Kmotr76

Rozloučení s groteskou a němou érou vůbec snad nemohlo dopadnout lépe. I když, pár výtek by se najít dalo. Díky typickým chaplinovským gagům film pěkně plyne, díky kritice moderní společnosti je zase něčím víc než groteskou a to je určitě dobře. Bohužel, propojení těchto dvou motivů filmu mi nepřišlo vždy šťastné a přirozené. Navíc snímku chybí navazující příběh, působí to jako několik scének poskládaných do jednoho filmu. I tak je Moderní doba tím nejlepší, co jsem od Chaplina zatím viděl.

"Dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu celou Zemí." Kdyby tohle viděl Archimédes... Japonci na pevný bod kašlou, radši postaví obří tryska na Antarktidě, které udělají z celé zeměkoule raketu. Jejich stavění na poslední chvíli, než se přiřítí hvězda, je jaksepatří napínavé a plné roztomilých modýlků. Řekl bych, že je Honda a jeho dvorní trikař Tsuburaya ve vrcholné formě. Dvorní skladatel Ikufube ale bohužel chybí, jeho náhrada, Kan Ishii ale není zas tak špatný. Sice to není taková jízda jako The Mysterians (1957) a hluchým momentům se nevyhneme (dějová linka s amnézií, i když to není taková katastrofa jako například vedlejší linie u Kinga Ghidoraha (1964) a dá se celkem přežít, její ztvárnění je koneckonců docela zajímavé), ale za to je film realističtější a napětí je skutečnější. Japonci jsou v zobrazení skutečného strachu a bezmoci před přírodními katastrofami mistři, ať už jde o stometrové monstrum nebo hvězdu... Alespoň jsou jim ta zemětřesení a tsunami k něčemu. Stejně jako v o pět let starším sci-fi hraje významnou roli spolupráce celého světa, tentokrát nejen národů, ale i ras. Dokonce je přítomno i monstrum, ne moc hezky vypadající mrože připomínající tvor, který se probudí kvůli tajícím ledům na jižním pólu. Brzy je ale sestřelen, takže nehraje žádnou roli *-*-*-* Emoce fungují, efekty podle očekávání špičkové. Poslední z "TOHO space opera trilogie" a opět naprostá pecka! Teď ještě sehnat Battle in Outer Space...

Výtečné vědeckofantastičtější kaiju, které se oproti klasickým filmům s monstrem v lecčems liší. To, co my na kaiju občas trochu vadilo (špatné herecké výkony, nudná romantická linie, nudné kecací pasáže, v některých případech až příliš špatné triky... ) chybí a přesto má film tu pravou atmosféru. Hluché místo byste ve filmu těžko našli - je to neskutečně akční jízda od začátku do konce plná na tehdejší dobu výborných triků (od naprosto skvěle vypadajícího robota, přes dechberoucí architekturu mimozemské základy až po nekonečnou laserovou bitvu na konci - vše je naprosto bezchybné!!!), které působí spíš roztomile než přímo směšně. |Ifukube opět válí, tentokrát kromě osvědčených hudebních motivů přidává dosud neslyšené, které navozují úžasně napjatou atmosféru (například první setkání s mimozemšťany). Všiml jsem si mnoho zajímavých v kaiju dosud nevídaných a osvěžujících prvků: 1. sdělení skrz televizi 2. pohledy z kabin strojů - tanků a stíhaček 3. konference Japonska, USA a SSSR se koná v původních jazycích s tlumočníkem, což dodává na autentičnosti (stejně jako bod 2). Musím zmínit na kaiju promakaný příběh, který je sice podle očekávání místy nelogický a jak se patří šílený, zato nepostrádá pacifistické poselství, které u tupého žánru kaiju (ať už je poselství jakékoliv) velmi potěší. Konec je prostě nádherný, skoro jsem brečel (vážně, a nebylo to smíchy!). *-*-*-* Chikyu Boeigun mě neskutečně potěšil a považuji ho za (zatím) nejlepší kaiju, které jsem kdy viděl. Je to zábavné od začátku do konce plné úchvatných triků a přitom v rámci žánru duchaplné.

Po nekvalitní Jižní Indii se budu dalším dokumentům z této francouzské řady radši vyhýbat. Dávám hvězdu navíc, třeba jsem měl smůlu a zrovna narazil na nesprávný díl. Díly které se věnují menším zemím a regionům mohou být kvalitnější...

Stejně nechápu ten nepoměr. Série Kamera na cestách se snaží obsáhnout neskutečně pestrou jižní Indii s půl miliardou obyvatel (+-; nevím, které všechny regiony dokumentaristé zahrnuly) na stejném prostoru jako například Nikaraguu nebo Baleárské ostrovy. Dokument snaží obsáhnou vše důležité a neustále přeskakuje z místa na místo, aniž byste věděli, kde se nachází a něco se o něm dozvěděli. Uslyšíte jen pár vět, které si můžete nají na wikipedii a které ihned zapomenete. O jižní Indii jsem po zhlédnutí nevěděl nic, matně jsem si vybavil jen několik záběrů na nespočet chrámů a ostatní památky.

(Film je dostupný online:https://archive.org/details/TheBeastFrom20000Fathoms_436) Ještě že tento monster movie dopadl tak jak dopal a vydělal více než dvacetinásobek své ceny. Kdyby neuspěl, kdo ví - třeba by nenastal boom obřích monster, možná by nevznikla sama legendární o rok mladší Godzilla (jejíž vzhled se Rhedosaurem skutečně inspiroval, mohla vypadat jako chobotnice). Upřímně mi chybí japonská atmosféra a typické Hondovy prvky na které jsem si zvykl, ale to by zas tak nevadilo. Scénář je i na relativně krátkou stopáž slabý a více než polovinu filmu se neděje nic, co by dnešního diváka upoutalo. Za něco stojí jen úvodních cca dvacet arktických minut, které jsou opravdu napínavé, až tuhne krev v žilách a akční závěr v New Yorku, který nabídne na tehdejší dobu (asi - dobové poměry neznám) slušné efekty, které výjimečně nevzbuzují úsměv na tváři. A závěrečná scéna v zábavním parku je úplně bez napětí Prostě "bum, uáááá a the end." Je to smutné, ale docela bych ocenil, kdyby Beast From 20,000 Fathoms byl béčkovější. Takhle jde o ukrutně nudnou záležitost.

Chybí tomu ta pravá "pseudowesternová vinnetouovská" atmosféra. A nezachrání to ani na Mayovky velkolepá výprava a ještě krásnější jugoslávské scenerie než obvykle.

Dokumenty, u nichž polovinu času zabírají záběry na chovatele, kteří pečují o ohrožené tvory + jejich téměř identické řeči o potřebě chránit přírodu mi už lezou krkem. Nic proti nim ani proti chránění přírody, jen se mi zdá, že dokumentů tohoto typu již bylo natočeno až příliš.

Hodní rudoši, zlí běloši, směšný sběratel motýlů, zálesák Old Shatterhand, krásná Rybanna a moudrý Vinnetou + jugoslávská krajina, tuna patosu a dvě tuny indiánských paruk... aneb ideální letní podívaná.

Další skvělý Ki-Dukův poetický film s nečekanou pointou, který se mi líbil ještě o trochu víc než Jaro, léto atd. Kombinace perfektní hudby a různorodých interiérů různorodých jihokorejských domácností (zbohatlíkova vila, starý "historický" domek, ošklivá garsonka...) a netradičního páru, který snad ani jednou nepromluví je téměř dokonalá.