anais

Různorodé pásmo animovaých příběhů pro děti jsme viděli v Kině Pilotů a moc se nám to líbilo. Bavilo to jak mě, a to je co říct, protože u rutinních Patů a Matů vždycky usnu, tak i čtyřletého syna. Inteligentní, soudobé a přesto v duchu klasických večerníčků. Pohádky mají příběh i kvalitní animaci. Nejvíc vyniknou asi Plody mraků, ale to je spíš samostatná povídka, a v tom má výhodu. Oba představené seriály jsou nadprůměr, i když můj osobní favorit by asi byly Mlsné medvědí příběhy.

Už dlouho jsem se při sledování filmu necítil tak prázdný. Má to dobré herce, je to vlastně dobře (profesionálně) natočené, ale i přes to je to hrozná nuda - žádné napětí, žádná "chemie" mezi herci. Je to samozřejmě subjektivní, ale tohle mi přišlo jako ztracený čas.

Kdybych měl hodnotit jednotlivé epizody zvlášť, asi by vyšlo najevo jak nevyrovnaná kvalita tuto sérii provází. Je to ale důsledkem faktu, že co povídka, to unikátní přístup - formoou i obsahem. Jako celek je to nebývale kreativní a plné překvapení. Na každdý díl jsem se vyloženě těšil a byl jsem zvědavý, co přinese. Nejlepší epizody: The Witness (ta forma!), Suits (primitivní variace na Hvězdnou pěchotu, během pár minut ale vybuduje atmosféru srovnatelnou s dvouhodinovým filmem), Zima Blue (pomalé až meditativní, krásné), Good hunting (dobrodružství, romantika, anime, steampunk)... Ale každý bude mít jiný výběr - a to je na tom to nejlepší!

Inteligentní dialogy, úžasná atmosféra, jemné detaily v práci s ostrostí záběrování, skvělí herci, nenucený děj, Sufjan Stevens... Tady se to všechno sešlo a dalo vzniknout nečekaně subtilnímu příběhu, který svou formou převyšuje většinu toho, co dnes vidíme v kinech. Není to nejlepší film všech dob, ale je to prostě krásné...

Dazed and Confused chce být, a dost možná i je, American Graffiti pro jinou generaci. Trochu slabší, snad proto, že i na první pohled nezávislejší, ale na konec velmi fajn. Z prvu se Linklater snaží jakoby nezaujatě snímat dialogy jako by to byla realita - styl je trochu odtažitý. To se projevuje i na absenci nějakého skutečného dramatu nebo třeba romantizující linky. I když tam tyto prvky jsou, nemáte pocit, že vám někdo podsouvá jejich výklad nebo svůj názor. Prostě to tak je. Ale s přibývajícíma minutama do sebe začnou věci víc zapadat a člověk si některé postavy oblíbí. Je to bezstarostné, uvolněné, o moc tam nejde. Asi jako když nostalgicky vzpomínáme na mládí a máme pocit že lepší období jsme už nikdy nezažili - žádná zodpovědnost, nahodilá osudová setkání a možnost se večer bez následků prostě zkalit.

Warriors mají lehce béčkový námět i provedení. Svou jednoduchou a srozumitelnou strukturou ale vyprávějí o přátelství a bezstarostnosti mladých lidí lépe, než by se na první pohled dalo čekat. Je to film na pomezí různých forem - dá se snadno odsoudit, ale pokud přistoupíte na trochu specifická pravidla hry, objevíte dobrý film.

Pohled do jiného světa. Jako by H+Z zaznamenali jedny z posledních momentů 19.století. Když dnes googlujete Kashmir, nezobrazí se vám zmínky o pozemském ráji, ale o nekončícím napětí, které hraničí s válečnouo zónou. O to dojemnější je sledovat poklidný svět zaznamenaný českými cestovateli. Je to svět na začátku cesty pokroku, ve kterém je staré a nové stále v jakési rovnováze, a lidé žijí v míru. Za zmínku stojí forma dokumentu - geniální hudba Zdeňka Lišky (kéž by takovéto klenoty někdy vyšly) vázaná k obrazu, by si vystačila i bez komentáře. Nezřídka udá obraz nějaký rytmus, který pak přejme hudební motiv, a v takové momenty nejde o nic menšího než krásu obrazu - řeč přebírá střihová montáž.

Voiceovery ubírají celku sílu, a sledování Duny tak připomíná sledování plynoucí krajiny za oknem vlaku - je docela velkolepá, ale je to jen obrázek na zdi. Časové přeskoky jsou taky moc rychlé, a neumožňují rozehrát žádný vztah dvou postav - nejvíc to bolí u Paula a Chani, stejně tak nejsou příliš rozehrané charaktery jednotlivých Atreidovských rádců (Idaho...) ani jiných charakterů. Je vidět, že Duna je na dvě hodiny filmu příliš rozsáhlá a pokud chtěl David Lynch uspět, musel by to zásadním zůůsobem zkrátit (původní text) nebo rozložit na víc dílů. Přitom v řešení jednotlivostí je Duna většinou překvapivě dobrá - asi nejlepší zůstává děsivé zpodobnění barona Harkonenna, velmi se povedly píseční červy a obecně výtvarné řešení prostředí a jednotlivých planet je patřičně velkolepé a různorodé. To pak zpětně sráží zvláštní triky, které nesahají o pár let starším filmům ani po paty.

Je to zvláštní, ale pro druhou sérii platí dvě zcela protichůdná tvrzení. "Nový papež" je skvělý v jednotlivostech, ale selhává jako celek. Ale "Nový papež" je také skvělý v celkovém uchopení konceptu, byť jednotlivostech pokulhává. Množství vybroušených charakterů, opulentní filmovost záběrování, a pomalu se vzdalující břehy reality na úkor blížícího se surreálna, jakoby dohromady nedokázali zakrýt absenci hlavního hrdiny, který leží v kómatu. Je to jedno dlouhé čekání. V nejlepší společnosti, ale chybí tomu spojující motiv. Když si ale odmyslím zklamání z prvního dojmu, vyvstává evidentní podřízení celku dost zajímavé vizi moderního Ježíše, který v lidech existuje i v době své nepřítomnosti. Funkčnost tohoto přístupu nejlépe ospravedlňuje moment, kdy se ten, na kterého všichni čekají, probere - už ho sami coby diváci tak moc chceme vidět, že je až překvapivé, jak je ve svém jednání nedokonalý a chybující. Aby to bylo dokonalé, musel by ale příběh být víc zaostřený, a neřešit tolik témat najednou. Nemohu se ubránit dojmu, že kdyby to v prvním dílu začalo větou "po jednom roce se mladý papež probudil zázračně z kómatu", mohlo to být o tom stejném, jen zábavněji.

"He looks at me and throws me out of his eyes." Nedává to sice smysl, ale proč by mělo? Fascinující pokus, který někdy budí úsměv a jindy překvapení z neočekávaného vývoje textu.