mcclane412

Když je takhle pátek večer a nemáte co dělat, tak si přece nepustíte tříhodinové drama s filozofickými kecy o tom co je duše, nebo proč je v Utahu zakázaný orální sex, navíc s hardcore twistem kdy na konci filmu zjistíte, že to byl všechno sen v alternativní realitě, nebo že hlavní hrdina je svým vlastním bratrem. Místo toho si pustíte nějakou akční stupiditu, která využívá maximálně 1% mozkové kapacity i toho největšího Gumpa po lobotomii, ale samozřejmě ta akce musí stát za to a to tady kurva platí do puntíku! Takhle vymazlenou, nápadama našlapanou akční vychytávku jsem neviděl od doby, kdy... no vlastně nikdy. Je to sice maximálně přehnaný (proskočit z jednoho auta do druhýho tím, že do něj prostě čelně narazíte v rychlosti 100 kiláků za hodinu... to doma opravdu nezkoušejte), ale originální na rozdíl od sraček typu kurýr, který se berou smrtelně vážně. Takže až vás bude chtít příště ošoustat vaše přítelkyně, řekněte jí, že vás bolí hlava a pusťte si míst toho toto.

Oproti konkurenci (HIMYM) je TBBT dominantní především kvalitativní hodnotou, která je i po šesté sérii stabilní jako diskrétní systém, jehož kořeny charakteristického mnohočlenu v absolutní hodnotě jsou menší než jedna. V rámci sitcomů je to abnormální jako dokonalé číslo (známe jich zatím pouze 46!!!). Je to taky díky afilitivnímu vztahu Amy Farrah Fowler se Sheldonem, z něhož se dá extrahovat kvantum komických situací, které limituje k nekonečnu. Čím dál tím frekventovaněji kontroluji, jestli už nevyšla nová epizoda a s každou další dospívám k jedinému, nevyhnutelnému závěru: kočka žije!

Death note z Death note je ten nejbrilantnější nápad, s naprosto neměřitelným potenciálem (btw neměří se potenciometrem). Zápisník do kterého, když se napíše jméno, dotyčná osoba zemře - bomba. Navíc k tomu hodíme dva geniální mozky a necháme péct po dobu pětadvaceti dílů - přesně tak dlouho, než se to všechno připálí (anime vzdělaní lidé jistě vědí o čem mluvím). Nicméně i poté je to vcelku výživná žranice, slušně okořeněná genialitou, ale mírně plavající v překombinovanosti. V každém případě si Death note získá každého anime fandu a/nebo každého kdo se nepovažuje za úplného idiota.

Slyšel jsem příběhy o americkém iluzionistovi, kterému na pódiu pobíhaly slepice bez hlavy a když si to někdo náhodou vyfotil, tak na fotce byl místo slepic duch... mnozí lidé tvrdili, že je to Marilyn Monroe a prý měla na sobě jen spodní prádlo ze šlehačky... Ok když se nad tím zamyslím možná ten příběh není z úplně důvěryhodného zdroje, ale asi tak nějak jsem se cítil, když jsem se díval na iluzionistické vystoupení Nortona. Nepřemýšlel jsem jak to dělá, jestli je to trik, nebo jestli má nadpřirozený schopnosti, přemýšlel jsem jedině nad tím, že je to hovadina. A to je špatně, měl jsem být fascinován stejně jako obecenstvo a ptát se kde má ty zrcadla a drátky, nebo naopak kde vzal schopnost telekineze a holografie a říkat si jestli je získal tím, že začal lízat kliky u dveří, ale nic z toho se nedělo, bylo mi to prostě fakt jedno. A o pointě řeknu jedinou věc, je jakákoliv jen ne šokující. A je taky debilní (ok to byly dvě věci). Naprosto nevyužitý potenciál a obyčejné podání. PS: detaily (i když jenom zběžné) pomerančovníku neměli ukazovat, tím se poslední kapka tajemna odsála rychleji než chlast na schůzce anonymních alkoholiků v baru.

Našel jsem šokující rozhovor s Bearem Gryllsem na internetu: "Jo to jsem se takhle jednou ztratil na výletě do Krkonoš v Údolí smrti a mému satelitnímu telefonu na solární energii jako na potvoru došla šťáva. Tak jsem šel se svým kámošem najít nejbližší civilizaci, chudák musel tahat tu kameru všude s sebou. Jenomže to člověk začne mít žízeň, protože natřikrát vypitý chcanky už opravdu nechutnaj dobře (z toho dvacetilitrovýho kanystru, co tahal kámoš, jsem nemohl pít páč prej musím zachovávat nějakou úroveň realističnosti bo co...). No řekl jsem mu že podle sklonu nějakýho kaktusu a směru zvířecích stop, o kterých jsem chytře usoudil že nepatří yetimu, jsem vydedukoval že 500 metrů od nás za kopcem je jezero (ale ve skutečnosti jsem to našel na tabletu přes satilit, kterej jsem si zazoomoval tak moc, že jsem se viděl jak zoomuju na tabletu přes satelit, hustý co?). A tak jsme tam došli a napili se. Tam jsem uviděl nějakej keřík s červenýma bobulkama, kolem kterýho bylo pár chcíplých zvířátek, tak jsem šel k němu a slyším: „Nejez to.", tak povídám: „To si ty bože?", „Ne tady producent ty vole, mluvim ti do sluchátka, našel jsem si přes wikipedii že jsou ty bobule jedovatý." no hned jsem to běžel říct svýmu kámošovi do kamery a pokračovali jsme dál. Zachvilku jsme došli ke svým jeepům, ujeli jsme 20 kiláků, vystoupili a já jsem konečně mohl říct do kamery, že jsme našli civilizaci... byla to ta nejnáročnější hoďka mého života." Ale stejně je to borec.

Včera večer jsem dostal chuť na cigaretu a tak jsem vypadl z baráku, protože úspěšně tajím tento ošklivý zlozvyk už pětadvacet let před svými rodiči (už bych se měl vážně odstěhovat). A tak se procházím při měsíčním svitu po lučině (ne ta pomazánka), s cigaretou v ruce a najednou spatřím padající hvězdu. Tak mě napadlo, že bych si mohl něco přát a abych zjistil zda-li to bude fungovat, schválně si budu přát něco nesplnitelného, například ať je na tv nova taky nějaká kvalitní, česká komedie. Teď už to stačí říct nahlas: „Prosím ať je na tv nova taky nějaká... sračka." naneštěstí jsem totiž šlápl do kravského lejna a tím se to celé zmrvilo a já uviděl nafťáky. Jedna hvězda protože tam bylo pár skutečných vtipů.

Pravděpodobně jediný pořad (nebo film nebo seriál), který prostě nemůžu ohodnotit. Kdybych to měl vzít jenom podle toho jak moc se mi to líbí, tak je to jedna hvězdička a kdybych to vzal podle zpracování tak jsou to tak čtyři hvězdičky (opačný problém jsem měl u filmu Dünyayı Kurtaran Adam, ale u toho jsem se zasmál tak moc, že to bylo naprosto jasný). Criss Angel totiž doopravdy umí, dokáže to skvěle prodat a jistě má i nějaký talent, ale můj mozek mi každičkou vteřinu říká, že je to debilita, všechno je to komparz, střihy a předpřipravené události. To alespoň takový Copperfield dokázal dělat představení před plným divadlem a zmást tolik lidí, u kterých je vám jasné, že nejsou podplacení, to je trochu jiné kafe. Uvěřím tomu, že je fakt tak dobrý (nebo naopak že je tak špatný) i ve skutečnosti, teprve až to uvidím do té doby bez hodnocení - je to jako kdyby v dokument o tom jak se vyrábí coca cola bylo, že se stáčí umpalumpama v horských jezerech, ve kterých se nejdříve koupou Keira Knightley a Eva Mendes a laškují tam spolu nahé, uvěříte až to uvidíte.

Aaron Eckhart u mě dost stoupnul v kurzu. Tahle role kecala co se snaží obhájit rakovinu plic v balení po dvaceti mu fakt seděla. Navíc jsem byl zase jednou po dlouhé době svědkem skvělých dialogů, které využívají argumenty na bázi logiky, což je v průměrné hollywoodské tvorbě osvěžující jako když se sexy holka zeptá na telefon vás, namísto toho aby jste přemýšleli, jak to na ní uhrajete. Jen kdyby ten film byl více kontroverzní... Ale to už by bylo asi až moc přes čáru a průměrný americký divák by přepnul televizi po té, co by slyšel od syna Nicka Naylora proslov na téma "proč je Amerika nej zemí na světě?", který by byl namísto ve třech kratičkých, nicmocneříkajících (pěkný slovo jsem vynaleznul) záběrech, půlhodinovou sarkastickou symfonií o největší koncentraci mekáčů na kilometr čtvereční a úžasné úrovni vzdělání, kdy nedokáží najít USA na mapě pouhých 14% mladých Američanů (vzpomínám si že moje učitelka na zemák byla naštvaná když jsem nenašel Andorru, co by dělala kdybych nenašel USA radši vědět nechci). Pak by si ten samý divák jistě hrozně rád připomněl nějakým dokumentem o bitvě o Normandii, jak Američané sami rozstříleli toho nácka Hitlera na kusy. Super a teď si musím zapálit abych se uklidnil...

Seriál bere téma co mě vždycky fascinovalo, a žene ho do maximálních otáček. Je to sice celý postavený na absurdní zápletce, protože na světě neexistuje nikdo tak arogantní na to, aby se zavřel do vězení s maximální ostrahou, protože v sebe věří tak moc, že si je jistý svým útěkem společně se svým bratrem (logičtější je pomáhat zvenčí jako ta právnička), ale na to sere pes. Výsledkem je totiž naprosto skvostný plán k útěku, který musel být tak osmkrát poupraven, s šílenou koncentrací nepředvídatelných událostí, které seriál jednu za druhou divákovi přiráží rychleji než Rosenberg ve svých nejlepších letech. Je tu sice pár nonsensů jako přílišná náhodovost, která až moc hraje ve prospěch Scofielda (tác makal v pracovně ředitele), ale na jednu dobrou věc co se stane, připadá tak 10 špatných, takže vše odpuštěno. Nicméně hlavním problémem je, že nemůžou utíkat z vězení do nekonečna a společně s tím související, logický, kvalitativní propad ve druhé sérii, který naštěstí alespoň trochu vyvažuje můj oblíbenec Fichtner v roli božího feťáka ve službách FBI. Posléze aby se neřeklo, že seriál má neaktuální název, všechny zase zavřou do basy v sérii třetí a následuje další útěk z vězení, to je sice naprosto samoúčelné, ale vcelku zábavné. No a nakonec ve čtvrté řadě to jde všechno kompletně do řiti. Bylo by to bývalo dobrý, kdyby tam býval nebyl jeden naprosto debilní zvrat, po kterém to vypadá, že všechny scénáristy vedení vyházelo a najmulo si milión opic, píšící na miliónech psacích strojích, doufajíc že něco napíšou na místo toho, aby po sobě házely exkrementy. Je to jako kdyby jste se nedívali na Scofielda ale MacGyvera a ne toho fajn MacGyvera (jistě že byl i fajn MacGyver!!!), ale toho špatného MacGyvera, toho MacGyvera co si postavil rogalo ze satelitu, který náhodou našel na kopci (tohle je určitě poprvé, co jsem dokázal napsat něčí jméno pětkrát v jedné větě). 1. řada pět, 2. řada čtyři, 3. řada čtyři, 4. řada dvě.

Když jsem viděl tento seriál poprvé, hned jsem věděl, že až vyrostu (mentálně, ne věkově, páč my bylo dvacet let), tak chci být jako Greg House. A tak jsem ke všem začal být brutálně upřímný, cynický a používal jsem tolik metafor, kolik jsem jen mohl. Ale čím víc jsem se mu podobal, tím jsem byl osamělejší a tím víc jsem utrácel za šlapky.... no prostě nejlepší období mého života. Pak jsem ovšem pochopil zázrak života, přidal se k UNICEFu a začal jsem rejžovat prachy na tom, že jsem prodával prášky proti malárii na černý trh a byl jsem ještě šťastnější! A tak žiju sviňsky dokuď nedostanu v osmdesáti infarkt, s nějakou dvacetiletou šlapkou v posteli. Tomu říkám happy end.