Spike17

Spike17

Jan Mikeš

okres Brno
www.subsvet.cz

36 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3
    • 10.1.2018  00:28

    Nevhodně stylizovaný svět ve kterém Justin Timberlake pronáší s topornou prkennosti repliky srovnatelné hereckým výkonem s Tommym Wiseau ve filmu, kde přítomné barvy nemají pouze dekorativní funkci ale podchycují mentální stavy postav? Více v recenzi

    • 5.1.2018  12:25

    Zatímco první díl působil jako originální zjevení na půdě atmosférického duchařského hororu, díl druhý tento fikční svět důmyslně rozvíjel, rozvracel některé představy a využíval potenciálu svých postav, s dílem třetím se vytratily gotičtí duchové a byl postaven na děsivějším záporákovi, přičemž nikterak nerozvíjel možnosti astrálního cestování, Poslední klíč dostává svému názvu a funguje jako vhodné doplnění ságy, a to z hlediska a) doplnění minulosti hlavní postavy a za b) přitažlivé rozšíření astrální dimenze, ve které tentokrát hraje prim luxusní záporák – ale i zde platí pravidlo, že záporná postava v hororu je děsivější, pokud vidíme pouze náznaky, ale když se ukáže v plné vizáži a síle, ztrácí na efektivitě. Více po velmi dlouhé době ZDE

    • 25.11.2017  22:24
    Polytechnika (2009)
    *****

    I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment

    • 7.4.2017  22:11

    Největší lákadlo filmu je zároveň jeho největším problémem, žánrová nevyhraněnost totiž podrývá snahu o vyniknutí tematické roviny díla. I přesto si jej nejen díky podmanivé atmosféře můžete užít. Více ZDE

    • 5.4.2017  00:10

    Mazací hlava je bezesporu jedním z interpretačně nejnáročnějších filmů, na stranu druhou o tom nemá cenu příliš polemizovat a je prostě nutné nějakou interpretaci zastávat. Podle mého názoru je hlavním významem filmu strach, který je ukryt v každém z nás a který se snažíme porazit. Mazací hlava je vlastně film o naději, i když v něm mnoho divákovu uvidí čistý depresivní výplach. To je dáno stylistickou složkou, která se celá podřizuje právě výše naznačené tematické rovině díla. Ať jsou to stísněné prostory, statické rámování či nepříjemně vtíravý zvuk, vše spoluvytváří negativní, úzkostnou atmosféru. Více ZDE (FILMOGRAFIE DAVIDA LYNCHE)

    • 30.3.2017  00:09
    Bokeh (2017)
    ****

    Bokeh vaše cinefilní uspokojení nezasáhne důmyslně vystavěnou narativní strukturou, ani stylisticky výrazným autorským rukopisem. Je to především tematická rovina, která vstupuje do popředí. Bokeh totiž vyvolává spoustu otázek. A v konečném součtu není na škodu (ze subjektivního hlediska), že v podstatě na žádnou z nich neodpoví, prim tu totiž hraje to, že diváka načrtnutými otázkami naprosto vtáhne do fikčního světa svých postav a ten tak jejich jednání porovnává s tím, co by on dělal v danou chvíli. Co byste v takové situaci dělali vy? To je v podstatě určující otázka, na které film staví. Více ZDE

    • 25.3.2017  03:48
    Život (2017)
    ***

    Hlavní problém Života tkví v tom, že neví, čím chce být. Je postřehnutelné, že si bere něco z Vetřelce, Gravitace, Věci a v podstatě všech klasických monster hororů. Ze svých inspirací ale plete nekonzistentní bič a ve výsledku se tak stává žánrovým hybridem, na který se bude stěží vzpomínat. Více zde

    • 17.3.2017  15:57
    Brimstone (2016)
    *****

    Režisér Martin Koolhoven nám představuje svou vizi moderně pojatého westernu s výraznou dávkou brutality, která ale není samoúčelná, nýbrž zcela podchycuje realistické vyznění syrovosti Divokého Západu devatenáctého století. Brimstone je výtečně odvyprávěný a mistrně zrežírovaný příběh o pomstě (praměnící z netradičních motivací), náboženském fanatismu, nelehkému postavení žen v minulosti a v neposlední řadě lidské zvrácenosti vycházející z nás samotných. Recenze zde.

    • 16.3.2017  01:56

    Saw zapůsobil v roce 2004 na poli hororového žánru jako zjevení a právem se řadí mezi nejlepší horory nového milénia. Wan dokázal uplést neproniknutelnou syžetovou strukturu se zcela nečekanou pointou v hávu brutálních, bizarních úmrtí a dokonale mrazivým podchycujícím soundtrackem. Jen je škoda že se z tohoto originálního počinu stala série - mašina na peníze a na tento prvopočátek se někdy zapomíná. V žebříčku nejlepších celovečerních snímků - debutů má však své místo jisté. ZDE

    • 16.3.2017  01:52
    Gauneři (1992)
    *****

    Ještě než Quentin Tarantino natočil kultovní a pro mnohé nepřekonatelné Pulp Fiction, debutoval s filmem, který je ve své podstatě Pulp Fiction zkrouhnutý na půlku stopáže, bez výrazného množství popkulturních hlášek a odkazů, ale za to s výstižnou dávkou hutného tempa, brutální stylizace a nekonečného kvanta vybroušených dialogů budujících síť vztahů mezi postavami a jejich jednáními. Do filmového byznysu tak - již proflákle přezdívaný - Magor z videopůjčovny vtrhl jako uragán a nebýt jednoho dojemného příběhu z věznice, okupoval by bezpochyby vrchol žebříčku nejlepších celovečerních debutů (ZDE)...

    • 9.3.2017  20:12
    The Amputee (1974)
    **

    The Amputee je o ženě bez končetin, píšící osobní dopis (divákovi je zprostředkován myšlenkami ženy, její ústa se nehýbou) a doktorovi, který se ji nešetrně vrtá v noze po amputaci. Čtyř minutový statický záběr je zkouškou divákovo vůle vydržet velmi nepříjemný střet s nechutně vyobrazenou otevřenou ránou. Tímto snímkem si Lynch krátí volný čas při problémové realizaci Eraserhead. Minimálně tak působí a nějakého hodnotnějšího a detailnějšího rozboru si podle mého názoru nezaslouží. VÍCE ZDE (FILMOGRAFIE DAVIDA LYNCHE - RANÉ KRÁTKOMETRÁŽNÍ SNÍMKY)

    • 9.3.2017  20:10
    Babička (1970)
    *****

    Lynch svou temnou vizi vytahuje z vnějšího pláště, zakrývajícího povrch reality v místech, kde se probouzí životní energie. Skrze animaci zprostředkovává svůj specifický pohled na zrození. Toto umělecké ztvárnění je natolik podmanivé, opojné a kombinací s hranými záběry dokonale zlověstně skutečné, že se nelze ubránit pocitu, že vidíme naprosto neoddiskutovatelně nejoriginálnější zpracování metaforického zrození. Nejprve sledujeme zrození muže a ženy, oba představené s těmi nejzákladnějšími pudy (dehumanizace v čiře surrealistické podobě). Následně se z jejich nereálně až nechtěně působících milostných hrátek zjeví jako houba po dešti jejich Syn. Jejich reakce je srovnatelná s čirou nenávistí a Otec začne svého Syna bít. Skrze animaci se následně Syn dostává metaforicky do nebe (celou tuto scénu chápu jako útěk týrané dětské mysli do vlastního světa, ve kterém sice bude narážet na překážky v podobě svých Rodičů, zároveň si ale vytvoří postavu plnou lásky). VÍCE ZDE (FILMOGRAFIE DAVIDA LYNCHE - RANÉ KRÁTKOMETRÁŽNÍ SNÍMKY)

    • 7.3.2017  19:28
    Abeceda (studentský film) (1968)
    *****

    Lynch si zde mistrně pohrává s kontrasty, a to s černou a bílou, jak je jeho oblíbeným zvykem. Už jen úvodní záběr na Peggy, jejíž bílá tvář notně kontrastuje s obklopující černočernou tmou, předesílá preferovanou texturu. Zajímavé jsou kontrasty na úrovni zvuku a samozřejmě zvuk samotný. Kontrast je vedený například využitím proměny dětského popěvování za mužský hlas zpívající operu. Zvukových doprovodů je napříč Abecedou opravdu hodně. Ať už je to zvuk větru, nervydrásající a nechutné kvílení (připomínající dítko z Mazací hlavy), různé ruchy v pozadí anebo dívenka zpívající abecedu (což je mimochodem velmi úderná a mrazivá hororová scéna). VÍCE ZDE (FILMOGRAFIE DAVIDA LYNCHE - RANÉ KRÁTKOMETRÁŽNÍ SNÍMKY)

    • 7.3.2017  19:27

    I přes působící lacinost snímku a zjevné nedotažené experimentování, můžeme i zde vysledovat typické rysy Lynchovy tvorby.__V první řadě je to hudební doprovod, který už od začátku naznačuje svým neúprosným tancem smyčců skoro až hororovou atmosféru přítomnou napříč celou Lynchovo filmografií. Za druhé je to postava muže, která se vymyká standardům našeho světa – má totiž modrou kůži a z poklopce si vytahuje uschlé pampelišky (což je buďto mnou nepochopená metafora nebo nepovedená realizace představy). A za třetí je typickým rysem vtažení diváka do příběhu, i když tentokráte je to prostřednictvím sebeuvědomělosti (muž se podívá do kamery, která sleduje jeho počínání a skoná – nejspíš hanbou ze svého činu/pokušení?). VÍCE ZDE (FILMOGRAFIE DAVIDA LYNCHE - RANÉ KRÁTKOMETRÁŽNÍ SNÍMKY)

    • 7.3.2017  19:25
    Six Figures Getting Sick (studentský film) (1966)
    *****

    Sledujeme výjev, ve kterém se postupně s dávkou naléhavosti (LOOK) zobrazí 6 hlav uvězněných v nekonečné agónii, jejichž fyzický stav se s dávkou doslovnosti (SICK) proměňuje, až se nakonec, s dávkou bizarnosti Lynchovi vlastní, všechny figury pozvrací. Celé představení trvá zhruba 40 vteřin, ale je uzavřeno ve smyčce 6 opakování (repetitivnost utrpení jakožto před zaznamenání Lynchovo zájmu o hinduismus a jeho karmický systém), takže si můžeme dosyta vychutnat veškeré maličkosti několikrát a nechat se fascinovat, co Lynch ve svém prvním audiovizuálním experimentu dokáže na poli stísněného prostoru a se svými typickými surovými motivy udělat s divákovými pocity. VÍCE ZDE (FILMOGRAFIE DAVIDA LYNCHE - RANÉ KRÁTKOMETRÁŽNÍ SNÍMKY)

    • 4.3.2017  01:16

    Nevídaná zručnost manipulace s proměňováním žánrových mechanismů napříč filmem, okořeněná špetkou černého a situačního humoru. Elijah Wood si teda ke svému výkonu zasloužil vhodnější spoluhráčku, ale to je jen drobná kaňka na jinak dokonalém ubrusu a v celkovém součtu tak jde o žánrovou delikatesu, za kterou je vidět přehršel tvůrčího nadšení. RECENZE ZDE. (Komentář psán v nostalgickém duchu způsobeném nalezením souboru s názvem "peprné hrátky se slovíčky".)

    • 17.2.2017  17:52

    Další z aktuálních problémů – kritika byrokracie a nastaveného systému. Nebýt patetického závěru, bylo by to do plných.

    • 17.2.2017  17:52
    Jackie (2016)
    ***

    Jackie je originální jak svou strukturou syžetu, tak zvolenými stylistickými prostředky. Dlouho jsem ovšem neviděl tak prázdný film, který by se zaměřoval pouze na psychologický portrét a významově (či alespoň příběhově) nepřicházel s ničím navrch. Prostor na druhé zhlédnutí a potenciální úpravu hodnocení však nechávám.

    • 17.2.2017  17:51

    Vyprávění o dvou bratrech (lupičích) pronásledovaných hláskujícím šerifem a jeho parťákem, které je zasazeno do dokonalého prostředí bezútěšného texasu, plného živořících a pochybných existencí, dokáže vtáhnout už jen svým dokonale vytříbenou pomalou temporytmikou a s tím související podmanivou atmosférou. Jako novodobý, nahláškovaný western s povzdechem nad současnou bídnou situací, funguje bez problémů.

    • 15.2.2017  16:10

    Rozporuplné pocity. Na jedné straně stojí výborný scénář s brilantní kombinací dramatu a komediálních prvků, na straně druhé pochybné stylistické zpracování a jednorozměrné postavy. Významově, jakožto komentář k současné společenské situaci a lidskému charakteru, se ale jedná o navýsost důležitý film.___ Ze začátku jsem vůbec nemohl uvěřit, že se jedná o film z roku 2003. Dal bych ruku do ohně za to, že je to film natočený z 80. a možná i ze 70. let. Akorát nevím, jestli je to pozitivní nebo negativní zjištění z hlediska zhodnocení kvality díla…

    • 15.2.2017  09:28
    Norský dům (2016)
    ***

    V rámci Severské filmové zimy je/byla možnost vidět v ČR film Norský dům ještě dříve než je oficiální premiéra v Norsku. Má ale toto privilegium nějakou přidanou hodnotu?__ Na jedné straně stojí humorné zobrazování typických norských rysů a pohled z jiné perspektivy na uprchlickou na krizi, na straně druhé ovšem dokola variující se motivy, které nakonec zabřednou do rutinnosti až otravnosti.___ vice zde.

    • 12.2.2017  07:57

    Koprodukční projekty studia DEFA s jinými státy východního bloku (jmenovitě Polsko a Československo) se do 60. let daly spočítat úspěšně na prstech jedné ruky. Charakteristickým znakem pro vlnu koprodukčních projektů od 60. let se staly filmy orientované na divácký úspěch, filmy žánrové a spektakulární. Jedním z nich byl fantastickovědecký film Mlčící hvězda a z oné vlny byl filmem nejzajímavějším, a to jak výrobou, tak výslednou podobou. Klíčovým znakem pro proces výroby filmu se stalo neustálé přepisování scénáře kvůli neshodám jednotlivých stran (šlo o spor týkající se věrnosti předlohy – podle polské strany předkládala německá strana verzi scénáře, která se od předlohy příliš odkláněla, respektive si stěžovali na absenci filozofického vyznění a filmu jako pouhé technické atrakce; dalším problémem byl koncept, který obě strany upřednostňovaly – německá strana byla více orientovaná na reprezentaci socialistického režimu, kdežto ta polská byla silně umělecky laděná), které se nakonec podařilo vyřešit až po rozhodnutí SED, které dokončení snímku považovalo za velmi významné (ideologicky). S tím také souvisí výsledná podoba díla: východoněmecká verze je prošpikovaná ideologickou propagandou, která je místy až nesnesitelná. Já naštěstí viděl americkou sestříhanou verzi, kde se očividné ódě na socialistický režim podařilo snesitelně vyhnout. Co se týče samotného snímku, tak je vidět, že utrpěl neustálým přepisováním scénáře, dialogy jsou místy dost špatné, zápletka jednoduchá a nízký rozpočet (i když paradoxně šlo o doposud nejnákladnější film studia DEFA) je maskován tím, že se skoro nerámuje ve velkých celcích, a proto povětšinou vidíme jen detaily a polodetaily. Vizuálně opojné jsou sekvence na Venuši, vyvolávající až surrealistický dojem a kompenzující výslednou strukturu filmu, takže výsledný dojem je průměrný (šachová scéna mě naštvala a chtěl jsem poslat film do dvouhvězdičkových vod).___Uvidíme po srovnání s Eolomea. [KINEMATOGRAFIE VÝCHODNÍHO NĚMECKA]

    • 11.2.2017  01:46

    Ne tolik podmanivé a analyticky vstřícné jako Vrahové mezi námi (což si vysvětluji stylistickou nevýrazností), nicméně v jádru zůstává silná výpověď o narůstajícím antisemitismu v nacistickém Německu. První polovina se nese v duchu nastínění hrozeb, jakéhosi plíživého zla v pozadí. Ta druhá již graduje vyobrazováním nechutností režimu na plné obrátky. Společně s výše jmenovaným snímkem tvoří duo čerstvých filmů po válce, které zobrazují její průběh anebo následky, a to zcela fascinujícím způsobem (právě z hlediska roku vzniku). DEFA se pak bohužel tematicky odmlčela a vlivem nového režimu byly útrapy války odsunuty do pozadí. [KINEMATOGRAFIE VÝCHODNÍHO NĚMECKA]

    • 11.2.2017  01:13

    Východoněmecké studio DEFA v prvním roce svého působení vyprodukovalo hned několik filmů (namátkou Irgendwo in Berlin - který mimochodem patří stejně jako Vrahové mezi námi mezi tzv. Trümmerfilm, neboli filmy točené v troskách, reflektující provizorní podmínky své doby, v tomto případě rozbombardovaného Berlína- nebo Die Fledermaus), z nichž ale nezpochybnitelně vyčnívá právě snímek Vrahové mezi námi. A to hned na několika úrovních. Za prvé se jedná jak o první snímek již zmiňovaného studia, tak o úplně první německý film po 2. světové válce. Druhou rovinou rozumím rovinu tematickou: niterné vypořádání se s neduhy války a s jejich nepotrestanými úlisnými veliteli, kteří káží vodu, ale pijí víno. Je fascinující, že tento film vznikl pouhých několik měsíců po prohrané válce (námět se pravděpodobně začal rýsovat již v období posledních týdnů války, což mimo jiné podtrhává sílu výpovědi). A za třetí mě na filmu velmi zaujala stylistická složka, která se tak dostává minimálně na úroveň formálního systému. Je zde patrná snaha o ozvláštnění syntézou dvou tradic – italského neorealismu a německého expresionismu. Oním spojením vzniká mimořádná atmosféra bezútěšného Berlína, kdy v interiérech vynikají prvky expresionismu a v exteriérech prvky neorealismu. Kromě těchto dvou tradic a jejich působení, se dá vysledovat mnoho dalších, stylisticky opojných aspektů. Je to například živelné rámování a neustále měnící se úhel. Nebo rámování objektů (většinou lidských postav) skrze různé předměty. Může to být i flashback, jehož emoční sílu podchycuje právě styl, respektive důraz na detail ve spojitosti se zvukem. Zajímavé jsou i hrátky se zrcadlovými záběry a jejich význam, variující se na konci (a tak dále)… Je škoda, že tenhle kvalitní prvopočátek studia DEFA není veřejnosti tolik známý, přestože je divácky velmi atraktivní a má potenciál stát se kanonickou klasickou (leč potenciál nevyužitý/nevyužitelný?). [KINEMATOGRAFIE VÝCHODNÍHO NĚMECKA]

    • 7.2.2017  15:41

    Přesně v tomto epickém japonském snímku, který si pro nás mistr Kurosawa precizně ukuchtil, se skrývá důvod, proč mne pokaždé snímky z Dálného východu dokáží s tak přesnou muškou dokonale odzbrojit, až nezbývá nic jiného, než s myšlenkami na labužnický majstrštyk odběhnout do vedlejší místnosti pro kapesníčky a pořádně se vysmrkat, doufajíc, že tento stav naprosté emocionální destrukce dokáže japonský génius ještě někdy trumfnout. Sedm samurajů je totiž podáno vypravěčsky mimořádně poctivě, mnohem komplexněji než Sedm statečných a s takovou odlehčenou elegancí šmrncnutou s vtahující atmosférou japonského venkova, že se prostě ódě na nehynoucí kvalitu tohoto filmu vyhnout nelze. Kurosawa tak na počátku mých dvacátých let definoval můj postoj k japonské kinematografii tak efektivním způsobem, že ještě ani teď, při psaní tohoto komentáře, nezůstává ani jedno oko suché. Tento prehistoricko-samurajský kult mě prostě nenechává klidným a chladným ani po několikahodinovém odstupu projekce, a proto ho musím náležitě ocenit! 100%___ Z cyklu (skoro)lampsovy komentáře na čsfd... Děkujeme za tvůj přínos této databázi a její obohacení, jsi náš GURU!

    • 4.2.2017  21:56
    Zrcadlo (1975)
    *****

    Obrazová poezie zakotvená v nekonečném množství střípkovitých asociací. Podmanivé, živelné (a první) setkání s Tarkovského tvorbou ve filmu, který je jeho životem.

    • 4.2.2017  16:42

    Vyprávění je zpočátku zaměřeno na několik postav, vykresluje charaktery sdílející stejný časoprostor a posléze konstruuje děj do několika narativně paralelních linií, které se napříč filmem propojují. Paralely se nevyskytují pouze na úrovni struktury syžetu, nýbrž na několika dalších úrovních jemných kontrastů mezi postavami, a dokonce na úrovni stylistického systému. Tou základní, explicitní paralelou, je vyvažování tragické linie příběhu Mijagi a Gendžuróa s linií Ohamy a Tóbeie, která je spíše ironickým komentářem tkvícím v postavě Tóbeie, jakožto jakéhosi vesnického šaška (ženy na prvním místě jsou použity zcela záměrně, neboť je film odvyprávěn právě z ženské perspektivy). Několik dalších paralel se dá vysledovat v následujících bodech, za: a) kaple, ve které jedna postava byla zneuctěna a druhá se dočkala svého snu (ve vzájemné symbióze) b) Mijagi a Wakasa – jedna lásku rozdává a ta druhá ji bere (nutno podotknout, že její motivace je zcela pochopitelná a proto ji nelze vnímat jako zápornou postavu) c) porcelánové misky a jejich vnímání měnící se napříč filmem – nejprve omšelé a zapráskané, poté krásné ruku v ruce s perspektivou vnímání Wakasy, a ke konci nádherné z perspektivy vnímání Mijagi, jejíž pohled se naprosto otočil (ze začátku pro umění svého muže v podstatě neměla pochopení, ke konci se stal „mužem jejích snů) d) panoramatické rámování, ve kterém se variuje začátek a konec příběhu a nutí k zamyšlení a interpretaci, zda došlo k nějakému vývinu postavy. Ano, Gendžuró si kvůli své posedlosti uměním a absenci pokory vysloužil bolestné utrpení a změnil se, což výstižně okomentovala Mijagi. Krásný sugestivní (až snový, pohádkový) zážitek o touze po úspěchu a utrpení z jeho ceny obalený syrovou kulisou občanské války, samuraji a nádechem nadpřirozena.

    • 4.2.2017  03:10

    Nejlepší šachová partie ve filmu.

    • 4.2.2017  03:09

    Coeni opět se svým specifickým stylem rozjíždějí nezapomenutelnou podívanou plnou vtipných hlášek (situačního humoru Robe), perfektních postav a precizních dialogů. Scéna s Thompsonem naprosto geniální.

    • 4.2.2017  03:06

    Odzbrojující. "Nejhorší věc na stáří je vzpomínání na mládí".

<< předchozí 1 2 3
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace