím například na Holly, která cítí nepochopení ze všech stran, přestože právě Lars to s ní myslí dobře, a vezme veškerá obvinění z násilí zpátky, protože jí připadá, že její snaha víc škodí než pomáhá. Sice právě ona projevila nejvíc odvahy ze všech, ale když tato snaha nenachází odezvu, vzdává se v podstatě jako první. Ještě v jejím případě na sebe naráží realita a byrokracie: dítě nechápe, jak věc policie vyšetřuje, co se dá považovat za důkaz apod. V tom možná ale hraje roli umělecký záměr tvůrců. Ve skutečnosti by ji alespoň pěstouni poučili, byla by více v péči psychologů apod.) Poslední díl už v seriálu ani nemusel být. Jen doslovně říká, jak to všechno je. Lehce kazí vysokou laťku předchozích dílů. Chápaví už dávno vědí, jak se věci mají, a nechápaví ani po útěku nepochopí, v čem teda jako spočívá ta hrůza, natož proč jako pláče i sám násilník (totiž jako dítě též mlácený; i když nechtěl, taky zklamal). A jeho syn, nebude stejný...?!

Je to zvláštní, ale film mi připadá lepší než kniha (zpravidla to bývá naopak). Mám totiž s Kosińskim problém v tom, že i když čerpal ze svých zkušeností, přibarvoval některé scény tím, co slyšel, že se stalo, a vůbec tlačil na pilu válečné brutalitě, že časem člověk při té četbě začne zobrazované chápat jako nadsázku; jedna osoba už by při tolika tragédiích pozbyla zdravý rozum. Válka byla strašná, ale obávám se, že nejen násilím, zmarem a lidskou zvráceností. V knize ani ve filmu hlavní hrdina neprochází vývojem. Dokonce kniha byla pro mě jen sledem šíleností, kterých byl chlapec protagonistou či svědkem. V Marhoulově podání šlo kromě přežití i o cestu domů, víc se koncentroval na souvislost vyprávění, nikoliv na obžalobu a kritiku. Přidanou hodnotou filmu je určitě jeho technická stránka. V podstatě mám problém s estetikou knihy - umění v tom moc nevidím, spíš jakési účtování s minulostí. Naproti tomu Marhoul má k tématu války blízko a své scény si vyhýčkal. Dle mého si mohl vybrat mnohem zajímavější témata, ale proti gustu... Z literatury o druhé světové válce pro mě byly zjevením povídky japonských pamětníků o svržení atomových bomb - nešlo ani tak o dramatičnost, ta je tam jaksi druhotná, spíš o formu, která mi připomněla sci-fi, kdy fyzikální zákony, jak je známe, přestaly platit...nebo Kamenný svět Tadeusze Borowskeho o životě v koncentračním táboře, kdy společenské zákony fungovaly jinak...- takové syrovosti jsou mnohem pádnější než tisíce ran pěstmi či zbraněmi.

Na první pohled to nevypadá, ale vlastně to není ani tak moc drama, jako asi nejromantičtější film, jaký jsem kdy viděla. Vůbec nejde o nemoc nebo práci, děti atd., ale o to, že člověk pochopí, co má, až když to ztrácí. Ty dva sblížilo prosté rčení, že v nouzi poznáš přítele. Prostě ty společné roky a děti atd., to není jen tak. Něco tam pořád ještě je..... Hezký vzkaz pro všechny, co už mají pocit, že toho moc nezbývá. Nikomu ale nepřeju, aby to pochopil až kvůli rakovině, takže příště zase raději mrknu na nějakou běžnou bezduchou romanťárnu s přehnaně krásnými, mladými a sladkými hrdiny. Ten otevřený konec tam není proto, aby se dostálo názvu filmu, ale protože už jen to, že máte oporu, znamená lepší pozici v boji s nemocí. Jakou cenu má život, když ho nemáte pro koho žít?! Já jsem si jistá, že to dobře dopadlo, protože jednou umřeme všichni, ale budeme mít při tom možnost jako Anja a Tomas držet lásku svého života za ruku?