foils

Nikoliv bezchybný film, hlavně rozjezd trochu pomalejší a ne zas tak originální, ale počínaje Pierrovým prvním návratem do Paříže se věci (a těla) dají do pohybu. Curiosa je podobně jako třeba Dánská dívka exkurzí do počátků 20. století ukazující - v tomto případě docela zábavným způsobem - že dnešní podoba společnosti nevznikla ze dne na den.

[Spoiler] Nutno uznat, že motiv ženy (nota bene těhotné) která se dozví, že jiná čeká dítě s jejím mužem, a snaží se to za každou cenu manželovi a rodině utajit má slušný potenciál, jak komediální, tak dramatický. Vejdělek bohužel tuto myšlenku nedokázal rozvinout jinak, než ji obalit pár sitcomově rádobyvtipnými dialogy a rádobygagy. Zajímavý film, který o stejném tématu mohl vzniknout, si tak divák může maximálně představovat...

Borg s McEnroem formálně připomenou nedávný film o Niki Laudovi Rivalové s tím rozdílem, že Janusu Metzovi a spol. se některým problémům Howardova počinu podařilo vyhnout. Hodně zdařilý je vizuál - estetika přelomu 70. a 80. let dnes celkem frčí a Borg/McEnroe toho v nemalé míře využívá. Mizanscéna vyvolává dojem skutečného světa, nepůsobí jen jako kulisa. I když se snímek neubránil určité videoklipové efektnosti, docela se mu to povedlo vybalancovat určitou uměřeností a střídmostí. Leckteré výjevy jsou jen naznačeny a tím věrněji zobrazují krátký ale intenzivní zážitek či vzpomínku. Podobnou kvalitu má i filmové ztvárnění tenisových duelů. I přes uvedené přednosti je potřeba přiznat, že Borg/McEnroe nedisponuje příliš silným scénářem. Aspoň však většina dialogů nezní tak idiotsky jako v Rivalech a oba protagonisté se snaží i trochu hláškovat. 75%

Jednoznačně nejlepší film, který Woody Allen v této dekádě natočil. Nikoliv dokonalý: Jim Belushi trochu moc tlačí na pilu, na druhou stranu jeho výkon dodává filmu určitou živost. Jak už se v posledních letech stalo u Woodyho pravidlem, příběh je opět trochu recyklovaný - tentokrát jde o variaci na autorův přelomový snímek Match Point, smíchanou s trochou legendárního Absolventa nebo prvky antických tragédií. Kdo hledá, ve filmu sice najde nemalé množství kompozičně motivovaných prvků, celkově však dílko smysl dává a pro mě osobně - jakkoliv nejsem fanouškem historických dramat - má velký bonus v podobě zobrazení někdejší slávy Coney Islandu (až poletíte do New Yorku, vřele doporučuju podívat se, jak to na tamní pláži vypadá teď).

Coppolová předvedla v The Beguiled docela nevšední motivaci pro klasickou jednotu místa, času a děje - interakce se světem za plotem je z principu nežádoucí, protože by vše nenávratně zničila. Zajímavá je možnost interpretace v kontextu současných utečeneckých krizí. Též možnost dvojího čtení - zda osazenstvo školy mělo modrý hadr vyvěsit už na začátku, nebo zda si naopak za vývoj událostí mohlo spíš skrze vlastní intriky, přetvářku apod. *** 1/2

Ač by se podle synopse mohlo zdát, že půjde o americký nezávislý počin, Tři billboardy ve skutečnosti představují major produkt, takže se připravte na pár scén, jejichž funkcí je především snaha vás dojmout a třeba i vydojit nějakou tu slzu. Three Billboards Outside Ebbing, Missouri rozhodně nejsou nudným filmem - párkrát se rozhodně zasmějete - a zčásti se mu i daří nepodléhat některým klišé, jak žánrovým, tak - řekněme - společenským. Vyprávění má spád, i když pár scén mělo zůstat ve střižně. S čím však mám problém, je celkové poselství a vyznění filmu. Snímek začíná jako lehká exploatace (např. dost pochybuju, že takto brutální případ by v reálném světě skutečně vyšetřovalo osazenstvo místní policejní stanice) neschopnosti policistů, jimž se hlavní hrdinka rozhodne postavit. Vehemence odvetných akcí z jedné i druhé strany roste a s ní i brutalita. Za tu není nikdo ve filmu hnán k zodpovědnosti, místo toho jsou násilníci trestáni zatčením kamarádky a popáleninami. Příběh nás postupně vede k poznání, že neschopní policajti nakonec nejsou o nic horší než ti, kteří se snaží pomstít oběť. Jinými slovy, tvůrci věří, že zobrazení průvodních jevů dnešní doby (všeobecně rozšířená neschopnost, nevzdělanost, nedostatek motivace udělat dobře svou práci) může mít větší sílu než do filmu zakomponovat aspoň jednu postavu, která dělá, co by měla (lepiče billboardů nepočítám). Autoři by na to možná namítli, že jejich cílem bylo odradit lidi, které nějaká tragédie v rodině potkala, od podobně zoufalých činů, jakých se dopouští Mildred Haynes, obávám se však, že se najdou tací, pro které film bude v tomto směru spíš inspirací.

Znáte to. Líbí se vám tvorba nějakého umělce. Chcete se o něm dozvědět víc a potom zjistíte, že jeho názory na život, vztahy, politiku i budoucnost jsou skoro totožné s vašimi. Bratři Coenové pro mě představují trochu jiný případ. Jejich filmy mě většinou baví, a to včetně (pro někoho) relativně slabších kousků jako třeba Inside Llewyn Davis, na druhou stranu jejich názory na svět se s mými myslím dost silně míjejí. A nemluvím jen o The Big Lebowski, kde si dělají srandu z nejlepší kapely všech dob a místo ní pouštějí v soundtracku trapného Dylana (sorry, ale někdo jim to prostě musel vmést :-) ). V Hail, Caesar! ovšem jako by se pokoušeli svůj názor co nejlépe skrýt. Z filmu tak není na první pohled jasné, jestli hollywoodskou mašinérii nenávidí, nebo milují (pravděpodobně obojí). Ještě větší práci, jak umožnit dvojí čtení, si ale bratři dali s politickým poselstvím jejich nejnovějšího dílka. Výsměch pambíčkářům v úvodu snímku je nepřehlednutelný, závěr lze pak na druhou stranu chápat jakožto potvrzení či oslavu tradiční americké religiozity. Komunistům se film vysmívá či je karikuje, zároveň však připomíná jejich perzekuci ze strany hollywoodského establishmentu. Nejdále v tomto smyslu zajde scéna "přeběhlictví" k Rusům - lze ji brát buď jako zesměšnění a neumětelství, nebo na druhé straně jako vyjádření respektu k lidem, kteří vidí i jiné hodnoty než $$$. Nabízela by se tedy varianta, že "Cézar" představuje manifest proti jakékoli ideologii, ale proti té zase hovoří to, že šéf komunistů raději před utonutím zachrání psa (symbolizujícího marxismus) než sto tisíc dolarů. Ať už je to jakkoliv, Coeni se teď nejspíš baví tím, jak před volbami nakrmili vlka i kozu. A i když mě to na jejich posledním filmu zas tolik nebere, oceňuju jiné jeho kvality jako třeba casting, vtipnost parodií na některé profláklé hollywoodské žánry nebo třeba ne úplně běžný způsob narace. Jinak doporučuju též komentář MessiáŠe.

Bezprostředně po projekci jsem měl dojem, že mám za sebou nejslabšího Almodóvara, kterého jsem dosud viděl. Nebylo by to ale úplně spravedlivé, od tvůrce s takto bohatou filmografií přece jen nejde čekat, že všechna díla budou mít stejnou sílu jako třeba Mluv s ní. Julieta určitě není špatným filmem, spíš průměrným a snadno zapomenutelným. Navíc jsem měl pocit, že tragicko-romantická poloha režisérovi úplně nesedla, myslím, že třeba Medem by ze stejného scénáře dokázal vykouzlit o dost zajímavější film.

Ze slibného, byť nikterak originálního tématu se toho dalo vykřesat mnohem víc, nebýt odflákle působícího scénáře s nesmyslnými dialogy, motivacemi postav atd. Významově přitom obsah snímku není nezajímavý - jedno z možných čtení je, jak může člověk propuštěním uzdy svým vášním poměrně snadno zničit buď sám sebe (viz matka), nebo své blízké (viz otec a dcera). Herci i kameraman se snaží, seč můžou, takže je docela často na co koukat. Jen člověk nesmí vnímat, o čem a hlavně jak spolu postavy rozpravují.

Bezpochyby šikovná partička Chlupáček & spol. je zpátky se svou interpretací K. J. Erbena, přenesenou do moderní doby. Po incestploataci a výborné komedii (již distributor jako komedii nepropagoval, a proto na ni bohužel nikdo z mainstreamových diváků nepřišel) pánové zase trochu změnili žánr. Tentokrán na mě ale výsledek přes určité kvality působí spíš jako školní cvičení, mixující Davida Lynche s Je třeba zabít Sekala. Lynchovské repliky mi vadily už v Bez doteku; zatímco Lynch má na ně aspoň patent, tady mi snaha, aby charaktery promlouvaly co možná nejzáhadněji, připadá trochu moc chtěná. Erbenova báseň nemá ani padesát veršů, zatímco film Jiřího Sádka trvá 90 minut. Tvůrci se tedy rozhodli českou literární klasiku doplnit klasikou filmovou - českou vesnicí s nanicovatými obyvateli. Ti jsou sice celkem dobře zahraní (souhlasím s Oktavianem, že Jiří Štrébl byl vynikající), z hlediska funkčního ale působí hlavně jako vějička na odvedení pozornosti od vztahu hlavních postav. Jinak možná docela signifikantní jsou odchylky děje od předlohy (dcera místo syna, manžel je mrtev). Pokud bych měl film brát jako kritiku soumraku tradiční rodiny ve jménu přílišné emancipace, nemůžu se ubránit dojmu, že zvolené zasazení příběhu někam do bezejmenného Zapadákova (to, co neoformalisti nazývají referenční význam) její pádnosti úplně nepomáhá.