Kmotr76

Nebýt dramatického závěru, potvrdil by se mi stereotyp, že Němci nemají smysl pro humor. Divadelní předloha je znát, styl humoru by na jevišti fungoval líp. První půlku na mě totiž nefungoval vůbec - dlouhé rozebírání (ne)vhodnosti jména Adolf pro novorozence bylo únavné a vtipy hrozně umělé. Naštěstí u toho tvůrci nezůstanou - jak začíná situace eskalovat a členové rodiny na sebe začnou vytahovat kdejakou špínu to je konečně zajímavé a dokonce místy opravdu witzig a humorvoll. Pocit povrchnosti ve mně ale zůstal i po melancholickém konci - i kvůli schematickým a až moc stereotypním postavám ("pseudointelektuální" profesor literatury, vyčerpaná manželka, hloupý zbohatlík, zženštilý muzikant...) a taky nepříjemné ideologické rovině filmu - ne že bych měl něco proti kritice Trumpa nebo AfD (spíš naopak!), ale takhle explicitní "agitka" neuměle našroubovaná do komedie na mě působí spíš trapně a nepříjemně. PS: Aniž bych o tom dopředu věděl, šlo o úvodní film festivalu Das FilmFest, po kterém následoval štědrý bufet. Večeře a víno v rámci lístku do kina přišla pro chudého studenta vhod, přidávám hvězdičku. Z vod průměrnosti to filmu bohužel nepomohlo.

V kině jsem seděl vedle postarší paní, která ucukla a zakryla si oči už u první lehce naturální scény - setnutí hlavy huse. Bude to ještě sranda, říkal jsem si, když jsem si představil všechny šílenosti, co mají nastat. Zvěsti o odcházení z kina a znalost předlohy mě nenechaly chladným u další scény, kdy jsem se v očekávání jedné obzvlášť pikantní nechutnosti asi pět minut ošíval. A když nastala (nenápadně, vlastně symbolicky, nic explicitního), pocítil jsem úlevu, ale i jisté zklamání. To se opakovalo vlastně pořád až do konce filmu. Byl jsem připraven trpět spolu s hlavním hrdinou, a nakonec jsem trpěl hlavně kvůli téměř tříhodinové délce. Nejsem fanoušek krutých scén, u adaptace knihy, která je na nekonečném martyriu postavená, to je ale docela problém. Film tak nakonec nemá kromě krásné černobílé kamery nic moc nabídnout. Je to sled na sebe příliš nenavazujících scén, povídek, které dohromady tvoří nepříliš přesvědčivý obraz válečné východní Evropy. Chcete-li plnotučnou východoevropskou hrůzu, pusťte si Volyň. Chladné Nabarvené ptáče mě (s čestnou výjimkou klíčové epizody s Lechem Dyblikem, střílení do židů utíkajících z transportu a samotného konce s melancholickou písní - Hurshat ha eucalyptus) nakonec zasáhlo o dost míň, než bych si přál.

Bohužel, jak seriál postupuje, stává se čím dál tím méně pravděpodobnější. Což je u díla, které se snaží předpovědět temnou budoucnost, trochu na škodu.

Slibný atmosférický louisianský začátek se bohužel začíná rozpadat do příliš mnoha linií a nesourodých témat. Pardon, ale Martyho osobní problémy mě moc nezajímají (přinejmenším je na můj vkus rozpitvávají až moc). Závěrečná akční epizoda s gangem mi taky neseděla. Kéž by se tvůrci drželi víc případu a temného černočerného Jihu.

Na filmu se podepsal fakt, že Soozandech už přes dvacet let nežije v Íránu. Je to tedy příliš vyhrocené. Sled toho nejhoršího, co se v Íránu děje. O spoustě děsivých věcí jsem neměl představu a jsem rád, že jsem se o nich dozvěděl, na můj vkus se tu ale tlačí moc na pilu, většina postav jsou hrozné svině a ještě jsou jejich osudy křečovitě pospojované souhrou mnoha náhod. Ostatní (více) íránské filmy (Taxi Teherán, Klient) jsou také kritické, ale zároveň civilní a přirozené. To mi u Teheránských tabu chybělo.

Osud Zdeňka Tomana je fascinující (a před zhlédnutím filmu jsem o něm nic nevěděl), díky Ondřeji Trojanovi i dobře technicky zpracovaný. Chybí mu ale jiskra, dobová atmosféra, větší uvěřitelnost a autentičnost. Dialogy bohužel šustí papírem, čemuž nepomáhá fakt, že je deklamují až příliš profláklí herci (Ale Kubera jako Beneš pobavil, škoda, že neměl ani jednu repliku). Nakonec pak mnoho scén působí nechtěně komicky a kulisovitě. No a mohlo to taky být tak o půl hodiny kratší.

Jako doplněk čtení Boccaciovi bichle to bylo příjemné zpestření a připomenutí několika povídek. Jako zpracování předlohy mi film přišel dobrý, sám o sobě to už není žádná sláva. Nehledě na divný, zmatený scénář, kdy od sebe nejsou povídky nijak oddělené a není snadné poznat, že už se dívám na nový příběh. A ta o malíři je navíc rozkouskovaná na víc částí v průběhu filmu. Pořád je to však mnohem méně divné než Pasoliniho Oidipus rex.

Německé Pelíšky. Akorát humor a romantika je tak nějak po německu, to znamená dost toporně. Samozřejmě, Pelíšky jsou mnohem třeskutější, a o to Goodby, Lenin! ani neusiluje, některé pokusy o humor mi přišly vyloženě zoufalé, stále ve stylu zakopnutí. A ta romantická linka v podobném duchu. Zápletka s balamucením matky byla zábavná, mohla být podle mě využita mnohem lépe.

Taková průměrná komedie, jakých vyprodukují evropské kinematografie každý rok tucty. Ale zapamatováníhodné momenty to mělo, především pak ztřeštěný konec v zasněžených horách. Nejcennějším na tom je, že film docela přesně (ale samozřejmě trochu přehnaně) zobrazuje absurditu současného moderního městského života.

Minimalistický, jednoduchý film. Je v něm všechno, co si představíte, když se řekne "Rusko". Březové háje, planiny, ruiny, vodka a svérázní, umínění a drsní hrdinové. Trochu westernové vyvrcholení v opuštěné vesnici stálo za to. Ale popravě, nebýt příjemně krátké stopáže, asi bych se brzy začal nudit.