Syndrom

Normální film. Tohle jsou prostě věci ze středního proudu. Nejsou úplně ani to ani ono. Po čase oproti Východním příslibům vzrostlo, protože je to hodně dobře zahraný (zakrvácenej ksicht Aragorna při iniciaci syna a vtipně expresivní Bellová), naturalistický a pro mě. Bohužel mají DN úlitby mainstreamu v podobě příliš krátké stopáže a uprděný hudbičky. Pokud by Cronenberg šel ártovou cestou dlouhejch scén (jako intro) a víc mindfuck zápletek bylo by to úžasný. Pokud by to byla kniha, ještě lepší.

Nechají vás to zanalyzovat na filmový vědě UK.

Esenciální Rodrigez.

S Čelistma nejlepší Spielbergův film.

Přitažené za vlasy pro efekt a kvůli nutnému minimalismu. Bez prostoru. VYLOŽENĚ feel bad film. Všechno bolí, řeže. Z každý scény mi praskaly nervy. Za posledních tak 9 let nejsilnější nový kino ze kterýho jsem se 2 hodiny vzpamatovával.

Donnie zemřel při kuriózní nehodě, když jeho rodině na dům spadl letecký motor. Cosi mu umožnilo prožít si poslední dny života a dořešit resty.

Poslední pořádný film velkého režiséra. Nejhodnotnější bude pro znalce předlohy a v tomhle ohledu, kdy je každá adaptace hlavně vzájemnou reklamou, se jedná o důležitý počin. Bez knížky je to příběh na efekt, ale s ní se můžete plně nechat omámit začarovanou, až muzikálově extravagantní režií. Energie z toho tryská a jako svérázná romance (ta složka ve které příběh funguje) - sexuálně smyslná, perverzní fantazie mě to uchvátilo. Nemá to nic z katolické cti Stokerova morálního souboje proti zlu ani Doylovy pečlivé příběhové strategie detektivek, zato Coppolův Dracula opanuje třetí doménu - viktoriánsky hororovou atmosféru, které dá šťávu eklektických devadesátek a udělá z nich zdrogovanou pornografii. Užil jsem si to.

Od 15, kdy jsem s fotrem sledoval čtvrtfinále Davis Cupu se Švýcarama, mě takhle v bedně nebavil sport. Fakt jsem u těch zápasů fandil jak kdyby to byl můj tým. Maj to perfektně sestříhaný a synchronizovaný s tempem, takže se nesete atmosférou s ostatníma a navíc měli neuvěřitelný štěstí na látku, kdy poslední zápas o postup! dopadne nejabsurdněji jak de. Sunderlandu stačí v playoff remizovat a hned v pěti minutách si daj soupeři vlastňákem malou domů :D Protože ale SUD umí vyhrávat prakticky díky jen dvěma hráčům, který zajišťujou zábavu celou druhou sezónu (Maja, McGeady), tak betonujou a drží 1:1 až do konce a 10 sekund před koncem v nastavovanym inkasujou vlastní obranou!! Šílený. Takovejch momentů je tam mraky. První sezóna s druhou vytváří úžasně dramatickej oblouk při kterym se prohodí postavy a co byl devastující sestup na dno je najednou tvrdá práce a boj o vykoupení. Nemůžu uvěřit, že filmaře pustili do tolika zákulisních vyjednávání. Nikdy jsem neviděl vysokej byznys takhle z první ruky a i když je tam ukázanej vztah jen nějaký ženský z reklamního s jejím přísnym šéfem, je to vždycky zábavný. V tom dokumentu neni snad hluchá scéna, kdy by to působilo jen ilustrativně. Spoustu významů. Strašně srandovní je to v tom jak ve střihu všichni působí schizoidně: BUM pláčou PLÁC nadávaj PRÁSK extáze FUK racionalizace. Pořád. Pokusný opice ovládaný feromonama, elektřinou a pamlskem. A znova to samý. Stadion Světla je rituální oltář na kterym se přínášejí oběti progresivního rozumu za vykoupení staromódního konzervatismu MUHAHA! Všichni tam pořád jenom v různejch, ale přirozeně velmi omezenejch variacích melou vo tom, že se musí vyhrávat. To je ta celá filozofie. Musíš vyhrávat - všechno je v pohodě - začneš prohrávat - konec světa: krystalicky jednoduchý, takže když slyšíte po stý obměňovanou větu, že jsme tenhle zápas měli vyhrát a tamten nemůžem prohrát je to Truman show o fotbalu v ohromný umělý kupoli na severu Anglie. Nestačíte se divit v jak duchovně prostym světě ty ošklivý Briti žijou a je to úžasný a velkolepý a elektrizující. Je to nejkomplexnější příklad, co chudý, obyčejný lidi chtěj od života - ten druh vedoucí instituce ve který se rozpustí s ostatníma a tak zapomenou na skutečný problémy a tvůrčí cíle; a jak v pořádný firemní kultuře jste jen číslo (ten tým vystřídal za seriál 3 trenéry a dohromady od úpadku už asi devět. A ta malá prostá komunita pracující pro stále nově přicházející vůdce a konstantně mizící hráče stále pořád srdečně a bodře připravuje jídlo, chodí na zápasy a pere zpocený úbory). Pro mě to bylo kromě živelně strhujícího a monumentálně komplexního dokumentu o fotbalu i naprosto přímočará studie jak to na světě chodí. Nebo možná chodilo. SMRT INDIVIDUALITĚ, VŠECHNU MOC JEDNOTĚ. Nejlepší dokument (spíš rovnou přírodní cyklus), co sem viděl.

Forman bez Formana, takže hvězda dolů. Nicméně při posledním (jako úplně ze dvou) se mi to líbilo víc. Lidi, co v tom vidí horor a nejraději by žili jako postavy ze Ztraceno v překladu jsou totiž na 99% stejní. Proč? Protože jsou stejně emoční. Životním smyslem je pro ně láska v humanitě. Jediné, co je dělí od Homolků je úúúúplně jiné prostředí ve kterém vyrostli. Prostě jen jinak vypadaj. On ostatně člověk co má doopravdy rád filmy se dospělým, přírodním, logickým nadzvířetem nikdy ani stát nemůže. Filmy o tomto světě (reálném) mlčí. Dětinské médium.

Ok, protože my všichni chytřejší z Generace Y pod 30, musíme trpět podstatou csfd určovanou méně svobodnou Y nad 30, nebudu se zbytečně rozčilovat nad vysokýma číslama této "klasiky", ani nad degenskou snahou o subtextuální kritiku vymytých mozků profesionálních diváků. E.T. je pohádka ne scifi, je to malej televizní film ne film do kina a hit to byl, protože Spielberg přesně navázal na Star Wars a 80s suburbs rodinou poetiku. Má to slabou dynamiku děje, overall podpořenou snad jen jednou kinematografickou sekvencí (neodehrávající se v jedný místnosti, kde si postavy povídaj) – tj. finále ve stylu klasického Spielbergova eskamotérského utíkání odněkud. Pohádka to je protože základ každý pořádý scifi vždycky spočívá v citátu Francise Bacona: "Napněme přírodu, tu špinavou děvku, na skřipec a vyrvěme jí její tajemství." ne na random roztomilém zvířátku z vesmíru bez jakýkoli uvěřitelný kultury. Jedinými plusy jsou nápad děckou perspektivou ikonizovat antagonisty (Steven to určitě někde ukrad, jako všechno) a fakt, že takhle nějak pitomě s velkýma ušima a hlubokýma očima jako Henry Thomas jsem vypadal v 9 letech. Jen hezčí a bez pih.