Syndrom

Paneboze. Videl sem to znovu od 9 let a ani v nejhlubsim podvedomi si nevzpominam, ze je to metafora na rozchod. Co se dozvim priste? Ze 2001 odysea je ve skutecnosti o tom, jaky to je kdyz spravujete kompa? Ze Apokalypsa je o fotbalovym soustredeni? Kane o povyseni v praci?!

Problém toho všeho je, že když jsem byl malej, tak mi mainstream tak nevadil, protože sem byl malej. Ale teď když jsem velkej, je to jak chodit do práce, abych udržel kulturně krok s dobou, když si chci přitom jen číst Burroughse a programovat hry. Dyť já to ani vidět nechtěl, ale při jídle se dívám na zprávy a byl tam zrovna ČT árt do piče. Viděl jsem jen 3 a půl dílu. PROČ TO FURT NEUMÍ ODSTAVCE POMOTHY DO PRDELE PRÁCE !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Miluju roztřesenou ruční kameru, brblání postav bez expozice a stereotypní tempo. Miluju jak mě z toho bolí hlava a ženský chorály sou už 20 let projevem maximální hudební kreativity, takže srdce ožije láskou (ne fakty!). Hvězdička za nasranost. Jojo, tož rychlopokladny, levný šunty a OLED televize (ve skutečnosti všichni přejdou na tuhle jednu technologii - jako na SSD) sou fujky, ale nahrát si lásku do kvantovýho kompa - to je epeťuťu. Cti ptáka svého i koule své, abys dlouho šukat moh a dobře ti bylo na zemi.

Osvěžujícím způsobem románová romedie, která ale zůstala trochu na půli cesty. Jasně, na scénář zaměřeného filmomila to uspokojí, ale mě ne, protože je vidět jak té civilní dramaturgii chybí nádechy a výdechy (postava přemýšlí a vnímá) - jako umí unikátně Bokovka (2004). Takové prznění knihy dobrým filmem! Atmosférou a hlavně u hrdinky jsem si vzpomněl na poznatek Rodericka Thorpa z knihy, která byla předlohou Die Hard (Nothing Lasts Forever): "byli k sobě otevření, byli svobodní a nebyli malicherní. To byly ty nejlepší rysy americké národní identity."

Vypadá to jak katalog bonprixu. Bílé pozadí, kažuální rekvizity a generické ksichty ošklivých Britů. Nikdo tam reálně nepracuje - nesoustředí se. Nejvíc to vyvstává u vrcholné politiky, která je v podání Curtise sitcomem o třech místnostech. Tohle jsem očekával. Co jsem nečekal byla naprosto schizoidní střihová mozaika bez jediný normálně vystavěný scény. Nesnesitelná lehkost blití. Ale to je jedno. Už je mi u prdele, jakej je to film, důležitý je jaký je to árt, takže co jsme se dnes naučili děti: Miluju vztahový věci a scifi. Když vidim Tramvaj do stanice Touha nebo Vesmírnou odyseu jsem na to napojen jak pupeční šňůrou a chápu prakticky každý tvůrčí záměr a žánrové téma. Láska nebeská se mě proto opravdu dotýká. Stejně jako Star Wars a já nenávidim Star Wars. Nenávidim Lásku nebeskou. Při sledování se mi vybavila slova Alana Moora "černý kořen historie vás posiluje" a "pracuju ve světě fikce, nepracuju ve světě lží". Láska nebeská (Star Wars) je absolutní lež. Autor vytvořil film na základě pocitů, když seděl na letišti a viděl jak se lidi shledávají na Vánoce. Sebral jim veškerou temnou velikost historie a udělal z nich připitomělé měšťáčky, které by si válečný veterán, zcestovalá básnířka nebo poctivej technickej z ulice spetli s dopravníma značkama. Žádná zvířecí, dospělá sexualita, žádná hutná realita kolem, který to seznamování činí lehkým. Ani premiér, ani prezident USA. Ne. Všem nám je 14. Prostě komerční umění, jehož základní premisa spočívá v cynickym náhledu na skutečnost, která je podle něj zlá, nudná a hloupá, takže si musíme navzájem lézt do zadku abysme to tady nějak vydrželi, než umřem a zbyde z nás jen prach. Komerční umění je defacto to samý jako křesťanství. Konstrukt jako útěk před nepochopenou realitou kvůli slabosti (nemoci).  Jestli je pro vás teorie přliš abstraktní, čistě prakticky z vlastní zkušenosti vim, že tyhle erotický typy s tim jejich věčnym soucitem, měkýma pocitama bez tvrdý logiky a hýčkáním si vlastní nervozity paradoxně ve vztazích nemají úspěch. Celý život o lásce sní a těší se na ní, mají spoustu známých, spoustu tetelení ve vzduchu, ale žádného přítele a žádnou dlouhodobou rozkoš. Lidská láska prezentovaná v Lásce nebeské, to je slabé, dětinské placebo před skutečnou starověkou mrdací vášní a falickými symboly egyptských faraónů. Možná, že je na konci dne lepší smrt než slabost. Aspoň by nevznikla potřeba po takových filmech.

Random zneužívání filosofů, slabé vedlejší linie a zbytek viz. Verbal bez těch jeho píčovin kolem.

Raimi promarnil námět. Zatímco 1 byla sice scénářem pouze schéma pro žánr (ale obsahovala jednu z nejděsivěji podaných vět co sem zažil: "Co to má s očima?! Co se jí to proboha stalo s očimááááá!!!!???" a jednu z nejvtipnějších vět, co sem zažil: "Za chvili bude úsvit a můžeme odsud vypadnout. Ty, já, Linda, Shelly. Teda, n-ne. Shelly vlastně ne." ), tak režijně je to klenot. Surreálná kamera, odporné triky ke konci až švankmajerovsky výtvarné a atmosféra ABSOLUTNÍHO zla. 2 chybí podobné silné režijní situace a tak jen přešlapuje na místě a vaří nějakou tu lehkou komiku nebo fanservis prvního dílu z vody. Měl to udělat tak, že úplně vynechá zbytečně převyprávěné intro a rovnou skočí na záběr posednutí Ashe (nejlepší z filmu), pak ho nechá polovinu děje halucinovat v šílenym lunaparku mentálního domu hrůzy, zatímco celou dobu seděl na židli. V posedlých snech objeví vchod ze sklepa do podzemí, kde se nachází temný lovecraftovský hrad z povídky Outsider. Jako průvodce mu bude sloužit prokletý duch profesora Knobyho. Spolu otevřou bránu do středověku kde musí Necronomicon zničit v zárodku. Kataklizmatický konec a závěrečná scéna stejná (druhá nejlepší ve Dvojce).

Ice T is my favourite rapper and he can't act for shit! Dobrej film na šprtání klišé. Absolutně bych ale nezvládl nakoukat takovejhle trivialit tolik, abych mohl exaktně určit, že Wire je boží. Musí mi stačit instinkt.

Modrý Samet je první klasický Lynch po ártovym debutu a dvou zakázkových kšeftech. Když to vidíte zpětně máte tady jeho mechaniky jako na talíři: forma vyprávění (postavy) skrze z podvědomí tryskající emoce; ornamenty; záhadnost a šílenství v normálnu viz. forma vyprávění skrze z podvědomí tryskající emoce; malířské makrozáběry a jasný a ostrý barvy, že byste si na ně mohli šáhnout (točeno v CinemaScope 2.35 k 1) - třeba scéna jak se probudí po nakladačce vypadá zvlášť v BluRay jak něco silně současného; a specificky v tomhle snímku kontrasty: mikro-makro kosmos (městečko - brouci), obsahový (přechod do dospělosti v podobě Lynchova uměleckého alter ega, skvěle hrajícího MacLachlana; dualita dvou žen - dvou sexuálních světů a ve výsledku dualita dvou morálek a jejich souvztažnost) a formální (náladová nesourodost Lynchových scén, protože je to surreální modernista - postmodernista tady ani ne; nebo nějak hodně "dvojitě kódovaný"). Líbila se mi Rosselliniová ve stylu neamerického !podivného! senzuálně !tajemného! šantánu, Hopperův zvučný živočišný ubožák (jedna z nejvtipnějších věcí co by kdy kdo viděl by bylo, kdyby inhaloval hélium) a že je to film (poznáte to podle toho, že má hloubku, protože v popředí sou popelnice a místnost má druhý dveře do další místnosti). "I looked for you in my closet tonight" - klasika

Kokteilový ultrabrak tak krystalicky čistý, že je parodií sám sebe. Etalonem se Casablanca stala až časem, ale je to takový kombo děje (válečný drama, melodrama, lehkej thriller, politickej film + to unikátně splňuje všechny tři klasický typy konfliktu - "man against man", "man against society", a "man against self.") že by si možná zasloužil větší pozornost při uvedení. Kromě evidentní propagace pozitivního přístupu USA k Francii kvůli invazi do Afriky a pak do Normandie, je tady taky zajímavý subtext. Rick reprezentuje nihilismus - "I stick my neck out for nobody". Po žebříku lásky, který mu vlastně umožní přemoci sobecké zájmy zaměřené na jeden objekt, se vyšplhá až k obecnému dobru, které je samozřejmě formální - "It doesn’t take much to see that the problems of three little people don’t amount to a hill of beans in this crazy world" - jinak by bylo opět zaměřeno sobecky na jeden objekt - a opět se zamilovat, ale už ne do sebe - "I think this is the beginning of a beautiful friendship." Najednou má i taková holywoodská srágora pořádnej význam když se odehrává za druhý světový. Srovnej s Klubem rváčů, který funguje přesně obráceně. Reprezentuje úpadek morálních hodnot, protože ty už nejsou konkrétně vyjadřovány - "No purpose or place. We have no Great War. No Great Depression." a vysvoboditelem je spirituální cesta ke svému ženskému já, jak stojí a čumí na bortící se mrakodrapy držíce se přitom za ruce. Srovnej konec Casablancy a Klubu rváčů. Horní nahradilo spodní. Řád chaos. "Welcome back to the fight."

Z valné většiny nudné stereotypní uhoněné tempo, nesmyslně nepřirozená dramaturgie, kdy herci jen odříkávají text a banální pointy. To, že je to love letter filmu ještě víc přidává na amatérismu. Prakticky jediná normálně zdramatizovaná linie je hlavní herečka a ten její random doktor a ta opravdu není zajímavá. Není to relativně špatně natočené, ale jen s pár scénama se tam dá pomazlit; většina není dost imerzivní, protože se ihned naruší. Z referencí sem poznal samozřejmě Hitchcocka a Hawkse, ale to je jen koření. Jestli ty divný jumpcuty a frenetický tempo byly záměr je jedno. Nic víc než ukázku to neznamená, protože ten film má slabou strukturu. Moje druhý setkání s Truffautem a opět zklamání. U Nikdo mě nemá rád sem si říkal, že hlavně nechce nic pokazit, ale i tam to bylo násilně energický bez skutečných emocí. Blablablabla kecání bez prožívání. Nejlepší film od Truffauta, co sem viděl byl U konce s dechem, protože mu ho natočil Godard, takže na 451° Fahrenheita už kašlu.